Operní panorama Heleny Havlíkové (264)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Doku-opera o Boženě Němcové. - Dvakrát Jihočeské divadlo s Verdiho „hity“: Nabucco s šaškem. Traviata ve vaně.
Jsem kněžna bláznů – Jarmila Balážová, Lukáš Rieger (foto Vít Kobza)

Doku-opera o Boženě Němcové 

Brněnský studiový Ensemble Opera Diversa se na festivalu OPERA 2020 představil 7. února v Divadle Komedie operou Jsem kněžna bláznů skladatelky Lenky Noty na libreto Olgy Sommerové v hudebním nastudování dirigentky Gabriely Tardonové, v režii Kristiany Belcredi a na scéně i v kostýmech Sylvy Markové.

Komorní opera o Boženě Němcové Jsem kněžna bláznů původně vznikala pro projekt Bušení do železné opony v době, kdy tuto „líheň“ pro operní talenty provozovali v Národním divadle za svého šéfování Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil. Než autorky dílo dokončily, projekt Bušení po odvolání Dvořáka a Nekvasila z vedení Národního divadla skončil (a jeho smysl se ukazuje ještě zřetelněji v kontextu dalšího operního vývoje u nás, kdy podobnou možnost představit veřejnosti svou „první“ operu mimo studiové operní soubory mají autoři velmi omezenou).

Kněžny bláznů se nakonec ujala Opera Diversa (jako jednoho z mála děl mimo „domácí“ autorskou dvojici zakladatelů souboru Ondřeje Kyase a Pavla Drábka). Premiéru měla v listopadu 2017 v brněnské Redutě a Diversa ji zařadila do svého cyklu Žena v hlavní úloze.

Skladatelka, muzikoložka, hudební publicistka a manažerka Lenka Nota se tématu žen v umění věnuje. Záměr zhudebnit portrét Boženy Němcové organicky korespondoval i s ukotvením dokumentaristky Olgy Sommerové, pro kterou je feministické zaměření a vnímání světa podstatné.

Pro obě autorky se Kněžna bláznů stala prvním setkáním s žánrem opery. Společně vytvořily jakýsi subžánr doku-opery, v níž chtěly podat zprávu o svém vidění Boženy Němcové, kterou obdivují jako umělkyni, emancipovanou ženu a politicky i sociálně angažovanou disidentku. Ostatně v roce 1997 natočila Olga Sommerová film Nesmrtelná hvězda Božena Němcová – a podklady k tomuto snímku zužitkovala i pro operní libreto. Je sestavené z korespondence Boženy Němcové, dobových dokumentů včetně policejních hlášení, reflexe spisovatelů a básníků nebo zprávy o planetce pojmenované po Boženě Němcové. Dějová linie sleduje během sedmdesáti minut její život v devíti obrazech v chronologické ose od mládí po smrt se závěrečným epilogem. Role Boženy Němcové je příhodně určena pro mezzosopranistku. Postavu jejího manžela Josefa Němce pojaly autorky pohledem feministek poněkud oploštěně „jen“ jako mluvenou – přitom zpívaný dialog manželů by mohl například ve scénách hádek, v nichž si každý „mele svou“, vyjádřit další vrstvy jejich komplikovaného vztahu. Další postavy tvoří jakýsi čtyřhlasý chór (soprán, alt, tenor a bas), který střídavě vystupuje coby komentátoři, hosté, udavači, děti, milenci Němcové a historici. Lenka Nota operu založila na melodických liniích hlasů, které kombinuje s repetitivními plochami komorního orchestru, v němž je „partnerem“ Němcové viola, používá i stylizaci populární hudby různých období.

Opera je však jiný žánr než dokumentární film, který je doménou Olgy Sommerové – v tom spočívá asi hlavní úskalí Kněžny bláznů v nastudování Diversy. Textová koláž je hutná, často komplikovaná, navíc s rychlým střídáním vybraných devíti „momentek“ ze života Boženy Němcové v tempu filmových střihů. Když se k tomu přidá snaha diváka textovou koláž dešifrovat v kontextu historických faktů o této spisovatelce a malá srozumitelnost zpívaného slova bez titulků, bez libreta v programu a samozřejmě bez možnosti se k textu během představení vracet, dílo i jeho nastudování bylo v rámci operního žánru tou záplavou slov a osamocených faktů s jen letmým zasazením do souvislostí handicapované. Mozaikovitost ještě podtrhla režie, která přidala další výkladové vrstvy.

Jarmila Balážová (foto Vít Kobza)

Božena Němcová (1820–1862) se dožila jen jednačtyřiceti let – strávila je ale ve své době, provokativně a „naplno“. Režisérka Kristiana Belcredi a scénografka a autorka kostýmů Sylva Marková se ve své koncepci rozhodly Němcovou přemístit z doby jejího života do zašlé panelákové kuchyně sedmdesátých let 20. století, snad proto, aby vyjádřily nadčasovost jejího životního příběhu. Nadčasovou platnost má však Němcové tvorba, v níž je jádro jejího uměleckého odkazu – nikoli ilustrace příběhů jejího života. Scénografický rámec neuklizené, zašlé, „vybydlené“ kuchyně, podobně jako symbolika oblečení Němcové, která si na současné růžové přiléhavé capri kalhoty navlékne šaty s krinolínou, jsou čitelné jako vyjádření marnosti snahy Němcové zvládnout roli hospodyně, manželky, matky a vlastenecké aktivistky. Jenže celkově toto inscenační řešení působí jako příliš těkavá heterogenní směsice. Je sice vtipné a veselé, jak z dřezu, ze sporáku či skříněk kuchyňské linky nebo kachlíků vykukují nebo se zanořují další postavy. Podobně může být pro někoho zábavné, že jsou Němcové milenci pro přehlednost označeni „startovními čísly“ na nátělnících. Ale to podstatné, její tvorba, je zastoupena vlastně jen rozhazováním a sbíráním papírů rukopisů. Jistě nelze oddělit osobní život autora od jeho tvorby – autobiografické momenty se do ní vždy nějak promítají, ale ta propojenost je mnohem složitější než prostá lineární spojnice „příčina-následek“.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat