Operní panorama Heleny Havlíkové (203)

Týden od 2. do 8. února 2015
* Festival Opera 2015:
– Nepovedená ústecká Tosca
– Usazená liberecká Eva
* Kouzelná flétna je a zůstane Mozartova
* Inspirace na dny příští
***

Festival Opera 2015 

Nepovedená ústecká Tosca
Ústecká Tosca se v Praze nepovedla (hodnocení premiéry zde). Orchestr pod taktovkou svého ředitele Miloše Formáčka hrál nesoustředěně, intonačně i v souhře značně nepřesně. Režisér Tomáš Pilař sevřel inscenaci do prázdného prostoru vymezeného třemi stěnami s dramaticky klikatou linií, která prořezává zadní stěnu a může se zvětšovat. Její podstatnou součástí je svícení. Jenže to při hostování ve Stavovském divadle selhávalo podobně jako přesnost vyjádření vztahů postav. Bylo dáno i tím, že do role Scarpii byl na poslední chvíli povolán Richard Haan. Ten má sice postavu tohoto ďábelského krutovládce zažitou, ale při rychlém záskoku těžko mohl původní koncepci zcela naplnit. Titulní roli ovšem stejně jako na premiéře obdivuhodně zvládla Luisa Albrecht, která ji přiměřeně svému sopránu i mládí nepojala jako exaltovanou hysterickou divu, ale jako mladou ženu, toužící po štěstí s mužem, kterého nade vše miluje. Bohužel silový tenor Nikolaje Višňakova v roli Cavaradossiho nebyl z Luisou Albrecht kompatibilní.Hodnocení autorky: 50 %
***

Usazená liberecká Eva
Bylo zřejmé, že liberecká se inscenace Foersterovy Evy se od premiéry (zde) usadila. Zejména orchestr vedený šéfem opery Martinem Doubravským podal vynikající, ba strhující výkon. Souhra byla samozřejmostí, přes hutnou instrumentaci orchestr v prostoru Národního divadla nepřekrýval sólisty. Foersterova partitura byla plasticky vystavěná ve výrazu a především bohatých dynamických odstínech tak, že dodávala tragickému příběhu venkovské švadleny Evy emocionální hloubku, dramatičnost a v těch správných okamžicích měkkou lyriku. Navíc bylo zřejmé, že talent Lívie Obručník Vénosové stále roste právě na takových rolích, jakými je titulní postava Evy, ženy s prudkými citovými zvraty od zoufalství a vyčerpanosti po záblesky radosti a štěstí. Její soprán se i ve výškách zaobluje a výborně se propracovala ke srozumitelnosti textu. Skvělé výkony podali i všichni ostatní – Josef Moravec se zvučným mladodramatickým tenorem jako bohatý statkář Mánek, který se nedokáže vymanit se ze své žádostivosti k Evě ani ze závislosti na matce, Svatopluk Sem v roli zatrpklého, neprůbojného Samka s prudkými erupcemi vzteku. Své role přesně vystihli také Jitka Zerhauová v roli pyšné bohaté statkářky, Blanka Černá jako pomocnice ve smutné domácnosti Evy a Samka nebo Pavel Vančura v roli podnapilého prostořekého dělníka. Výborný byl i sbor. Liberecká Eva rozhodně patří k inscenacím, které byly po všech stránkách, a to i po dramaturgické, ozdobou festivalu.Hodnocení autorky: 95 %
***

Kouzelná flétna je a zůstane Mozartova
Po jednadvaceti letech a téměř čtyřstovkách repríz se Národní divadlo rozhodlo vystřídat úspěšnou Kouzelnou flétnu v režii Davida Radoka. Režisér nového nastudování Vladimír Morávek základní režijní výklad nasměroval svým vlastním přidaným textem, ve kterém na začátku každého dějství z reproduktorů plačtivě patetickým hlasem dívenka sděluje, že Kouzelná flétna je dar od křesťanského Boha. To je zásadní omyl – Mozart i libretista Schikaneder byli zednáři, kteří katolickou církví byli (a jsou) považováni převážně za zavrženíhodné hříšníky. Z tohoto hlediska Kouzelná flétna určitě není jen neškodná komedie, která měla jako kompendium osvědčených dobových praktik a divadelní módy pobavit „lid“ a Divadlu na Vídeňce vydělat, ale i sofistikovaná „akce“ tehdejších „spin doktorů“ zednářské ideologie a myšlenkových proudů osvícenství. Mozartem geniálně zhudebněná.

Jenže s tím božským darem, jak si ho Morávek nastavil, on sám zachází zcela svévolně. Jistě, nebyl první a nebude ani poslední, kdo v případě tohoto singspielu otevřeného pro nekonečné množství výkladů zásadně zasáhl do libreta s rozsáhlými mluvenými texty: Ubral Mluvčího, když Tamino při vstupu do Sarastrovy říše natrefí nikoli na tohoto Mozartem předepsaného subalterního „úředníka“, ale rovnou na Sarastra (který s ním takto mluví inkognito). Zredukoval hlavně charakteristiku plebejského Papagena, kterého si jistě Schikeneder k pobavení publika užíval, vždyť si ho psal pro sebe. Přitom dostane zvonkohru ve tvaru tak sofistikované a vznešené stavby, jakou je egyptská pyramida, z níž prosvětlují snad jakési hieroglyfy. Čím do takové zvonkohry vlastně mlátí, mohli postřehnout pouze diváci z předních řad. Zamlčena je Papagenova záliba v dobrém jídle a pití i přímočará erotická touha po ženské, když chybí vděčná scénka s Papagenou jako stařenou a ve finale zanikne i odpočítávání před oběšením v naději, že se nějaká holčina nad ním smiluje. Na začátku ani nevíme, proč vlastně Královna noci trestá Papagena za lhaní, když Papageno vůbec netvrdil, že to byl on, kdo zabil nebezpečného hada (ostatně ani v Introdukci popisovaný hrdinský čin dam Královny noci se nekoná, protože kulisa dvojhlavého draka klidně dál visí nad jevištěm). Brány chrámů Moudrosti, Rozumu a Přírody v Sarastrově říši mají podobu desek, které drží Géniové. Že by v Praze roku 2015 měla Královna noci lepší tajné služby, než dokázali domyslet Mozart se Schikanederem? Těžko říci, proč Pamina, hodná zasvěcení za to, že se nebojí noci ani smrti, se po zkouškách ohněm a vodou skácí k zemi, zatímco s dětmi, které jsou také součástí zkoušky, to ani nehne. A tak to pokračuje scéna za scénou.

Sledování operního příběhu, Mozartem v hudbě přesně vyjádřených situací a hudebně-stylové charakteristiky postav jsou pro Morávka zjevně zastaralé praktiky. To by nemuselo vadit (přetržitost a nerespektování mrtvého autora, který se nemůže bránit, je dozajista dnes pro mnohé „cool“), pokud by režisér nabídl něco lepšího. Jenže postavy se objevují a mizí z jeviště (dámám v krinolínách to jde velmi pomalu) bez ohledu na to, co se zrovna děje, a je na divácích, nakolik si nechají líbit, že zpívané repliky a celé situace i jejich hudební vyjádření často nedávají smysl. Ono je to v této inscenaci vlastně jedno, protože všechny Mozartem zkomponované postavy zde v okázalých a samo o sobě krásných kostýmech Tomáše Kypty obřadně přicházejí a odcházejí zazpívat na forbínu, aniž je z jejich gest a mimiky zřejmé, co si myslí a kdo vůbec jsou (snad jedině s výjimkou aspoň trochu se usmívajícího Papagena, který dokonce párkrát poskočí, a kulhajícího „zloducha“ Monostata). Bezradnost při práci s tím hlavním, postavami a situacemi opery, Morávek (za pohybové spolupráce Leony Qaši Kvasnicové), jak je ostatně pro jeho výlety do hájemství opery příznačné, zakrýval „křovím“: přidal malého a velkého Mozarta, anděly i andílky, žábu, krokodýla i lva, suitu dam v černém včetně malého děvčátka a spoustu dalších postaviček mimo jiné v podání akrobatické skupiny Long Vehicle Circus, kterými permanentně zahemžuje jeviště, hudba nehudba, árie neárie. Po celou inscenaci přidaná postava Mozarta (Ondřej Mataj) opilecky a předsmrtně vrávorá a kácí se, „formanovsky“ se chichotá, velmi neobratně „diriguje“, vstupuje do dění, manipuluje se „svými“ postavami a jednotvárně skuhravým amplifikovaným hlasem převádí do češtiny mluvené německé dialogy tak, že není pořádně rozumět ani jedné jazykové verzi, a spád inscenace beznadějně brzdí.

Alespoň nějaké rozptýlení nabídlo řešení scény Miroslava Huptycha a Martina Ondruše na barokním principu výměnných zadních prospektů. Jsou napnuty mezi sloupy, které se sbíhají místo v „božím“ nekonečnu, jak bychom mohli odtušit z doplněných úvodních textů, u zadních omlácených dveří jeviště Stavovského divadla. „Mašinérie“ prospektů je pomalována brueghelovsko-surrealistickými kolážemi včetně Mozarta s papouškovským tělem, Shakespeara s tělem Pegase, létající rybou nebo trojokými slony s křídly místo uší, kostlivci i astroláby a různými zednářskými symboly. Aby toho nebylo málo, na scénu se promítá zrnění jako ze starého filmu. Jenže i přes pyrotechnické efekty, rozsvěcování a zhasínání hlediště je výsledkem jen inscenace o staticky toporných figurách v krásných kostýmech, které se ztrácejí před hustě pomalovanými prospekty, když přijdou na jeviště zazpívat noty – lépe či hůře, rychleji či pomaleji.Hudební nastudování je dílem Jaroslava Kyzlinka. V žádoucí snaze přiblížit se současnému trendu historicky poučené interpretace sice dobře zredukoval smyčcovou sekci na komornější odlehčené obsazení a nelze nic namítat ani proti vyzdvižení orchestřiště prakticky na úroveň první řady v hledišti. Jenže se zhlédl v extrémně rychlých tempech, jak je známe například z pojetí Johna Eliota Gardinera, který ovšem má (podobně jako u nás Václav Luks se svým Collegiem 1704) k dispozici vycvičené specialisty na klasicistní hudbu na nahrávkách pořízených „v klidu“ studia. Kyzlink má při představeních k dispozici hráče, kteří se střídají v repertoárovém provozu, ve kterém převažují romantické kusy. Snaha o plastičtější frázování a dynamiku se tak dala spíše jen tušit v hektických tempech na, či spíše za hranicí hratelnosti a hlavně koordinace se sólisty. Navíc zejména při první premiéře nevycházely choulostivé nástupy hned úvodních „sarastrovských“ akordů a intonace žesťové sekce.

Za daných okolností sólisté dělali, co mohli podle svých možností a zkušeností, což vedlo k tomu, že ansámbly nezněly sezpívaně, jak se projevilo při obou premiérách nejen u dam Královny noci. Při první premiéře Tamino Richarda Samka s kantabilním, avšak zatěžkanějším, spíše romantickým tenorem nebyl v souladu s útlým sopránem Marie Fajtové, která ovšem dokázala ve své árii Ach, ich fühl’s (Ach, cítím) sugestivně vyjádřit hloubku smutku. Při druhé premiéře Jaroslav Březina sice v Taminovi uplatnil piana a legatové fráze, ale když rozvinul svůj hlas naplno, mozartovsky vytříbená lehkost mizela. Yukiko Šrejmová Kinjo se v partu Paminy potýkala s rozdílností svých hlasových rejstříků. Sarastrovsky velebný respekt se nepodařilo plně vyjádřit ani Janu Šťávovi, kterému zatím chybějí znělejší hloubky, ani Pavlovi Vančurovi, který přes své mnohaleté liberecké zkušenosti působil ve Stavovském divadle při druhé premiéře nejistě. To Jana Sibera si koloratury Královny noci doslova užívala (a nenechala se vyvést z míry intonačními nepřesnostmi), zatímco Olga Jelínková s oblejším sopránem si přesnost hlídala bedlivěji, jenže se tak vytrácel dramatický výraz „odbojné“ disidentky. Z obou alternujících Papagenů Morávkovu redukci této postavy alespoň částečně svou mladistvou energií prolomil spíše Jiří Brückler než Miloš Horák. A zběsilé prestissimo své hlavní árie zvládli oba Monostatové – Aleš Voráček i Ondřej Koplík. Z alternativ obsazení géniů, určených pro chlapce, zvolili v Národním divadle slečny z Kühnova dětského sboru, které tak alespoň barvou hlasů navozovaly „nadzemskost“ těchto postav.

Po dřívějších mozartovských nastudováních Davida Radoka nebo manželů Herrmannových, ale i dramaturgicky nápaditých především hudebně zvládnutých titulů letošní sezony v Pádu Arkuna, Orangovi nebo Antiformalistickém jarmarku je to na produkci naší první scény, pro kterou by se Kouzelná flétna měla stát páteří repertoáru Stavovského divadla, málo. Zmrzlina dvou dívek z plakátu ke Kouzelné flétně během vlastní produkce této opery beznadějně roztála.

Hodnocení autorky: 40 %
***

Inspirace pro dny příští
Festival Opera 2015
– čtvrtek 12. února 2015 v 17 hod. Kino Aero – Orfeus a Eurydika – filmové zpracování opery, režie Ondřej Havelka. Po skončení projekce povídání s režisérem a dalšími tvůrci
– pátek 13. února 2015 v 19 hod. České muzeum hudby – Ensemble Damian – Tomáš Hanzlík: Svět podle Plinia / Strašná travestie o těhotném starostovi / Endymio. Režie Tomáš Hanzlík
– neděle 15. února 2015 v 19 hod. Divadlo Na Prádle – Ad Hoc – Il congelatore. Scénář a texty písní Jan Duchek, dirigent Lukáš Habanec

Collegium 1704 v rámci cyklu Hudební most Praha – Drážďany: Jak krásně září jitřenka. Portrét Johanna Sebastiana Bacha v jeho vrcholném tvůrčím období. Johann Sebastian Bach: Kantáta Wie schön leuchtet der Morgenstern BWV 1, Kantáta Bleib bei uns, denn es will Abend werden BWV 6, Mše F dur BWV 233. Alena Hellerová (soprán), Kamila Mazalová (alt), Václav Čížek (tenor), Jaromír Nosek, Martin Schicketanz (bas). Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, Václav Luks — dirigent. Praha, kostel sv. Šimona a Judy, 13. února 2015 v 19.30 hod.

Bedřich Smetana: Hubička. Hudební nastudování Tomáš Hanák, režie Martin Dubovic, scéna Martin Víšek, kostýmy Eliška Zapletalová, sbormistr Lubomíra Hellová. Otec Paloucký: Jiří Přibyl / David Szendiuch, Vendulka: Lenka Cafourková – Ďuricová / Elena Gazdíková, Lukáš – Jakub Rousek / Milan Vlček, Tomeš – Martin Štolba / Jakub Tolaš, Martinka – Václava Krejčí Housková / Magda Málková / Šárka Maršálová, Barče – Barbara Sabella / Olga Jelínková / Marianna Pillárová, Matouš – Vladislav Zápražný / Jiří Kučera, Strážník – Ondřej Doležal. Premiéra pátek 13. února 2015 v 19 hod, Moravské divadlo Olomouc

Petr Iljič Čajkovskij: Jolanta. Béla Bartók: Modrovousův hrad. Dirigent Valery Gergier, režie Mariusz Treliński. Jolanta – Anna Netrebko, Hrabě Tristan Vaudémont – Piotr Beczała, Robert – Alexej Markov, Ibn-Hakia – Elchin Azizov, Král René – Alexej Tanovitski; Judita – Nadja Michael, Modrovous – Mikhail Petrenko. Přímý přenos z Metropolitní opery do kin, sobota 14. února 2015 v 18.15 hod.
***

Giacomo Puccini: 
Tosca
Dirigent: Miloš Formáček
Režie: Tomáš Pilař
Scéna a kostýmy: Josef Jelínek
Sbor, balet a orchestr Severočeského divadla
Premiéra 16. května 2014 Severočeské divadlo Ústí nad Labem
(psáno z reprízy 6. 2. 2015 Stavovské divadlo Praha)

Floria Tosca – Luisa Albrecht
Mario Cavaradossi – Nikolaj Višňakov 
Baron Scarpia – Nikolaj Někrasov
Cesare Angelotti – Pavel Švingr
Spoletta – Tomáš Christian Brázda
Kostelník – Petr Matuszek
Sciarrone – Radek Krejčí
Pasáček – Anna Klamo
Žalářník – Andrey Styrkul

www.operabalet.cz
***

Josef Bohuslav Foerster:
Eva
Dirigent: Martin Doubravský
Režie: Linda Keprtová
Scéna a kostýmy: Marie Blažková
Sbormistr: Tvrtko Karlovič
Dramaturgie: Linda Keprtová
Orchestr a sbor Divadla F.X.Šaldy
Premiéra 26. září 2014 Šaldovo divadlo Liberec
(psáno z reprízy 8. 2. 2015 Národní divadlo Praha)

Eva – Lívia Obručník Vénosová
Mánek – Josef Moravec
Mešjanovka – Jitka Zerhauová
Samko – Svatopluk Sem
Zuzka – Blanka Černá
Rubač – Pavel Vančura

www.saldovo-divadlo.cz
www.festival-opera.cz
***

Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Zauberflöte
(Kouzelná flétna)
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. David Švec)
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Miroslav Huptych, Martin Ondrúš
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Buchta, Adolf Melichar
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Choreografie: Leona Qaša Kvasnicová
Pyrotechnické efekty, záře a zjevení: Ivan Martínek
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Akrobatická skupina Long Vehicle Circus
Premiéry 5. a 7. února 2015 Stavovské divadlo Praha

Sarastro – Jan Šťáva / Pavel Vančura
Tamino – Richard Samek / Jaroslav Březina
Královna noci – Jana Sibera / Olga Jelínková
Pamina – Marie Fajtová / Yukiko Šrejmová Kinjo
Papageno – Miloš Horák / Jiří Brückler
První dáma – Petra Perla Nôtová / Gabrijela Ubavić
Druhá dáma – Michaela Kapustová / Jana Horáková Levicová
Třetí dáma – Václava Krejčí Housková / Kateřina Jalovcová
Papagena – Lucie Hájková / Lenka Pavlovič
Monostatos – Aleš Voráček / Ondřej Koplík
První ozbrojenec – Jan Markvart / Václav Lemberk
Druhý ozbrojenec – Aleš Hendrych / Roman Vocel
První genius – Eliška Soukupová / Marie Šimůnková
Druhý genius – Kateřina Zikmundová / Tereza Lázňovská
Třetí genius – Amálie Koppová / Karolína Motýlová
První kněz – Josef Hervert
Druhý kněz – Martin Davídek
Mozart – Ondřej Mataj (alt. Martin Donutil)

www.narodni-divadlo.cz

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem-Vltava
Zvukovou podobu kratší rozhlasové verze Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde
Foto SD Ústí nad Labem, DFXŠ Liberec/Ludvík Grym, ND Praha/Hana Smejkalová