Operní panorama Heleny Havlíkové (257)

V Liberci si Bystrouška čte v Orwellovi. - Inspirace na dny příští.

V Liberci si Bystrouška čte v Orwellovi

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvedlo premiéru opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky v hudebním nastudování Martina Doubravského a v režii Lindy Keprtové. Inscenaci na informačních materiálech divadla provází v případě opery, považované za dětskou nebo rodinnou, poněkud překvapivé varování, že je vhodná až od dvanácti let. 

Příhody lišky Bystroušky jsou v celosvětovém srovnání unikátní operou. Vznikla podle – dnes bychom řekli „komiksového“ – obrázkového seriálu kreseb malíře Stanislava Lolka s texty Rudolfa Těsnohlídka, který od roku 1920 vycházel v Lidových novinách. Zaujal a inspiroval Leoše Janáčka natolik, že vycítil v příběhu lišky a revírníka hluboké podobenství o životě a přírodě. Téma zpracoval pohledem sedmdesátiletého muže s pozdním milostným vzplanutím i se smířlivým a laskavým vhledem do řádu světa v jeho úplnosti mystéria kruhu rození a smrti, projasněných i temnějších stránek. 

Příhody lišky Bystroušky se staly, podobně jako Její pastorkyňa, Káťa Kabanová, Věc Makropulos nebo Z mrtvého domu, stálou součástí repertoáru domácích i světových operních divadel. Zatímco u nás inscenační tradice, nastavená jak brněnskou premiérou v roce 1924, tak následující pražskou v Národním divadle (1925, dirigent Otakar Ostrčil, režie Ferdinand Pujman, scéna Josef Čapek), mívá povahu „inscenace pro celou rodinu“, na světových scénách se s podobou Bystroušky nakládá velmi volně, někdy až příliš.

V libereckém Divadle F. X. Šaldy byly Příhody lišky Bystroušky dosud uvedeny zatím jen čtyřikrát (1960, 1973, 1989, 2003). Inscenátoři nejnovějšího nastudování v čele s dirigentem Martinem Doubravským (nar. 1968), šéfem souboru opery, a režisérkou (a současně dramaturgyní divadla) Lindou Keprtovou (nar. 1983) se rozhodli své pojetí „oprostit od inscenačních nánosů“ a Janáčkův osobitý pohled zralého muže aktualizovat svou reflexí této opery a svým vnímáním jejího podobenství o životě. Rozhodli se svět zvířat „zcivilnit“ – kostýmy (Tomáš Kypta) zvířat nemají „ouška a ocásky“ a janáčkovská velkolepost přírody s barvitou proměnlivostí ročních dob je na scéně Michala Syrového zastoupena jen uschlým pahýlem stromu bez listí za retro-gaučem s pelestmi z lesklých chromovaných tyčí. Občas padá podzimní listí. Jeviště je pak už „zabydleno“ jen kovovou konstrukcí malé nachýlené točny. Scény v Páskovic hospodě doplňuje slunečník s tabulkou na zapisování čárek za piva, které se tu popíjí přímo z lahví chlazených v plechovém lavoru. Scénu uzavírá velký kruhový průhled v zadním horizontu, v jehož fokusu se zhmotňují některé představy postav a atmosféra situací, ale když zmizí, proměňuje se v jakousi „černou díru“, která vnáší do vyznění inscenace až výhružnou děsivost, inscenátory nejspíš takto nezamýšlenou. 

Z mnohovrstevnaté Janáčkovy opery Linda Keprtová akcentovala dvě hlavní témata, která zpracovala s důsledností sobě vlastní – rebelii proti řádu a různé podoby milostných vztahů.

Téma revolty, kdy „nové soupeří se starým a každá z bytostí bojuje za možnost svobodného myšlení“, jak se lze dočíst v textu k inscenaci, nastolují už kostýmy obou liščích protagonistů. V optice inscenátorů je Bystrouška (Lívia Obručník Vénosová) mladá rockerka v martenskách a zrzavých mini koktejlkách. O odstranění starých řádů a stvoření nového světa poučuje vyfintěné slepičí dámičky na bedně reproduktoru a stejně energicky vyvlastní příbytek Jezevce (Josef Kovačič) v pruhovaném županu s papalášskými řády na hrudi, jehož ideová zaostalost je prezentována bustou Zdeňka Nejedlého. Progresivní Bystrouška kontruje bustou Janáčka a její knihovnička, jen co se naučila číst podle Slabikáře, je sestavena vskutku svérázně: obsahuje Orwellovu Farmu zvířat, Reflex a Čapkovu Věc Makropulos (snad jako připomínku úvah o nesmrtelnosti s autobiografickou nápovědí po Bystroušce následující Janáčkovy opery). 

Lišák Zlatohřbítek (Alžběta Vomáčková) s přimalovaným knírkem v narezlém sáčku a hip hop kalhotách s nízkým sedem a ležérně uvázanou kravatou sice dle libreta nabídne Bystroušce cigáro i králíka, ale nakonec se na rande přihrne s vegetariánským košem jablek. Tváří se jak suverén, ale pohled na Bystroušku jen v osušce s ním doslova třískne o zem. O svou početnou rodinu se „akčně“ porve s frajerským Haraštou (Csaba Kotlár), než ho Bystrouška vlastním tělem zachrání před smrtící ranou z pistole (sic), kterou uhoněný Harašta nakonec vytáhne schovanou zpoza kalhot. 

Jinou podobu až surově klackovité revolty akcentovala Keprtová v postavách revírníkových vnuků Frantíka a Pepíka jako dvou spratků, kteří se tajně učí kouřit, přilepí na zadek Bystroušky terč, trefují se do něj vzduchovkou a mučí i dobráckého stárnoucího „intelektuála“ Lapáka. 

Milostné téma Keprtová vyjádřila v mnoha odstínech, ale i příliš křiklavých barvách. Na jednu stranu ho prodchnula uvěřitelně něžnou rozpačitostí při namlouvání Bystroušky a Zlatohřbítka a hranici vkusu nepřekročilo ani Bystrouščino cudné svlékání za tylovým závěsem, když se v roztoužení chystá na rande. Na rozdíl od příliš výslovně předvedeného Bystrouščina sebeuspokojování při jejím nočním erotickém snu. Z mladých rebelů se pak stanou milující rodiče, kteří se pečlivě starají o své početné, šikovné severáčkovské, potomstvo. Jímavá je scéna, kdy dětem při výstřelu, který usmrtí jejich maminku, vypadnou z rukou talíře, s řinkotem se rozbijí a zástup prcků se svěšenými hlavičkami projde kolem mrtvé, nad níž až do konce opery truchlí Zlatohřbítek. Domyšlení jeho role směřuje k neotřelému závěru, v němž Lišák jako „vdovec“ ve finále sdílí smutek ztráty milované bytosti u jednoho stolu se stejně zasaženým Revírníkem (Pavel Vančura). Do jeho snění i reálného manželského vztahu Bystrouška mihotavě vstupovala jako touha a nedostižný symbol smyslného ženství, který se korpulentní Revírníková (Jaroslava Schillerová) marně snažila napodobovat. Vzplanutí Revírníka k atraktivní Bystroušce, v některých jiných inscenacích až přemrštěně akcentované, je v libereckém pojetí jen naznačeno a končí laskavým manželským usmířením, protože stárnoucí fořt svou vzpomínku na mladou zamilovanost láskyplně adresuje přímo paní Revírníkové. K tomuto páru se ruku v ruce přidají všichni další a vzhlížejí k „nadpozemskému blahu“, jak operu apoteózou přírody uzavírá Revírník. 

Jenže Keprtová k této vrstvě milostného tématu přidávala další. Pokud je zhuštěná zkratka jednodenního života běhu prostřednictvím jepičích párů v choreografii Ladislavy Košíkové výstižná, jakkoli spíše posmutnělá, pak Janáčkem zdrženlivě vkomponovanou erotiku až brutálně rozbíjí doplněný manželský pár revírníkova syna a snachy. Sice mají svou generační logiku rodičů nezbedných výrostků a jejich explicitně vyjádřenou sexuální „rychlovku“ na gauči lze chápat jako kontrast k něžnému namlouvání Bystroušky a Zlatohřbítka, v inscenaci ale působí nevkusně. A nejspíš tato scéna je hlavním důvodem věkového omezení pro diváky a otázky, kdo je cílovou skupinou tohoto nastudování. 

Velmi vyhraněná je interpretace Rechtora/Komára. Zakřiknutý učitel a jeho nenaplněná touha po Terince jsou v této inscenaci akcentované natolik, že tato postava až upozaďuje Revírníka. Není přitom podstatné, že místo hole, s níž se podle textu libreta snaží Rechtor při návratu nočním lesem z hospody najít „nejpravidelnější stojatost“, vrávorá s bicyklem. Tenorista Dušan Růžička plní zadání, když Rechtora předvádí jako notorického opilce, který se v návalu deprese zběsile polévá kořalkou a chce se zapálit (což příslušníkům Palachovy generace nutně asociuje vzpomínka na něj). Nepodaří se mu ani druhý pokus o sebevraždu a nakonec ho Revírník přiveze jako trosku na invalidním vozíku, aniž je zřejmé, jak o nohy přišel. Hodně plno je také Harašty, který coby aktivista máchá různými vlajkami, i československou (jako na dnešní Letné?) – tou je nakonec přikryto tělo mrtvé Lišky jako při „národním“ pohřbu. A „vizuál“ trojice severáčkovských „muzikantíčků“ by se jistě uplatnil v nějaké verzi Addamsovy rodiny. 

Pokud jde o hudební nastudování Martina Doubravského, díky sólistům, ale i sboru, včetně dětského Severáčku, se mu podařilo naplnit Janáčkův koncept nápěvků mluvy důrazem na deklamaci textu a vyjádření jeho obsahu. Ale záměr vnést do hudby mladistvou energii až zbrklými tempy mu v případě orchestru nevyšel. Své, nesporně oprávněné finanční požadavky, by hráči orchestru měli při premiéře prezentovat profesionálními standardy, která odůvodní jejich nespokojenost a stávkovou pohotovost řešit jindy a jinak. 

O hledání inscenačního klíče k Janáčkovým Příhodám lišky Bystroušky se v posledních letech pokusilo několik divadel. V Opavě (2018), kde dirigent Marek Šedivý také zápasil se souhrou a intonací, režisérka Jana Andělová Pletichová operu zabydlela veselými zvířátky a inscenaci rozbila nadužíváním igelitu i častými a zcela zbytečnými přestavbami při zatažené oponě. Ke kladům tohoto nastudování ovšem patřily výkony Barbory Řeřichové (Bystrouška), Alžběty Vomáčkové (Zlatohřbítek) a Pavla Klečky, v jeho podání s hlubokou moudrostí zkušeného fořta, nostalgií stáří, ale i jadrným humorem a radostmi nad krásami stále nové a nové obrody života. V Brně, které se i díky velkoryse koncipovanému festivalu hrdě hlásí ke své janáčkovské tradici, se režisér Jiří Heřman (2018) nechal natolik zahltit reáliemi, jež se ale vztahovaly více k Těsnohlídkovi než k opeře, že jim obětoval i Janáčkovo poselství nekonečného znovuvzkříšení vesmírné přírody. Inscenaci opanovala těsnohlídkovská melancholie a pod hudebním vedením Marka Ivanoviće spíše příkrá věcnost bez vyvážení srdečností a emocemi milostných scén. I zde se však podařilo najít typově skvělé obsazení ve Svatopluku Semovi (Revírník), Janě Šrejma Kačírkové (Bystrouška), Václavě Krejčí Houskové (Zlatohřbítek), ale například i Ondřejovi Koplíkovi (Rechtor/Komár).

Apoteóza věčného koloběhu života v přírodě se ovšem kongeniálně hodila na českokrumlovské Otáčivé hlediště (2016), kde „trefou“ bylo obsazení Ivany Rusko jako atraktivní „slečny lišky“ vedle Svatopluka Sema (Revírník), Jiřího Brücklera (Harašta), Ondřeje Koplíka (Rechtor) a Josefa Škarky (Farář/Jezevec). Obsazení Lišáka tenoristou (Peter Račko) místo Janáčkem předepsané mezzosopranistky šlo akceptovat jako alternativu, která zejména v budějovickém „lidském“ pojetí dodávala milostným scénám věrohodnější a žádoucí erotické jiskření. Režijní tandem SKUTR totiž nepojal Janáčkovu operu jako pohádku o zvířátkách, ale jako barvitý kaleidoskop lidských minipříběhů prodchnutých zamilovaností mládí i nostalgií stáří, humorem i smutkem z perspektivy lehce potácivé opilosti. 

Liberecká inscenace Bystroušky v tomto kontextu i svým věkovým varováním klade otázku, komu je určena a pro koho je vhodná, aby nejen Jezevec nemusel být „mravně rozhořčen“. Jistě, Bystrouška rozhodně není dětská pohádka. Jenže záměr prezentovat zavedený titul „jinak“ sám o sobě nestačí. Jakkoli Linda Keprtová už několikrát prokázala, že dokáže díky dobře zvoleným znakům a mnohotvárné práci s nimi inscenaci vystavět a uváděnou operu intenzivně vyložit, k Janáčkově Bystroušce se ještě bude muset „prožít“. 

 

Hodnocení autorkou recenze 70 % 

 

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky

Hudební nastudování – Martin Doubravský, režie – Linda Keprtová, scéna – Michal Syrový, kostýmy – Tomáš Kypta, choreografie – Ladislava Košíková, dramaturgie – Vojtěch Babka, sbormistr – Anna Novotná-Pešková.

Osoby a obsazení (u alternací obsazení premiéry tučně): Liška Bystrouška – Lívia Obručník Vénosová / Veronika Kaiserová (studijní úkol), Lišák Zlatohřbítek – Alžběta Vomáčková, Revírník – Pavel Vančura, Rechtor / Komár – Dušan Růžička Farář / Jezevec – Josef Kovačič, Revírníková – Barbora Rajnišová Kmentová / Jaroslava Schillerová, Pásek – Sergey Kostov, Pásková / Datel – Blanka Černá, Lapák – Petra Vondrová, Harašta – Csaba Kotlár, Kohout / Sova – Věra Poláchová, Chocholka – Radka Černíková, Sojka – Radka Černíková / Veronika Kaiserová, Snacha – Anna Novotná-Pešková, Syn – Marián Mičjar.

Dětské role: Frantík – Vendula Povolná / Markéta Fričová, Pepík – Adéla Putíková / Libuše Bořilová, Cvržek – Danielle Julie Šourková, Kobylka – Taťána Marková / Jana Stejskalová, Skokánek – Nina Dědková / Matyáš Mikuláš, Malá Bystrouška – Adéla Palubová / Kateřina Šuríková. 

Orchestr, sbor a balet Divadlo F. X. Šaldy, dětský pěvecký sbor Severáček, sbormistryně Silvie Pálková. 

Divadlo F. X. Šaldy Liberec, premiéra pátek 20. prosince 2019 v 19:00 hodin.

 

Inspirace na dny příští

Festa italiana

1. Torelli – Sinfonia in D, A. Scarlatti – Messa per il Santissimo Natale, F. Geminiani –Concerto grosso La Follia, B. Galuppi – Dixit Dominus.

Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704, dirigent Václav Luks.

Praha, Rudolfinum, Dvořákova síň, úterý 31. prosince 2019 v 19:30 hodin.

 

Festival Opera 2020

Leoš Janáček: Osud – Národní divadlo moravskoslezské (Ostrava)

Hudební nastudování Jakub Klecker, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, videoprojekce Otakar Mlčoch, kostýmy Simona Rybáková, sbormistr Jurij Galatenko, pohybová spolupráce Jana Tomsová, Yago Catalinas Heredia, dramaturgie: Eva Mikulášková.

Osoby a obsazení: Živný, skladatel – Martin Šrejma, Míla Válková – Veronika Holbová, Matka Míly – Petra Alvarez Šimková, Dr. Suda – Petr Levíček, Lhotský, malíř – Roman Hoza, Konečný – Lukáš Bařák, Slečna Stuhlá, učitelka – Eva Dřízgová-Jirušová a další

Sbor a orchestr Národního divadla moravskoslezského, Operní studio NDM pod vedením Lenky Živocké.

Praha, Národní divadlo, sobota 4. ledna 2020 v 19:00 hodin.