Operní panorama Heleny Havlíkové (270)

Opera v časech koronavirových III: Vídeňská ilustrace Bystroušky. - České přírůstky do diskotéky – dobrodružství Cappelly Mariana.

Vídeňská ilustrace Bystroušky
Do plejády záznamů inscenací na internetu, jak je v koronavirovém sevření nadále poskytují portály Opera Vision, Arte Opera Season nebo jednotlivá divadla (Vídeňská státní opera, Metropolitní opera, Berlínská státní opera nebo Mariinské divadlo, z našich Národní divadlo moravskoslezské), se z českých oper vedle Prodané nevěsty z Garsingtonského festivalu ve Velké Británii a Rusalky z Vlámského divadla opery a baletu (268. Operní panorama zde) dostaly i Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Vídeňská státní opera poskytla záznam představení z 11. dubna 2016 s dirigentem Tomášem Netopilem; inscenace v režii Otto Schenka měla ovšem premiéru už 26. ledna 2014 v hudebním nastudování Franze Welser-Mösta.

V případě Příhod lišky Bystroušky, tak svérázné Janáčkovy opery, se inscenátoři především musí rozhodnout, jak chtějí interpretovat zvířecí svět. Jestli chtějí zachovat těmto postavám podobu zvířat – nebo jestli je pojmou jako lidi s analogií zvířecích vlastností. Z tohoto pohledu se přímo nabízí srovnání nedávné premiéry Bystroušky v Divadle F. X. Šaldy a vídeňského pojetí jako dvou zcela protikladných přístupů.

V Liberci v režii Lindy Keprtové Janáčkovo hluboké podobenství o životě a přírodě aktualizovali, zcivilnili: Žádná naturalistická nápodoba zvířátek, Janáčkova velkolepost přírody v proměnlivosti ročních dob je zastoupena jen uschlým pahýlem stromu, který doplňuje gauč s madly z lesklých chromových tyčí a kovová konstrukce mini-točny. Bystrouška tu je mladá rockerka v martenskách, řádí na bedně reproduktoru v zrzavých koktejlkách, postupně, jak se z pubertální rebelky mění v zamilovanou dívku a starostlivou mámu, čte Orwellovu Farmu zvířat, Respekt a Čapkovu Věc Makropulos. Lišák Zlatohřbítek je suverén ve skejťáckých kalhotách i milující tatínek a truchlící manžel. Keprtové se ovšem podařilo vystihnout mnohotvárné podoby milostných vtahů od až brutálně sexuálních po něžně zdrženlivé a nově domyslet řadu situací (257. Operní panorama zde.)

Vídeňská Bystrouška nejen liščí rodinu, ale i další zvířata v kostýmech i pohybech co nejvěrněji přibližuje zvířecím, jak se ostatně dalo od režiséra Otto Schenka očekávat. Tento devadesátník patří v dnešním operním světě extravagantních režijních výstředností k legendám s realistickým tradičním přístupem k partiturám, jejich co nejvěrnější ilustraci včetně scénických poznámek. Je na každém, který výklad Janáčkových Příhod lišky Bystroušky mu je bližší: ten Lindy Keprtové je kontroverznější, v propojování a výkladu postav dráždivější, s mnoha znaky, jejichž dešifrování ponechává režisérka na fantazii a zkušenosti diváka; ten Schenkův je felsensteinovsky „krásnější“, méně komplikovaný sled situací v příběhu o zvířátkách vysvětleném s ilustrativně popisným, až naturalistickým respektem k reáliím, o kterých se zpívá, i ke scénickým poznámkám (Bystrouška ovšem zadáví jen kohouta, žádnou slepici).

Když si připomeneme Schenkovy inscenace, jež známe z přenosů z Metropolitní opery, jsou divácky oblíbené a zůstávají na repertoáru celá desetiletí – od roku 1978 (více než čtyřicet let!) se znovu a znovu vrací v dalších sériích jeho Tannhäuser, Mistři pěvci norimberští se tu hrají od roku 1993. Nebo třeba Schenkova „pohádková“ režie Rusalky se v MET hrála od roku 1993 do roku 2009. Také v Bystroušce ve Vídeňské státní opeře se Schenk držel svých režijních principů. Byla to v roce 2014 jeho poslední operní režie. Když v listopadu 2017 Otto Schenk převzal na JAMU čestný doktorát, vzpomínal, že na jevišti Vídeňské státní opery debutoval v roce 1964 také Janáčkovou operou, Jenůfou. „Když mi v roce 2014 nabídli inscenovat Lišku Bystroušku, věděl jsem, že je to nejlepší zakončení mé kariéry. Janáček je pro mne symbolem, který se klene nad mým životem.“

Scénu a kostýmy navrhla Amra Buchbinder jako romantickou představu šerého lesa plného tajemných stínů. Jako v Maroldově panoramatu mámivě splývá realita s iluzí, malovaný les v pozadí s propracovanou dekorací včetně detailních rostlin kapradí v trávě, javorových listů, doupěte, psí boudy. Přitakání životu v apoteóze přírody je ve finále ilustrováno až mysteriózním rozevřením lesa, kdy průrvou proudí světlo téměř nadpozemské.

Zvířata – vážky, můry, ježci, chrobáci vedle Skokánka, Komára, Kobylky, Cvrčka, psa Lapáka, Kohouta nebo Slepic – si ponechávají svou identitu a věrně ilustrují Janáčkovo ztvárnění Těsnohlídkova a Lolkova příběhu. Bystrouška a její rodinka mají liščí kůži s ohonem a oušky na hlavách a většinou se pohybují po čtyřech, všelijak se drbou, očichávají. Schenk ovšem v noční mezihře v myslivně dodržel Janáčkův předpis proměny liščího zjevu Bystroušky v dívčí tak, že Bystrouška vstane a mezi ní a Revírníkem to eroticky zajiskří. Kouzlo milostných snů ale s denním světlem vyprchá. Kostýmy lidí odpovídají odívání na venkově počátkem 20. století a i ty jdou do takových realistických podrobností, že třeba hostinský Pásek má špinavou utěrku zastrčenou za zástěru a rozvázané rozšmajdané kotníkové křusky.

Revírník německého barytonisty Romana Trekela je vysoký a štíhlý, působí mladě, žádný rozšafa, ale na samotu lesa uvyklý introvert, ovšem s bohatým vnitřním životem, ukrytým za úsečnými gesty. A lze mu více věřit, že svému lesu a jeho obyvatelům rozumí a uvědomuje si tuto sounáležitost ve věčném koloběhu zrození a smrti v přírodě, než že by se zaobíral úvahami o stáří. Na nás působí rušivě tyrolácké lederhosen pod kolena s padacím mostem a v Schenkově realistické režii je s podivem, že by po chycení Bystroušky nechal v lese svoji flintu. Jeho „kumpáni“, Rechtor Josepha Dennise a Farář Marcuse Pelze, však prošli inscenací bez svéráznější charakteristiky. (Z řešení situace, kdy se opilý Rechtor potácí lesem za slunečnicí, kterou manipuluje Bystrouška, lze odtušit vzdálenou inspiraci úpravou Maxe Broda, kterou ale jinak ve vztahu Revírníka, Rechtora a Faráře k Terynce / Bystroušce Schenk nepoužil.)

Bystroušku zpívala jihokorejská sopranistka Hyuna Ko mnohem dramatičtěji, než u nás známe z dívčích pojetí Heleny Tattermuschové nebo Jaroslavy Janské. A podobně, velmi vážně, byl pojatý i Zlatohřbítek izraelské sopranistky Chen Reiss, jejíž výšky v milostné scéně zněly ze záznamu příliš ostře. Výrazná byla postava pytláka Harašty v podání italského barytonisty Paolo Rumetze: nebyl to žádný mladík, bujný hejsek, ale postarší chlap rozložitého zjevu – jak zdůraznil i v hudebním provedení Tomáš Netopil se zatěžkaným motivem jeho chůze v instrumentální mezihře i jeho výstupu „Déž sem vandroval“.

V době záznamu čtyřicetiletý Netopil se před Orchestrem Vídeňské státní opery, ve smyčcové sekci početně obsazeným, prezentuje jako zkušený dirigent, který má respekt i u tak prestižního orchestru a pro který je zcela spolehlivě zahraná hornová pasáž v úvodu posledního obrazu naprostou samozřejmostí. (Hrálo se z kritického vydání Jiřího Zahrádky, Universal Edition AG, Wien, ovšem Kohout zde byl obsazený nikoli sopranistkou, ale tenoristou Heinzem Zednikem.) Netopil vedl hudební provedení k vyjádření barevné bohatosti partitury s až impresionisticky mámivými a mihotavými zvukovými obrazy šumění a chvění lesa, s emocionální intenzitou vroucnosti, vřelosti vedle melancholie a spíše jen záblesků odlehčenějšího žertování. Jen překvapilo, jak „drsně“ zněl oslavný sbor při svatbě Bystroušky a Zlatohřbítka. A ze záznamu si nejde udělat představu, jak v rozlehlém prostoru Vídeňské státní opery uzpívaly svoji písničku „Běží liška k Táboru“ pouhé čtyři děti.

Při závěrečné děkovačce měl právě Netopil největší potlesk – Bystrouška nejprve v listopadu 2014 tu byla po třech reprízách Rusalky v dubnu stejného roku jeho druhým titulem a pak ho Vídeňská státní opera angažovala na Così fan tute (2016), Káťu Kabanovou (2017), Čarostřelce (2018), Idomenea (2019) a nejnověji zde stihl ještě před vypuknutím koronavirové pandemie premiérovat Fidelia, resp. jeho původní verzi Leonora. Tento záznam je k vidění na webu Arte Opera Season.

Hodnocení autorkou recenze 80 %

Leoš Janáček: Příhody Lišky Bystroušky
Dirigent Tomáš Netopil, režie Otto Schenk, scéna a kostýmy Amra Buchbinder, svícení Emmerich Steigberger, sbormistr Martin Schebesta.

Osoby a obsazení: Revírník – Roman Trekel, Revírníková / Sova – Donna Ellen, Rechtor – Joseph Dennis, Komár – Benedikt Kobel, Farář/ Jezevec – Marcus Pelz, Harašta – Paolo Rumetz, Hostinský Pásek – Wolfram Igor Derntl, Pásková – Jozefína Monarcha, Pepík – Rebekka Rennert (dítě z Operní školy), Frantík – Fabian Holzer (dítě z Operní školy), malá Bystrouška – Manami Ziervogel (dítě z Operní školy), Bystrouška – Hyuna Ko, Lišák – Chen Reiss, Cvrček – Lena Scheurich (dítě z Operní školy), Kobylka – Isabella Orasch (dítě z Operní školy), Skokánek – Hana Hrdlicka (dítě z Operní školy), Lapák / Datel – Ilseyar Khayrullova, Kohout – Heinz Zednik, Slepice – Ivan Simina, Sojka – Seçil Ilker, šest slepic – Annika Gerhards, Kathryn Radcliffe, Sabine Kogler, Zsuzsanna Szabó, Isabel Seebacher, Barbara Reiter.

Děti operní školy a studenti baletní akademie Vídeňské státní opery, Orchestr a sbor Vídeňské státní opery.
Záznam z 11. dubna 2016, premiéra inscenace ve Vídeňské státní opeře.

České přírůstky do diskotéky – dobrodružství Cappelly Mariana
Od loňského srpna se mohou příznivci vokální polyfonie a vokálního souboru Cappella Mariana těšit z nového kompaktního disku s názvem Praga Rosa Bohemiae. Vedoucí souboru Vojtěch Semerád pro nahrávku vybral z dochovaných pramenů v českých zemích kompozice několika generací skladatelů franko-vlámské polyfonie a její české recepce od poslední třetiny 16. století po dobu rozkvětu Prahy jako sídelního císařského města za vlády uměnímilovného císaře a krále Rudolfa II. Habsburského. Nahrávka tak prezentuje Prahu tohoto období jako významnou hudební křižovatku, kde se mísily různé vývojové styly tehdy dominantního franko-vlámského kontrapunktu s českou tradicí literátských bratrstev.

Osu nahrávky tvoří mše Heinricha Isaaca Missa Presulem ephebeatum (Mše biskupa tak blaženého). Heinrich Isaac patřil k čelným a díky svému působení na mnoha místech tehdejší kulturní Evropy vlivným představitelům renesanční franko-vlámské školy přelomu 15. a 16. století. Většina jeho skladeb se dochovala i v českých rukopisech. Isaacova mše Presulem ephebeatum však byla teprve nedávno nalezena v Pražském rukopisu vícehlasých mší, nyní uloženém v Národní knihovně v Praze. Mši na nahrávce nejprve uvádí skladba Presulem ephebeatum o dvě generace staršího pozdně středověkého skladatele Petruse Wilhelmi de Grudencze. Spodní hlas této v Čechách oblíbené svatomartinské koledy totiž tvoří cantus firmus umístěný do tenoru Isaacovy čtyřhlasé mše. Pozorný posluchač tak má možnost sledovat, jak v tenorové mši Isaac s touto vokální linií pracuje. Jednotlivé části mešního ordinária jsou pak na nahrávce proloženy dalšími díly skladatelů několika generací franko-vlámské školy narozených v rozmezí poloviny 15. až poloviny 16. století.

S výjimkou dvou tracků, moteta Qui confidunt Kryštofa Haranta a Petrusovy svatomartinské koledy, všech ostatních dvanáct částí tvoří kompozice, které jsou nahrány vůbec poprvé. A to i přesto, že album zahrnuje skladby známých skladatelů, mezi které patří vedle Heinricha Issaca také Josquin Desprez, Jacob Obrecht nebo Jacob Regnart, tenorista císařské kapely Maxmiliána II. a později vícekapelník kapely císaře Rudolfa II., který ve svém sedmihlasém žalozpěvu Defunctum charites Vaetem (Charitky s tváří uplakanou volají zpět zesnulého Vaeta) vzdal hold svému předčasně zemřelému učiteli Jacobu Vaetovi. Vedle toho Vojtěch Semerád z archívů vybral kompozice Johannesa Tourouta, Lupuse Hellincka, Pierra de Bonhomme nebo rozsáhlé Te Deum Jana Sixta z Lerchenfelsu. Ten působil jako altista v kapele císaře Rudolfa II. a jeho styl už od renesance míří k baroku.

Zajímavou praxi zachycuje na nahrávce slavná mariánská sekvence Stabat Mater Josquina Despreze nikoli pro obvyklých pět hlasů, ale pro šest. Tato unikátní verze se nachází ve sbírce rokycanského literátského bratrstva, které zřejmě mělo zpěváků šest a proto si dle tehdejší zavedené zvyklosti k Josquinově Stabat přikomponovali jeden hlas.

Vokální soubor Cappella Mariana se od svého založení v roce 2008 pod vedením Vojtěcha Semeráda vypracoval i v mezinárodním kontextu k předním uskupením, která se věnují historicky poučené interpretaci hudby středověku a renesance. Na nejnovější nahrávce se sešlo muzikantsky a názorově spřízněné obsazení sólistů, kteří právě se souborem Cappella Mariana začínali a dnes patří mezi renomované – sopranistky Hana Blažíková a Barbora Kabátková, altistka Daniela Čermáková, tenoristé Tomáš Lajtkep, Ondřej Holub, Tore Denys, barytonista Martin Schicketanz a basista Jaromír Nosek – ti všichni pod vedením Vojtěcha Semeráda. V akustice refektáře cisterciáckého kláštera v Oseku, kde Cappella Mariana nové album v červenci 2018 nahrála, se jejich hlasy plasticky proplétají v polyfonním předivu melodických linií a zároveň souzní ve stmeleném vyrovnaném prolnutí.

Vojtěch Semerád se všestranně uplatňuje nejen jako tenorista, kontratenorista, hráč na různé smyčcové nástroje, ale intenzivně se věnuje také badatelskému objevování staré hudby. Jak připomněl při křtu nahrávky Praha Rosa Bohemiae, uvádění znovuobjevované hudby z archivů je velké dobrodružství s mnoha záludnostmi. Nejprve je třeba staré notové materiály vůbec vypátrat a dostat se k nim. Pak je nutné party v rukopisně psaných, v té době menzurálních notacích, černé a bílé, rozluštit. A protože tehdejší skladatelé i písaři rozhodně nebyli neomylní, musí se opravit chyby, které hráči, v hudební interpretační praxi své doby zběhlí, revidovali automaticky. A jak Vojtěch Semerád doplnil, výsledek tohoto dlouhého pátrání a dobývání hudby nakonec nemusí končit novodobým uvedením skladby na koncertě. Může se stát, že když se spartované a nově přepsané noty dostanou na pulty dnešních interpretů, „nefunguje“ to. A tady nastupuje vedle zkušeností a znalostí také hudební intuice, jaké skladby z dochovaných pramenů vybrat, aby celý ten dlouhý proces nekončil vrácením kompozice do archivu.

Je zřejmé, že Vojtěch Semerád takovou kombinaci vědomostí a cítění má. Zejména dvousborové moteto Praceinite Domino Pierra de Bonhomme z poslední generace franko-vlámských skladatelů zaujme svou svěžestí, s jakou se zde děkuje Hospodinu za déšť, který dává vypučet trávě a bylinám, aby sloužily nejen lidem, ale poskytly potravu dobytku i krkavčím holátkům. Nový kompaktní disk Praga Rosa Bohemiae s výběrem skladeb opět z Kodexu speciálník, Kodexu Strahov, tzv. Tridentských kodexů nebo z Rokycanské hudební sbírky tamního literátského bratrstva a z nedávno objeveného Pražského rukopisu navazuje na nahrávku Praga Magna s hudbou rudolfínské Prahy s těžištěm v kompozicích Philippa de Monte. A vysokou interpretační úroveň má také CD s výběrem skladeb z unikátního konvolutu více než dvou stovek skladeb nazvaného Kodex speciálník, nejspíš z pražského utrakvistického prostředí sklonku 15. století.

Album Praga Rosa Bohemiae tak pokračuje v záslužné antologii objevování zapomenutých děl renesančních Čech a významně tak rozšiřuje péči o český hudební odkaz.

Hodnocení autorkou recenze 95 %

Praga Rosa Bohemiae – hudba renesanční Prahy
Petrus Wilhelmi de Grudencz (1392–po 1452): Presulem ephebeatum, Heinrich Isaac (1450–1517): Missa Presulem ephebeatum*, Jacob Obrecht (1457/8–1505): Largire nunc mitissime*, Johannes Tourout (ca. 1450–1480): Recordare virgo*, Josquin Desprez (1450/55–1521): Stabat Mater (Si placet pars)*, Lupus Hellinck (1493/94–1541): In te Domine speravi*, Pierre de Bonhomme (ca. 1555–1617): Praecinite Domino*, Jacobus Regnart (1540/45–1599): Defunctum charites Vaetem*, Kryštof Harant (1564–1621): Qui confidunt, Jan Sixt z Lerchenfelsu (ca. 1550–1629): Te Deum* (*označuje světovou premiéru nahrávky).

Cappella Mariana: Hana Blažíková, Barbora Kabátková – soprán, Daniela Čermáková – alt, Vojtěch Semerád, Tomáš Lajtkep, Ondřej Holub, Tore Denys – tenor, Martin Schicketanz – baryton, Jaromír Nosek – bas. Umělecký vedoucí Vojtěch Semerád.

Nahráno 13. až 15. července 2018 v refektáři cisterciáckého kláštera v Oseku.
Hudební režie Jiří Gemrot, mistr zvuku Aleš Dvořák, producenti Matouš Vlčinský (Supraphon), Jan Hejna a Michal Medek (ArteVisio). Supraphon SU 4273-2.