Operní panorama Heleny Havlíkové (269)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Třebaže je Řím hlavní město Itálie, zdejší opera nepatří k těm nejvýznamnějším a věhlasností ji určitě zastiňuje milánská La Scala (1778), benátské La Fenice (1755) nebo neapolské Teatro di San Carlo (1737), a to i přesto, že Teatro dell’Opera di Roma v posledních letech vede tak významný dirigent, jakým je Daniele Gatti. A to, že Římské divadlo opery nepatří ani tak k těm prestižním, potvrzuje i inscenace Dona Giovanniho.

Hudební nastudování bylo svěřeno francouzskému dirigentovi Jérémie Rhorerovi. Má za sebou kariéru u významných operních domů, u nás ho známe z hostování u České filharmonie v roce 2018. Jeho Don Giovanni na festivalu v Aix-en-Provence v roce 2017 měl jiskru a dramatický náboj. Jeho provedení s orchestrem Římské opery bylo ale velmi ležérní, ba nedbalé, nepečlivé, hned v předehře se spoustou nedostatků v intonaci, souhře, s velkým orchestrem celkově těžkopádné.

W. A. Mozart: Don Giovanni – Opera Roma (zdroj OR)

Zkušený britský režisér Graham Vick (1953) má na kontě práce v těch nejprestižnějších operních domech. Obvykle svými režijními koncepcemi usiluje o aktualizaci původního díla, často velmi svérázně a provokativně. Příkladem může být jeho poznaňská inscenace Moniuszkova Pária (viz 243. Operní panorama zde): opera na půdorysu indického kastovního systému se nehrála v divadelní budově, ale ve sportovní (hokejové) aréně, kde se publikum na ploše hřiště pohybovalo mezi účinkujícími, slogan „Staňte se součástí revoluce!“ dokládal těžký kulomet a partyzánské gerily s kalašnikovy. Ve výsledku ovšem převládl spíše jen dojem politické levicové agitky.

Graham Vick režíroval Dona Giovanniho už přinejmenším osmkrát a do Říma přivedl stejný inscenační tým spolupracovníků jako v Poznani. Zvolil minimalistické řešení, doslova. Oproti barokním křivkám strohou geometrii a namísto 17. století, kdy se Mozartův Giovanni ve Španělsku odehrává, přenesl děj do neurčité současnosti. Vystačil si se čtvercem dřevěné podlahy natočeným špičkou do hlediště a na zadním horizontu visí dva bílé boubelaté obláčky. Pro celou operu pak už použil jen dvě židle, pro závěrečnou hostinu ještě stůl. A z podlahy po straně „vyrůstá“ suchý strom, z jehož větví na začátku Don Giovanni (Alessio Arduini), pouze ve slipech, a Donna Anna (Maria Grazia Schiavo), ve velkém bílém pánském triku, chvatně sundávají a oblékají si svršky, Donna Anna i podprsenku. Větví stromu vzápětí Don Giovanni umlátí bezbranného Komtura (Antonio Di Matteo), kterému předtím pokácel chodítko.

I když měl Vick k dispozici herecky šikovné sólisty a záblesk překvapení vyvolal efekt zvednutí zadní části dřevěné podlahy až do kolmé polohy stěny jako do špice ústící stěny ve druhém dějství, takto zjednodušená scéna dánského scénografa Samala Blaka brzy narazila na své limity jednotvárnosti. Tím spíš, že se Vick připravil o spoustu motivů opery tím, že operu odehrál v nevýrazných soudobých kostýmech Anny Bonomelli: Don Giovanni a Leporello (Vito Priante) měli zcela identické šedé „úřednické“ obleky, takže byl zcela smazaný nejen rozdíl sociální pozice pána a sluhy, ale hlavně bylo zcela nejasné, proč si pak shodné obleky vzájemně převlékají. Oblek, pro změnu okrový, měl také Masetto (Emanuele Cordaro). Ač venkovanka, nejhonosněji byla nastrojená ve svatebním s velkým výstřihem kyprá Zerlina (Marianne Croux), zatímco šlechtična Donna Anna měla tepláky, pantofle a vytahaný svetr. Donna Elvira (Salome Jicia) byla od počátku za jeptišku v neslušivém hábitu, třebaže u Mozarta se k odchodu do kláštera rozhodne až úplně na konci opery. Don Ottavio (Juan Francisco Gatell) vyběhne nejdřív v pyžamu, pak i on nosí usedlé sako.

W. A. Mozart: Don Giovanni – Opera Roma (zdroj OR)

Až na závěr dvouhodinové nudné jednotvárnosti si Vick připravil s příchodem Komtura na hostinu překvapení. Zatímco sólista Komtur stojí ve stínu u stromu, spustí se z provaziště přes celou scénu obří kašírované předloktí s napřaženým ukazovákem jako z barokní fresky. Místo fatálního podání ruky Komturovi Giovanni s ukazovákem chvíli lomcuje, až ho ulomí, hodí na zem a s pobaveným pokrčením ramen v klidu odkráčí. A když ostatní zpěvem bilancují Giovanniho špatný konec, Giovanni se vrátí, vyleze na strom a s přehledem z něj s úsměvem sleduje ostatní. Ti se od něj nejspíše ledasčemu naučili – Dona Anna se vášnivě líbá s Ottaviem (ač zpívá o ročním odkladu), Zerlina se začne objímat s Elvírou a Masetto odchází v objetí s Leporellem.

Vickův římský Don Giovanni je tak jen další z té záplavy režií za každou cenu jinak, libretu i hudbě navzdory. Inscenace do jisté míry rozkrývá pohled na fungování řadových evropských operních scén. Není to pohled vždy bezvýhradně povzbudivý nebo následováníhodný a žádoucí – zvláště, když se součástí tohoto evropského „operního provozu“ stávají (nebo usilují se stát) i naše operní divadla. V tomto systému fungují sólisté, migrující po převážně „oblastních“ divadlech, kteří sem tam proniknou nakrátko i na významnější scény, ale pak se vracejí do kolotoče hostování na oblastech. Z tohoto hlediska se v římské inscenaci Giovanniho sešli sólisté, kteří reprezentují právě tuto skupinu – dobrý a někdy i lepší evropský průměr, což netřeba brát nějak pejorativně, protože bez takových umělců se provoz repertoárových divadel neobejde. Z této sestavy sólistů mě zaujal italský barytonista Alessio Arduini, který má pro Giovanniho ideální zjev i sportovní postavu a svěží baryton, ovšem ve Vickově režii působil spíš jako úředník nebo manažer. Z dam byla nejlepší Donna Elvira s jadrným spinto sopránem gruzínské sólistky Salome Jicia.

Hodnocení autorkou recenze 50 %

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni
Teatro dell´Opera di Roma – Dirigent: Jérémie Rhorer, režie: Graham Vick, scéna: Samal Blak, kostýmy: Anna Bonomelli, světelný design: Giuseppe Di Iorio, choreografie: Ron Howell, sbormistr: Roberto Gabbiani.

Osoby a obsazení: Don Giovanni – Alessio Arduini, Leporello – Vito Priante, Masetto – Emanuele Cordaro, Komtur – Antonio Di Matteo, Don Ottavio – Juan Francisco Gatell, Donna Anna – Maria Grazia Schiavo, Donna Elvira – Salome Jicia, Zerlina – Marianne Croux.

Orchestr a sbor Teatro dell´Opera di Roma.
Záznam na OperaVision dostupný od 26. října 2019 do 25. dubna 2020.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat