Operní panorama Heleny Havlíkové (277)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hudson není Volha
Pro mapování inscenací s „českou stopou“ na mezinárodních operních scénách poskytla Vídeňská státní opera další příležitost, když uvolnila na internet záznam inscenace Janáčkovy Káti Kabanové z roku 2017, kdy představení 27. dubna dirigoval Tomáš Netopil.

Inscenace však měla premiéru už v roce 2011 jako součást janáčkovského cyklu v hudebním nastudování Franze Welsera-Mösta, který tehdy z pozice generálního hudebního ředitele po boku intendanta Dominiqua Meyera v „nové éře“ Vídeňské státní opery nastudoval v témže roce i Z mrtvého domu v režii Petera Konwitschného a o tři roky později  Příhody lišky Bystroušky v režii Otto Schenka (Věc Makropulos v roce 2015 po odchodu Franze Welsera-Mösta kvůli uměleckým neshodám s Meyerem už hudebně nastudoval Jakub Hrůša). Ve Vídeňské státní opeře šlo teprve o druhou inscenaci Káti Kabanové – úspěšné nastudování dirigenta Jánose Kulky (v němčině) v oceňované režii Joachima Herze (s působivým vratkým „křížovým“ chodníčkem z prken na hladině Volhy) mělo premiéru v roce 1974, inscenace pak byla obnovená v letech 1991-1992 a dočkala se celkem třiceti představení.

Pokud v případě Bystroušky a Věci Makropulos šlo o důsledně „tradiční“ inscenace, v nichž režiséři Otto Schenk a Peter Stein plně respektovali dobu i místo děje a přesně se drželi Janáčkových scénických poznámek, inscenace Káti Kabanové z roku 2011 (v češtině) je výrazem trendu inscenačních aktualizací, který neminul ani Vídeňskou státní operu. Režií byl pověřen Francouz André Engel (*1946). (Pro širší kontext uveďme, že nový ředitel Vídeňské státní opery Dominique Meyer předtím vedl Národní pařížskou operu, která tehdy uvedla Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky právě v režii Andrého Engela se scénou Nickyho Rietiho.)

Vídeňská státní opera: Káťa Kabanová (foto Michael Pöhn)

Zásadní problém inscenace je v režijní koncepci, když Engel spolu s americkým scénografem Nickym Rietim (*1947) přenesli děj Káti Kabanové z Kalinova na břehu Volhy kolem roku 1860 skoro o století dál – do diaspory ruských emigrantů v New Yorku šedesátých let století dvacátého. Důvod takto zásadního přesunu v čase i prostoru se ale režisérovi nepodařilo objasnit a už vůbec ne obhájit.

Z výtvarného řešení scény a kostýmů můžeme usuzovat, že se příběh Káti odehrává v New Yorku, kde nejznámějším střediskem rusky mluvících přistěhovalců byla čtvrť Brighton Beach, přezdívaná Malá Oděsa. Přistěhovalecké čtvrti velkoměst druhé poloviny 20. století přinášejí hlavně zajímavou sociologickou výpověď o proměnách vln migračních proudů, jejich důvodech, pro které opouštějí své domovy – a v 21. století také o tom, jak probíhá asimilace s obyvatelstvem a kulturou nového domova. Třebaže i v Janáčkově Kátě hraje touha po úniku do jiného světa klíčovou roli, je ukotvena ve zcela jiných kontextech a motivacích.  New York, v němž si ruská diaspora žije svým vlastním tradičním životem (včetně popa) v „zastaveném čase“, se tak v Engelově inscenaci stává jen vnějškovou kulisou. A režisér oslabil hlavní motiv Kátiny zoufalé sebevraždy – těžko uvěříme, že uprostřed moderního velkoměsta by mladá inteligentní žena, jak je v inscenaci prezentována, nenašla šanci dusivé prostředí emigrantského ghetta opustit.

Engel se sice v jednání postav v principu drží syžetu, ale přenosem do jiné doby a prostředí se nejen dostává do neřešitelných rozporů, které působí nechtěně komicky, ale především takto vykořeněný, ale jinak velmi realisticky pojednaný příběh přestává fungovat. S prvním zvednutím opony se objeví kamenné nábřeží s panoramatem mrakodrapů na horizontu. Na lavičce sedí Glaša v elegantních šatičkách, kouří dýmku a chladí si nohy v plechovém škopku, dovezeném ještě patrně první generací emigrantů přímo z Kalinova. A vedle ní se s mikroskopem (!) usadí „učitel, chemik, mechanik“ Kudrjáš a teskně zkoumá složení vody Volhy, kterou si nostalgicky nechal poslat v láhvi ze staré domoviny (v balíku s nápisem Ruská pošta). A až cimrmanovsky působí Kudrjášovy úvahy o elektrické povaze blesku a názorná scénka, kdy za bouře „novátorsky“ předvádí Dikému princip fungování hromosvodu. První setkání Káti s Borisem se neodehrává v rokli za zahradou Kabanových, ale na střeše domu. Na osudové poslední setkání s Borisem přijde Káťa s cestovním kufrem, snad pro případ, že by ji Boris vzal (na Sibiř?) s sebou.

Vídeňská státní opera: Káťa Kabanová (foto Michael Pöhn)

Většina nápadů, které režisér přidal, působila nadbytečně a neorganicky – tak třeba lesbický motiv do vztahu Káti s Varvarou. Hlavně ale režisér nedomyslel, co by asi čekalo v padesátých letech emigranty (Varvaru a Kudrjáše) po návratu do „matičky Moskvy“ – v té době sovětské.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat