Operní panorama Heleny Havlíkové (182)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Zahajovat právě touto inscenací provoz Nového divadla nebyl šťastný nápad, ať už ho mělo vedení města, které stavbu i přes peripetie navyšování nákladů financovalo, nebo některý z ředitelů – dřívější Jan Burian nebo do 31. srpna Ilja Racek (sotva ten současný Martin Otava?). Pouhý přenos tradiční inscenace z „historické“ budovy do druhé moderní především nezdůvodnil, proč vlastně Nové divadlo vzniklo (jakkoliv je třeba každou novou divadelní budovu přivítat).

Nové divadlo je (údajně) nabité nejmodernějšími divadelními technologiemi – očekávali bychom, že inscenace, kterou bude otevřeno, tyto vymoženosti veřejnosti představí v co možná největší míře. Nestalo se tak. Průměrná inscenace z Velkého divadla zůstala průměrnou i v tom Novém. Televizní přenos její průměrnost ještě zvýraznil: Ve srovnání s přenosy, které známe nejen z kin, ale i zahraničních televizních kanálů, zejména těch, které se specializují na klasickou hudbu, přenos Prodané nevěsty postrádal brilantní televizní režii přenosu (Rudolf Tesáček). Hlavně rušily elementární chyby střihu, když záběr „utekl“ před pointou rozehrané situace (hlavní kameraman Peter Beňa, střih Alice Nussbergerová), a nazvučení připomínalo spíše historické nahrávky, než soudobé možnosti zvukové techniky (zvuk Jan Štěpánek) ruku v ruce s málo průkazným výkonem orchestru pod taktovkou Olivera Dohnányiho. Pozitivem televizního záznamu tak zůstaly výkony sólistů, především nezvykle mladého Kecala Jana Šťávy, který vedle popostrkování krásně nablýskaného motocyklového „veterána“ (kéž by ho aspoň nastartoval) dokázal své roli (a kulatým razítkem) dát až skoro mefistofelskou svůdnost pokoušení. Zajímavá byla i Mařenka Ivany Veberové, která do role vnesla i nový motiv – že už má nejvyšší čas na vdávání a energický Jeník (v podání Aleše Brisceina přitažlivý pro kdejakou místní šťabajznu) je pro ni poslední šance „volit srdcem“, jinak na ni „zbude“ Vašek (Tomáš Kořínek). Přenos ovšem nastolil také další otázky. Veřejnoprávní televize, obzvláště pak ČT Art, by se měla systematicky věnovat záznamům a přenosům „živého umění“ (podobně jako se například veřejnoprávní televize v Rakousku stará o přenosy ze Salcburského festivalu nebo Vídeňského státní opery, italská o ty z La Scaly, ale i jiných italských divadel nebo francouzská o festival Festival d’Aix-en-Provence či Pařížskou národní operu) a hledat vhodné koprodukční modely takové spolupráce, důstojné pro všechny zúčastněné. Zákon o České televizi tomuto veřejnoprávnímu médiu výslovně ukládá naplňovat veřejnou službu podporou kulturních projektů s úkolem vyrábět a vysílat zejména dokumentární nebo umělecké pořady. Tento smysl existence média veřejné služby pak ještě zdůrazňuje Kodex České televize, když v článku 8 specifikuje péči o umělecké pořady:

8.1 Česká televize přispívá k pěstování a rozvoji kultury a umění v České republice. Má proto za povinnost nabízet divákům žánrově i svým zaměřením rozmanité pořady, které mohou diváky kulturně a umělecky obohacovat. V celku svého programu přinese ucelený přehled o umělecké tradici a aktuálním kulturním dění doma i v zahraničí. Divákům zprostředkovává umělecky hodnotnou filmovou, dramatickou, hudební a výtvarnou tvorbu z domácí i světové scény. Součástí skladby uměleckých pořadů jsou také díla dokumentární tvorby včetně děl nezávislých producentů. Česká televize musí dostát prvořadému závazku původní tvorby uměleckých pořadů a bude ctít nejvyšší profesionální kritéria umělecké tvorby.

8.2 Česká televize si musí být vědoma, že se diváci, resp. jednotlivé divácké skupiny vzájemně odlišují svým kulturním a uměleckým cítěním a žánry či uměleckými směry, které upřednostňují. Povinností České televize je uspokojit pokud možno celé spektrum diváckých skupin.

8.3 Česká televize bude respektovat individuální i skupinové rozdíly ve vkusu televizního publika. Musí zohledňovat pluralitu diváckých očekávání tak, aby různými pořady, včetně řešení jejich aranžmá, uspokojila různé divácké skupiny.“

Právě proto, aby Česká televize (stejně jako Český rozhlas) mohla plnit tohoto poslání (ke kterému ovšem patří i vytváření archivních fondů jako součásti národního kulturního bohatství), speciální zákon jí umožňuje vybírat televizní poplatky od domácností i podnikajících osob – na rozdíl od většiny divadel, které coby příspěvkové organizace žijí z příspěvků svých zřizovatelů. A lze sotva očekávat, že tento princip financování změní onen kýžený zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, ke kterému se tak upíná ředitel Národního divadla Jan Burian.

V silné konkurenci operních přenosů ze zahraničí bylo z Prodané nevěsty, která na webu České televize za týden zaznamenala na šest a půl tisíce zhlédnutí, zřejmé, že se jak plzeňské divadlo, tak Česká televize musí disciplínu záznamů operních představení, která v posledních letech prošla tak prudkým vývojem, ještě učit.

Hodnocení autorky: 60 %
***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Bononcini: Sacrificio a Venere (Opera Barocca Praha)

[yasr_visitor_votes postid="123409" size="small"]

Vaše hodnocení - Zelenka: Missa Dei Filii (Ensemble Inégal)

[yasr_visitor_votes postid="123415" size="small"]

Vaše hodnocení - Smetana: Prodaná nevěsta (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="111932" size="small"]

Vaše hodnocení - Dvořák: Čert a Káča (Přírodní divadlo v Šárce 2014)

[yasr_visitor_votes postid="123412" size="small"]