Operní panorama Heleny Havlíkové (278)

Krutá Bystrouška záhřebských studentů; Konečně i opera bude bez internetu

Protože se kromě několika repríz z repertoáru brněnské opery na Špilberku u nás zatím operní představení nehrají, pokračujeme v seriálu dostupných záznamů zahraničních inscenací českých oper na internetu. Na portálu Opera on Video jsou k dispozici Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka z chorvatského Záhřebu. Nabízí se srovnání s vídeňskou inscenací, jejíž záznam v rámci koronavirového otevření svého archivu na internetu poskytla Vídeňská státní opera s dirigentem Tomášem Netopilem v režii Otto Schenka – viz 270. Operní panorama.

Těžko si představit větší rozdíly. V tomto případě nejen v režijním pojetí, ale i v tom, že v záhřebském nastudování jde o inscenaci zdejších Akademií umění i dalších vysokých škol, kterým Národní divadlo Záhřeb poskytlo svoji historickou budovu. Jde ovšem o zcela profesionálně zvládnutou inscenaci, jakkoli studentský symfonický orchestr ve standardním obsazení pod vedením Anteho Sladoljeva zvládá obtížnou Janáčkovu partituru jen tak tak, bez propracované dynamiky, s kazy v souhře i ladění a celkově dost těžkopádně. Některé „syrovější“ pasáže však v takové interpretaci vyzněly svým způsobem autentičtěji než „uhlazené“ pojetí vycizelovaně hrajícího orchestru Vídeňské státní opery. Aniž by to měla být pro záhřebské studenty „polehčující okolnost“, pohříchu i naše operní orchestry, které by mohly, ba měly mít Janáčkův osobitý styl zažitý, s partiturou Bystroušky dost zápolí, jak jsme mohli slyšet v nedávných nastudováních v Opavě nebo v Liberci (viz 257. Operní panorama).

Sedmdesátiletý Janáček v Příhodách lišky Bystroušky podle kresleného seriálu malíře Stanislava Lolka a fejetonisty Rudolfa Těsnohlídka o mazané lišce a stárnoucím revírníkovi v paralele světa lidí a zvířat s jejich dobrými i špatnými vlastnostmi v závěrečné katarzi přitakal moudrosti přírodního koloběhu života i umírání. U tak svérázné opery se inscenátoři především musí rozhodnout, jakou podobu mají mít postavy zvířat – jestli je nechají lézt po čtyřech a dají jim zvířecí pohyby, nebo je pojmou jako lidi s různou mírou přiznané analogie zvířecích vlastností.

Ve Vídni Otto Schenk na konci své dlouholeté operní kariéry při nastudování v roce 2014 dostál svému tradicionalistickému stylu a v realisticky malovaném lese věrně ilustroval příběh, ve kterém role zvířat v kostýmech i pohybech přiblížil zvířecímu chování. Mathias Behrends v záhřebské inscenaci v roce 2017 vypustil zvířata a les úplně. Behrends je odchovanec německé režijní školy Ruth Berghaus a Petera Konwitschného, vyučoval na různých německých vysokých školách a jako vedoucí Švýcarského operního studia a profesor Umělecké vysoké školy v Bernu vedl od roku 2002 na čtyři desítky operních projektů.

V inscenaci Bystroušky šel Behrends ještě dál, než jsme u nás mohli nedávno vidět v pojetí, která se také odklánějí od zvířecího chování a tento svět polidšťují. Třeba Jiří Heřman v brněnské inscenaci (premiéra 17. listopadu 2018), kterou opanovala těsnohlídkovská melancholie, zasadil celý příběh do brněnského domova pro opuštěné děti, které si zde hrají s plyšovými zvířátky nebo jejich dřevěnými replikami. A Linda Keprtová pojala v libereckém nastudování Bystroušku jako mladou rockerku, která z pubertální rebelky dozraje do zamilované dívky a starostlivé mámy. Janáčkova velkolepost přírody s proměnlivostí ročních dob je zde zastoupená jen uschlým pahýlem stromu, gaučem a kovovou konstrukcí na točně.

V záhřebské Bystroušce se na úplném začátku při spuštěné oponě ozve prudké brzdění a rána. A když se po předehře opona otevře, vidíme nabouraný žigulík před rourou v prostoru nehostinného staveniště. Ze země se zvedá a vrávorá zmatený zkrvavený muž, podle oblečení (prošívaná vesta na zip s kapucí, kostkovaná košile, pracovní kalhoty) nejspíš stavební dělník. Protože nikdo jiný na scéně není a muž začne zpívat Dostaneme bóřku. Spolehnu si na chvilčičku, pochopíme, že to je Revírník. Vyndá z kapsy hodinky, jenže vidí, že nejdou. Odhodí je stejně jako vzápětí s textem A ty moja flinto, kamarádko moja, pojď na moje staré myslivecké srdce! Nebrbleš, netrápíš, semka patříš nefunkční mobil. Když muž omdlí, seběhne se kolem něj gang punkerů. Jednoho z nich (v opeře Skokánka) „kámoši“ hecují, aby se ho pokusil zresuscitovat, jiná holka (v opeře Cvrček) se nad ním eroticky vlní. Punker s čírem v dlouhém černém kabátě (v opeře Komár) ho chce už už bodnout nožem, jenže holka v oranžové mikině, kraťasech a roztrhaných punčochách (v opeře Bystrouška) mu v tom na poslední chvíli zabrání. Když se Revírník s hlavou v jejím klíně probere, otevírá se režijní výklad celé opery jako zobrazení prodloužené vteřiny v Revírníkově předsmrtné halucinaci. Její oblouk v závěru ukončí holčička, která se slovy Skokánka Totok nejsem já, totok beli dědóšek! sundá z ruky funkční hodinky, předá je Revírníkovi a ten se nechá s úlevným úsměvem holčičkou odvést do temnoty útrob roury.

Behrends si koncepcí takové předsmrtné vteřiny uvolnil prostor, ve kterém se může odehrát vlastně cokoli, bez nároku na logiku děje a samozřejmě v rozporu s mnoha replikami v textu. Tak v opeře mravně rozhořčený Jezevec vystrnaděný z nory Bystrouškou v záhřebské inscenaci prodává drogy a přebývá ve stanu se třemi prostitutkami. Ve scéně, kdy v opeře při návratu z hospody u Pásků v lese vrávorají Revírníkovi opilí přátelé Rechtor a Farář, se podle Behrendse intelektuál Rechtor při milostném toužení po Terynce ukájí navlékáním dámských punčocháčů. Farář se při vzpomínce na svou dávnou lásku svlékne do půl těla a bičuje se řemenem od kalhot. Ne dost na tom – režisér zakončuje tuto scénu tím, že Revírník oběma prudkým škubnutím zlomí vaz.

I když i Janáček nechá v opeře – na rozdíl od Těsnohlídka – Bystroušku Haraštou zastřelit, míra krutosti v záhřebské inscenaci prudce eskaluje. Třeba slepice, které jsou zde za hospodyňky v zástěrách a žlutých gumových rukavicích, Bystrouška podřezává s cynismem fanatického džihádisty. A Harašta, zde muž v černém, vůči Revírníkovi jakýsi agent se smrtí, Bystroušku po mafiánsku dvěma ranami z pistole doslova popraví – a punkeři ji pak odnesou na stůl do hospody k Páskovým, kteří se nad Bystrouščinou mrtvolou pokřižují (včetně obživlého Rechtora a hostinského Páska, o kterém přitom paní Pásková dle libreta říká, že je v Brně).

Behrends také výrazně modifikoval vztah Revírníka a Bystroušky, v jeho předsmrtných vidinách zredukovaný pouze na majetnický a sexuální. Lišákovi v maskáčích sice Revírník chvíli dovolí, aby si s Bystrouškou zašpásoval, ale hned při svatbě si s ním po boku Bystroušky vymění místo a během celé „rodinné“ scény Bystroušky a Zlatohřbítka s dětmi ji drží za nohu.

Celkově je tak záhřebská Bystrouška na hony vzdálená ať už bílovickým, hukvaldským nebo pavlovským lesům dvacátých let minulého století, dalším příkladem dnešního trendu razantních režisérských výkladových posunů. Ostatně Mathias Behrends v publikovaném rozhovoru jasně tvrdí, že „je špatně chápat Bystroušku jako operu pro děti“. (A připomeňme v této souvislosti „legendární“ Dvořákovu Rusalku v bavorské inscenaci Martina Kušeje s analogií otřesného incestního amstettenského případu Josefa Fritzla.)

Behrendsově konstrukci nelze upřít zajímavost a diváckou atraktivitu, ale s Janáčkovými Příběhy lišky Bystroušky už prakticky nesouvisí.  Zda tímto konceptem přiblížil Behrends Janáčkovu operu vnímání dnešních mladých lidí, je otázka, nicméně z inscenace je zřejmé, že všichni sólisté v čele s pěvecky dobře disponovanými Florianem Tavićem jako Revírníkem a Anabelou Barić jako Bystrouškou takovému pojetí uvěřili a svými výkony ho profesionálně naplnili.

U záznamu inscenace na YouTube zjistíme, že ho zatím zhlédlo 10 677 diváků. V diskusi pod ním Sean Martin před rokem napsal: Well… It’s different. I rather like it, zatímco Mr. Dinosaurus před pěti měsíci přičinil: Doufám, že to je vtip, parodie, tohle snad nikdo nemůže myslet vážně… Oba komentáře se legitimně vyjadřují k otázce přípustné míry volnosti při nakládání s partiturou. Inscenace je tak odrazem doby, kdy dochází (i mimo divadlo) k pokusům „přepisovat“ nejen umělecká díla, ale celou historii. A stále zřetelnější přítomnost této tendence má obrazoborecké konsekvence, které nyní zachvátily například v podobě aktivistického hnutí BLM (Black Lives Matter) svět způsobem, že by se dnes v USA nejspíš nikdo neodvážil obsadit roli Verdiho Othella bělochem.

Hodnocení autorkou recenze 60 %

Leoš Janáček: Příhody Lišky Bystroušky
Dirigent: Ante Sladoljev, režie: Mathias Behrends, scéna a kostýmy: Amra Buchbinder, svícení: Emmerich Steigberger, sbormistr: Martin Schebesta.

Osoby a obsazení: Revírník – Florian Tavić, Revírníková – Tea Zec, Rechtor – Lovro Matošević, Pásek / Komár – Luka Šindija, Farář / Jezevec – Miha Bole, Harašta – Marin Čargo, Pásková – Antea Poljak, Bystrouška – Anabela Barić, Lišák Zlatohřbítek – Silvija Pleše, Lapák – Dagmar Drechslerova, Kohout – Maja Sremec, Chocholka – Lana Maletić, Sova – Katarina Toplek, Sojka – Maja Mužar, Datel – Katarina Tomaš, Cvrček – Lucija Jelušić, Skokánek – Maja Mužar, Kobylka – Karla Mazzorolli, Frantík – Nina Franculović, Pepík – Antea Poljak.

Muzička akademija, Akademija dramske umjetnosti, Akademija likovnih umjetnosti, Tekstilno-tehnološki fakultet, Arhitektonski fakultet, Studij dizajna, Fakultet političkih znanosti, Hrvatsko narodno kazalište u Zagrebu, Djevojački zbor Zvjezdice.

Záznam představení z Chorvatské národní opery Záhřeb 7. března 2017 – zde.

Konečně i opera bude bez internetu
S postupným rozvolňováním koronavirových restrikcí se od poloviny května zatím tu a tam konaly alespoň vokální koncerty. Konečně ve čtvrtek 16. července, po tom dlouhém čtyřměsíčním půstu po zákazu divadelních představení z 10. března, to bude Musica Florea, kdo přichází s novou inscenací a otevře ji publiku. Podobně jako v předchozích letech postaví svoji převoznou repliku barokního divadla Florea Theatrum na nádvoří Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Lichtenštejnském paláci. Tentokrát budou na programu dvě komické polovečerní opery z 18. století. Pergolesiho Služku paní (premiéra v roce 1733), považovanou za zakladatelské dílo žánru opera buffa, bude provázet česká varianta tohoto žánru – Opera bohemica de camino a caementariis luride aedificato (O komínku od kameníků špatně vystaveném) Karla Loose (neznámé datum vzniku je limitované Loosovou smrtí v roce 1772). V hudebním nastudování impresária souboru Marka Štryncla inscenaci režíruje Magdalena Švecová se sólisty Evou Kývalovou, Janem Mikuškem, Martinem Javorským nebo Milošem Horákem.

A příští týden se uskuteční hned dvě operní premiéry. V rámci Festivalu komorní hudby Český Krumlov v pátek 24. a v sobotu 25. července ožijí zámecká nádvoří, Maškarní a Zrcadlový sál, Plášťová chodba i zahrada tradiční Barokní noci. Její součástí je kromě nejrůznějších kratochvílí včetně barokních hazardních her a půlnočního ohňostroje operní představení v zámeckém barokním divadle. Soubor Capella Regia sehraje v hudebním i režijním natudování Roberta Huga operu Franze Ferdinanda Arbessera Mocí Kupida a Hymenea svatba šťastně zařízena.

Koronavirových omezení se nezalekl ani Hudební festival Znojmo. Dostojí své tradici a připravuje hudebně-divadelní produkci, tentokrát od soboty 24. července do neděle 26. července třikrát v podobě operní pantomimy s karnevalovým příběhem v duchu komedie dell’arte na hudbu Michaela Haydna, mladšího bratra Josepha Haydna. Na inscenaci s názvem Der Traum / Sen se v režii a choreografii Radima Vizváryho s Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka budou podílet sólisté Markéta Böhmová (soprán), Štefan Kocán (bas) a Thomas Lichtenecker (kontratenor) s pěticí mimů a vypravěčem Arnoštem Goldflamem.