Operní panorama Heleny Havlíkové (269)

Opera v časech koronavirových II. Dvakrát Don Giovanni: Minimalistická nuda z Říma. - Pološílená ubohá troska z Helsinek.

Opera v časech koronavirových II
Kvůli koronavirové pandemii jsme u nás už přišli o mnoho operních premiér a řadu vokálních koncertů. Vzápětí po vyhlášení epidemiologických opatření v březnu, už nemohlo Collegium 1704 odehrát program Actus tragicus, z MET se neuskutečnil záznam Wagnerova Bludného Holanďana, v Divadle na Orlí studenti JAMU nepředvedli Mozartovu Figarovu svatbu, v Národním divadle v Praze nezaznělo Verdiho Rekviem, Česká Händelova společnost neuspořádala na zámku v Hostivici koncert k 30. výročí svého trvání. V dubnu se k tomuto výčtu propadlých termínů přidala premiéra Szymanowského Krále Rogera v nastudování Státní opery, Collegium 1704 nepřipomnělo Velký pátek koncertem nazvaným Stabat Mater, chyběla brněnská premiéra Řeckých pašijí Bohuslava Martinů, anglický specialista Christopher Moulds nepředvedl ve Stavovském divadle své pojetí Mozartovy Zaidy, do kin se z MET nedostala Tosca, a do Prahy nepřijela se svým recitálem Lisette Oropesa.

A je velmi pravděpodobné, že zákaz bude pokračovat minimálně do konce dubna, tudíž přijdeme ještě o koncertní uvedení Janáčkovy Káti Kabanové v provedení České filharmonie, kterou měl dirigovat Jakub Hrůša, o premiéru Monteverdiho Korunovace Poppey v Plzni, o premiéru Korngoldova Mrtvého města v Ostravě a Wagnerovy opery Tristan a Isolda v Ústí nad Labem.

Koronavirová pandemie sice uzavřela divadla, ale vedení řady z nich tento výpadek nahrazuje otevřením archivu se záznamy starších inscenací a poskytuje je na internetu zdarma. Nabídka je tak bohatá, často s hvězdným obsazením a s tradičním, ale i s provokativním režijním výkladem, že by operní fanoušek mohl strávit u počítače celý den a ani tak by nestíhal aktuální možnosti, protože záznamy jsou v případě divadel většinou k dispozici pouze jeden den. Termíny je proto třeba si bedlivě hlídat.

Vídeňská státní opera, která spustila záznamy svých inscenací zdarma po uzavření divadel od poloviny března jako jedna z prvních, prodlužuje svou každodenně novou nabídku o další týdny zde.

Podobně setrvává u zpřístupnění svých starších produkcí zdarma každý večer Metropolitní opera zde. Na 13. dubna byl zařazen záznam Dvořákovy Rusalky (představení z 8. února 2014) s Renée Fleming v titulní roli.

Mariinské divadlo záznamy oper střídá se záznamy koncertů a baletů – zde.

Připojila se i Státní opera Berlín – zde, která kombinuje opery se sérií klavírních recitálů Daniela Barenboima, v nichž hraje Beethovenovy sonáty.

Z našich divadel s operními soubory otevřelo virtuální hlediště jen Národní divadlo moravskoslezské, které pouze v pevném čase večerního představení od 18:30 umožňuje zhlédnout i činoherní, baletní nebo muzikálovou produkci – zde. Z oper jsme mohli vidět Smetanovo Tajemství a na 30. dubna je připraven Thomasův Hamlet, za jehož nastudování divadlo i představitel titulní role Thomas Weinhappel a Jana Sibera v roli Ofélie sklidili řadu nominací i cen.

Zatímco divadla poskytují záznamy jen v omezeném čase, většinou jediný den, zejména operní portál OperaVision /zde/ rozšiřuje svoji nabídku z operních divadel nejen z Evropy o další a další záznamy, kterých je nyní k dispozici třicet. Výhodou tohoto webu je, že opery jsou zde uchované řadu měsíců a jsou většinou k dispozici titulky nejen v angličtině nebo němčině, ale i prostřednictvím automatického překladače v mnoha dalších jazycích včetně češtiny. Další specializovaný operní portál ARTE Opera Season /zde/ „ustrnul“ po uzavření divadel na čtyřech záznamech, které aktuálně rozhojnil jen Parsifal z Palerma.

Dvakrát Don Giovanni
Mezi tou plejádou záznamů inscenací na internetu jsem se nejprve soustředila na české opery – na Prodanou nevěstu z Garsingtonského festivalu ve Velké Británii a Rusalku z Vlámského divadla opery a baletu (268. Operní panorama zde). Zajímal mě přístup zahraničních divadel nezatížených českou inscenační tradicí. Nyní jsem se zaměřila na Mozartova Dona Giovanniho. Jakkoli nejde o český titul, rádi si tuto operu oper, jak se jí někdy říká, přisvojujeme, protože vznikla na pražskou objednávku a pod Mozartovým vedením byla také v někdejším Nosticově, nyní Stavovském divadle v roce 1787 uvedena. Podle databáze Operabase je Don Giovanni v letošní sezóně čtvrtým nejčastěji uváděným titulem a když se podíváme na delší období posledního desetiletí, tak uzavírá první desítku ve světě nejčastěji uváděných oper po La Traviatě, Kouzelné flétně, Carmen, Bohémě, Tosce, Figarově svatbě, Madam Butterfly a Rigolettovi.

Nejen toto postavení Dona Giovanniho v operním repertoáru, ale i archetypální námět potrestaného prostopášníka inscenátory „svádí“ k nejrůznějším výkladům a hledáním řešení, která se ještě neobjevila. Mohli jsme vidět Giovanniho jako noblesního šlechtice, ale i jako feťáckou trosku nebo oplzlého houmlesáka, vystupoval v podobě sebevědomého suveréna popírajícího všechna pravidla, ale i po zakomplexovaného impotenta, který svou mužnost jen předstírá.

Minimalistická nuda z Říma
První hodnocený záznam inscenace Dona Giovanniho je z Teatro dell’Opera di Roma (na portálu OperaVision je ke zhlédnutí ještě do 25. dubna 2020 zde). Operní divadlo v Římě bylo otevřené v roce 1880, jeho kapacita se z původních 2 200 diváků po několika zásadních přestavbách snížila na 1 600 sedadel. Konaly se v něm světové premiéry Mascagniho Sedláka kavalíra nebo Pucciniho Toscy. Ani Římské opeře se nevyhnuly skandály, ten nejznámější je spojený s Mariou Callasovou, aférami ostatně vyhlášenou, když po prvním dějství ukončila své vystoupení v představení Normy za přítomnosti italského prezidenta. Letní atrakcí souboru je stagiona v amfiteátru před ruinami starověkých římských Caracallových lázní.

Třebaže je Řím hlavní město Itálie, zdejší opera nepatří k těm nejvýznamnějším a věhlasností ji určitě zastiňuje milánská La Scala (1778), benátské La Fenice (1755) nebo neapolské Teatro di San Carlo (1737), a to i přesto, že Teatro dell’Opera di Roma v posledních letech vede tak významný dirigent, jakým je Daniele Gatti. A to, že Římské divadlo opery nepatří ani tak k těm prestižním, potvrzuje i inscenace Dona Giovanniho.

Hudební nastudování bylo svěřeno francouzskému dirigentovi Jérémie Rhorerovi. Má za sebou kariéru u významných operních domů, u nás ho známe z hostování u České filharmonie v roce 2018. Jeho Don Giovanni na festivalu v Aix-en-Provence v roce 2017 měl jiskru a dramatický náboj. Jeho provedení s orchestrem Římské opery bylo ale velmi ležérní, ba nedbalé, nepečlivé, hned v předehře se spoustou nedostatků v intonaci, souhře, s velkým orchestrem celkově těžkopádné.

Zkušený britský režisér Graham Vick (1953) má na kontě práce v těch nejprestižnějších operních domech. Obvykle svými režijními koncepcemi usiluje o aktualizaci původního díla, často velmi svérázně a provokativně. Příkladem může být jeho poznaňská inscenace Moniuszkova Pária (viz 243. Operní panorama zde): opera na půdorysu indického kastovního systému se nehrála v divadelní budově, ale ve sportovní (hokejové) aréně, kde se publikum na ploše hřiště pohybovalo mezi účinkujícími, slogan „Staňte se součástí revoluce!“ dokládal těžký kulomet a partyzánské gerily s kalašnikovy. Ve výsledku ovšem převládl spíše jen dojem politické levicové agitky.

Graham Vick režíroval Dona Giovanniho už přinejmenším osmkrát a do Říma přivedl stejný inscenační tým spolupracovníků jako v Poznani. Zvolil minimalistické řešení, doslova. Oproti barokním křivkám strohou geometrii a namísto 17. století, kdy se Mozartův Giovanni ve Španělsku odehrává, přenesl děj do neurčité současnosti. Vystačil si se čtvercem dřevěné podlahy natočeným špičkou do hlediště a na zadním horizontu visí dva bílé boubelaté obláčky. Pro celou operu pak už použil jen dvě židle, pro závěrečnou hostinu ještě stůl. A z podlahy po straně „vyrůstá“ suchý strom, z jehož větví na začátku Don Giovanni (Alessio Arduini), pouze ve slipech, a Donna Anna (Maria Grazia Schiavo), ve velkém bílém pánském triku, chvatně sundávají a oblékají si svršky, Donna Anna i podprsenku. Větví stromu vzápětí Don Giovanni umlátí bezbranného Komtura (Antonio Di Matteo), kterému předtím pokácel chodítko.

I když měl Vick k dispozici herecky šikovné sólisty a záblesk překvapení vyvolal efekt zvednutí zadní části dřevěné podlahy až do kolmé polohy stěny jako do špice ústící stěny ve druhém dějství, takto zjednodušená scéna dánského scénografa Samala Blaka brzy narazila na své limity jednotvárnosti. Tím spíš, že se Vick připravil o spoustu motivů opery tím, že operu odehrál v nevýrazných soudobých kostýmech Anny Bonomelli: Don Giovanni a Leporello (Vito Priante) měli zcela identické šedé „úřednické“ obleky, takže byl zcela smazaný nejen rozdíl sociální pozice pána a sluhy, ale hlavně bylo zcela nejasné, proč si pak shodné obleky vzájemně převlékají. Oblek, pro změnu okrový, měl také Masetto (Emanuele Cordaro). Ač venkovanka, nejhonosněji byla nastrojená ve svatebním s velkým výstřihem kyprá Zerlina (Marianne Croux), zatímco šlechtična Donna Anna měla tepláky, pantofle a vytahaný svetr. Donna Elvira (Salome Jicia) byla od počátku za jeptišku v neslušivém hábitu, třebaže u Mozarta se k odchodu do kláštera rozhodne až úplně na konci opery. Don Ottavio (Juan Francisco Gatell) vyběhne nejdřív v pyžamu, pak i on nosí usedlé sako.

Až na závěr dvouhodinové nudné jednotvárnosti si Vick připravil s příchodem Komtura na hostinu překvapení. Zatímco sólista Komtur stojí ve stínu u stromu, spustí se z provaziště přes celou scénu obří kašírované předloktí s napřaženým ukazovákem jako z barokní fresky. Místo fatálního podání ruky Komturovi Giovanni s ukazovákem chvíli lomcuje, až ho ulomí, hodí na zem a s pobaveným pokrčením ramen v klidu odkráčí. A když ostatní zpěvem bilancují Giovanniho špatný konec, Giovanni se vrátí, vyleze na strom a s přehledem z něj s úsměvem sleduje ostatní. Ti se od něj nejspíše ledasčemu naučili – Dona Anna se vášnivě líbá s Ottaviem (ač zpívá o ročním odkladu), Zerlina se začne objímat s Elvírou a Masetto odchází v objetí s Leporellem.

Vickův římský Don Giovanni je tak jen další z té záplavy režií za každou cenu jinak, libretu i hudbě navzdory. Inscenace do jisté míry rozkrývá pohled na fungování řadových evropských operních scén. Není to pohled vždy bezvýhradně povzbudivý nebo následováníhodný a žádoucí – zvláště, když se součástí tohoto evropského „operního provozu“ stávají (nebo usilují se stát) i naše operní divadla. V tomto systému fungují sólisté, migrující po převážně „oblastních“ divadlech, kteří sem tam proniknou nakrátko i na významnější scény, ale pak se vracejí do kolotoče hostování na oblastech. Z tohoto hlediska se v římské inscenaci Giovanniho sešli sólisté, kteří reprezentují právě tuto skupinu – dobrý a někdy i lepší evropský průměr, což netřeba brát nějak pejorativně, protože bez takových umělců se provoz repertoárových divadel neobejde. Z této sestavy sólistů mě zaujal italský barytonista Alessio Arduini, který má pro Giovanniho ideální zjev i sportovní postavu a svěží baryton, ovšem ve Vickově režii působil spíš jako úředník nebo manažer. Z dam byla nejlepší Donna Elvira s jadrným spinto sopránem gruzínské sólistky Salome Jicia.

Hodnocení autorkou recenze 50 %

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Teatro dell´Opera di Roma – Dirigent: Jérémie Rhorer, režie: Graham Vick, scéna: Samal Blak, kostýmy: Anna Bonomelli, světelný design: Giuseppe Di Iorio, choreografie: Ron Howell, sbormistr: Roberto Gabbiani.

Osoby a obsazení: Don Giovanni – Alessio Arduini, Leporello – Vito Priante, Masetto – Emanuele Cordaro, Komtur – Antonio Di Matteo, Don Ottavio – Juan Francisco Gatell, Donna Anna – Maria Grazia Schiavo, Donna Elvira – Salome Jicia, Zerlina – Marianne Croux.

Orchestr a sbor Teatro dell´Opera di Roma.
Záznam na OperaVision dostupný od 26. října 2019 do 25. dubna 2020.

Pološílená ubohá troska z Helsinek
Další dostupnou inscenací Dona Giovanniho je na portálu OperaVision záznam z Finské národní opery v Helsinkách (zde).

Hudební nastudování je dílem zkušeného francouzského dirigenta Patricka Fournilliera (1954), který Finskou národní operu dobře zná, protože je tu od roku 2018 hlavním hostujícím dirigentem. I když bylo v recitativech použité cembalo, Fournillier se nesnažil o historicky poučenou interpretaci, výrazně, až veristicky akcentoval dramatické momenty partitury.

Základem je pražská verze, k té ale v Helsinkách přidali ještě druhou, Mozartem pro vídeňské uvedení dokomponovanou, árii Dona Ottavia Dalla sua pace – výkon tenoristy Tuomase Katajaly toto doplnění oprávnil. Inscenace, v souladu s režijní koncepcí, končí smrtí Dona Giovanniho, tudíž zde úplně vyškrtli závěrečnou moralitu, v níž se pětice mstitelů vyptává Leporella na osud Giovanniho, a všichni přemýšlejí, co vlastně budou bez toho darebáka, jak ho častují, dělat.

Režie byla svěřena finskému herci a činohernímu režisérovi Jussi Nikkiläovi (1982), pro kterého to bylo první setkání s operou na jevišti (z hudebních produkcí zatím režíroval jen koncertní verzi Fidelia a Schumannovo oratorium Scény z Goethova Fausta). Ve výsledku to nebyla špatná volba. Pro Nikkiläa je Don Giovanni (Tuomas Pursio) anti-hrdinou posedlým honbou za rozkoší bez hranic. Sex ho pohltil natolik, že se dostal do stadia chorobného stavu. Nenasytně bere vše, nejen ženy, ale i muže nebo transvestitu. Takto k němu vystoupá v úvodu i Dona Anna (Hanna Rantala), atraktivní žena ve vysokých kozačkách a přiléhavém síťovaném dresu s velkými oky, pod kterými má černé spodní prádlo, aby byla dovnitř vtažena znovu a znovu napřahovanou Giovanniho rukou. Ale ani to Giovannimu nestačí a vypomáhá si kokainem a sebeukájením u tabletu. Zrazuje nejen všechny kolem, ale v důsledku hlavně sám sebe. I když si to sám Giovanni nechce zpočátku sebejistě připustit, je z něj nakonec psychicky rozložená ubohá troska.

Ve srovnání s římským Giovannim je ten finský velmi dynamický, umístěný do členitého prostoru na točně – z jedné strany s širokým schodištěm do patra, které se ukáže po obrácení a tvoří ve výšce další hrací plochu. Kostýmy Eriky Turunen sice mají rokokové prvky a také mobiliář je rokokový s tabulí pro hostinu v úvodu i závěru opery, ale také s hromadou rozbitých židlí a křesel navršených do výšky bez ladu a skladu. Toto rokokové „vrakoviště“ ovšem „zabydlují“ tablety, nákupní vozík, kam Leporello (Markus Suihkonen) uklízí nepořádek, EET mobilní pokladna s tiskárnou, na které si počítá peníze, které dostává od Giovanniho. Výčet jmen Giovanniho milenek, včetně obrazu Mony Lisy, nemá Leporello v notýsku, ale do půl těla nahý ho ukazuje vytetovaný na prsou, pažích i zádech, přičemž seznam nejspíš pokračuje i pod kalhotami, kam nechává Elviru nahlédnout. Elvira (Tamuna Gochashvili) si seznam Giovanniho milenek na Leporellovi fotí, v závěru na Giovanniho jako poslední argument vytáhne pozitivní těhotenský test.

Tento helsinský Giovanni se odehrává v jakési extravagantní komunitě současnosti, která navozuje pocit zmaru – s velmi vyhrocenými a v mnohém drsnými vztahy. Scéna, ve které zve Giovanni Komturovu sochu na večeři, se neodehrává na hřbitově, ale před chromovanými chladicími boxy márnice: Leporello spolu s Ottaviem, Elvirou, Masettem (Henri Uusitalo) a Zerlinou (Olga Heikkilä) na Giovanniho nastrojí lest. Aniž je Giovanni vidí, vytáhnou Komturovu mrtvolu v bílém rubáši z boxu a pohybují s ním, Leporello pouští jeho hlas z magnetofonu a čte Komturův vzkaz z visačky na palci mrtvoly. Takto „obživlou“ mrtvolou vystresovaný Giovanni postupně propadá šílenství a při „poslední večeři“, na které se podává červené víno a chleba, je z něj už jen troska ve slipech. Mstitelé, včetně Leporella, ho ubodají vidličkami do nahé hrudi a z ran stéká krev. Jedině Donna Anna se na této vraždě nepodílí. Třebaže to je u Mozarta právě ona, kdo by měl mít největší důvod k pomstě, režisér Nikkilä z ní udělal dráždivou dominu s pouty v ruce, která vztah k Donu Ottaviovi, zde coby sentimentálnímu milovníkovi z éry němých filmů, jen předstírá. Ve své posedlosti sexem je Giovannimu blízká a na konci přebírá jeho místo v rudé masce na vrcholu schodiště.

Finské provedení naplňovalo základní profesionální standardy a také sólisté, převážnou většinou Finové s basbarytonistou Tuomasem Pursiem v titulní roli, zpívali na velmi solidní úrovni.

Hodnocení autorkou recenze 80%

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Finská národní opera – Dirigent: Patrick Fournillier, režie: Jussi Nikkilä, scéna: takis, kostýmy: Erika Turunen, světelný design: Kalle Ropponen, choreografie: Ima Iduozee, video: takis, zvuk: Asko Kuusisto.

Osoby a obsazení: Don Giovanni – Tuomas Pursio, Donna Anna – Hanna Rantala, Komtur – Koit Soasepp, Donna Elvira – Tamuna Gochashvili, Don Ottavio – Tuomas Katajala, Leporello – Markus Suihkonen, Masetto – Henri Uusitalo, Zerlina – Olga Heikkilä.

Orchestr a sbor Finské národní opery.
Záznam na OperaVision dostupný od 11. března 2020 do 11. září 2020.