Operní panorama Heleny Havlíkové (270)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Opera v časech koronavirových III: Vídeňská ilustrace Bystroušky. - České přírůstky do diskotéky – dobrodružství Cappelly Mariana.
L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Wiener Staatskoper 2014 (foto Reiss Finley)

Vídeňská ilustrace Bystroušky
Do plejády záznamů inscenací na internetu, jak je v koronavirovém sevření nadále poskytují portály Opera Vision, Arte Opera Season nebo jednotlivá divadla (Vídeňská státní opera, Metropolitní opera, Berlínská státní opera nebo Mariinské divadlo, z našich Národní divadlo moravskoslezské), se z českých oper vedle Prodané nevěsty z Garsingtonského festivalu ve Velké Británii a Rusalky z Vlámského divadla opery a baletu (268. Operní panorama zde) dostaly i Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Vídeňská státní opera poskytla záznam představení z 11. dubna 2016 s dirigentem Tomášem Netopilem; inscenace v režii Otto Schenka měla ovšem premiéru už 26. ledna 2014 v hudebním nastudování Franze Welser-Mösta.

V případě Příhod lišky Bystroušky, tak svérázné Janáčkovy opery, se inscenátoři především musí rozhodnout, jak chtějí interpretovat zvířecí svět. Jestli chtějí zachovat těmto postavám podobu zvířat – nebo jestli je pojmou jako lidi s analogií zvířecích vlastností. Z tohoto pohledu se přímo nabízí srovnání nedávné premiéry Bystroušky v Divadle F. X. Šaldy a vídeňského pojetí jako dvou zcela protikladných přístupů.

V Liberci v režii Lindy Keprtové Janáčkovo hluboké podobenství o životě a přírodě aktualizovali, zcivilnili: Žádná naturalistická nápodoba zvířátek, Janáčkova velkolepost přírody v proměnlivosti ročních dob je zastoupena jen uschlým pahýlem stromu, který doplňuje gauč s madly z lesklých chromových tyčí a kovová konstrukce mini-točny. Bystrouška tu je mladá rockerka v martenskách, řádí na bedně reproduktoru v zrzavých koktejlkách, postupně, jak se z pubertální rebelky mění v zamilovanou dívku a starostlivou mámu, čte Orwellovu Farmu zvířat, Respekt a Čapkovu Věc Makropulos. Lišák Zlatohřbítek je suverén ve skejťáckých kalhotách i milující tatínek a truchlící manžel. Keprtové se ovšem podařilo vystihnout mnohotvárné podoby milostných vtahů od až brutálně sexuálních po něžně zdrženlivé a nově domyslet řadu situací (257. Operní panorama zde.)

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Wiener Staatskoper 2014 (foto Reiss Finley)

Vídeňská Bystrouška nejen liščí rodinu, ale i další zvířata v kostýmech i pohybech co nejvěrněji přibližuje zvířecím, jak se ostatně dalo od režiséra Otto Schenka očekávat. Tento devadesátník patří v dnešním operním světě extravagantních režijních výstředností k legendám s realistickým tradičním přístupem k partiturám, jejich co nejvěrnější ilustraci včetně scénických poznámek. Je na každém, který výklad Janáčkových Příhod lišky Bystroušky mu je bližší: ten Lindy Keprtové je kontroverznější, v propojování a výkladu postav dráždivější, s mnoha znaky, jejichž dešifrování ponechává režisérka na fantazii a zkušenosti diváka; ten Schenkův je felsensteinovsky „krásnější“, méně komplikovaný sled situací v příběhu o zvířátkách vysvětleném s ilustrativně popisným, až naturalistickým respektem k reáliím, o kterých se zpívá, i ke scénickým poznámkám (Bystrouška ovšem zadáví jen kohouta, žádnou slepici).

Když si připomeneme Schenkovy inscenace, jež známe z přenosů z Metropolitní opery, jsou divácky oblíbené a zůstávají na repertoáru celá desetiletí – od roku 1978 (více než čtyřicet let!) se znovu a znovu vrací v dalších sériích jeho Tannhäuser, Mistři pěvci norimberští se tu hrají od roku 1993. Nebo třeba Schenkova „pohádková“ režie Rusalky se v MET hrála od roku 1993 do roku 2009. Také v Bystroušce ve Vídeňské státní opeře se Schenk držel svých režijních principů. Byla to v roce 2014 jeho poslední operní režie. Když v listopadu 2017 Otto Schenk převzal na JAMU čestný doktorát, vzpomínal, že na jevišti Vídeňské státní opery debutoval v roce 1964 také Janáčkovou operou, Jenůfou. „Když mi v roce 2014 nabídli inscenovat Lišku Bystroušku, věděl jsem, že je to nejlepší zakončení mé kariéry. Janáček je pro mne symbolem, který se klene nad mým životem.“

Scénu a kostýmy navrhla Amra Buchbinder jako romantickou představu šerého lesa plného tajemných stínů. Jako v Maroldově panoramatu mámivě splývá realita s iluzí, malovaný les v pozadí s propracovanou dekorací včetně detailních rostlin kapradí v trávě, javorových listů, doupěte, psí boudy. Přitakání životu v apoteóze přírody je ve finále ilustrováno až mysteriózním rozevřením lesa, kdy průrvou proudí světlo téměř nadpozemské.

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Wiener Staatskoper 2014 (foto Reiss Finley)

Zvířata – vážky, můry, ježci, chrobáci vedle Skokánka, Komára, Kobylky, Cvrčka, psa Lapáka, Kohouta nebo Slepic – si ponechávají svou identitu a věrně ilustrují Janáčkovo ztvárnění Těsnohlídkova a Lolkova příběhu. Bystrouška a její rodinka mají liščí kůži s ohonem a oušky na hlavách a většinou se pohybují po čtyřech, všelijak se drbou, očichávají. Schenk ovšem v noční mezihře v myslivně dodržel Janáčkův předpis proměny liščího zjevu Bystroušky v dívčí tak, že Bystrouška vstane a mezi ní a Revírníkem to eroticky zajiskří. Kouzlo milostných snů ale s denním světlem vyprchá. Kostýmy lidí odpovídají odívání na venkově počátkem 20. století a i ty jdou do takových realistických podrobností, že třeba hostinský Pásek má špinavou utěrku zastrčenou za zástěru a rozvázané rozšmajdané kotníkové křusky.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat