Operní panorama Heleny Havlíkové (278)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Krutá Bystrouška záhřebských studentů; Konečně i opera bude bez internetu

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Wiener Staatsoper 2014 (foto Reiss Finley)

Protože se kromě několika repríz z repertoáru brněnské opery na Špilberku u nás zatím operní představení nehrají, pokračujeme v seriálu dostupných záznamů zahraničních inscenací českých oper na internetu. Na portálu Opera on Video jsou k dispozici Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka z chorvatského Záhřebu. Nabízí se srovnání s vídeňskou inscenací, jejíž záznam v rámci koronavirového otevření svého archivu na internetu poskytla Vídeňská státní opera s dirigentem Tomášem Netopilem v režii Otto Schenkaviz 270. Operní panorama.

Těžko si představit větší rozdíly. V tomto případě nejen v režijním pojetí, ale i v tom, že v záhřebském nastudování jde o inscenaci zdejších Akademií umění i dalších vysokých škol, kterým Národní divadlo Záhřeb poskytlo svoji historickou budovu. Jde ovšem o zcela profesionálně zvládnutou inscenaci, jakkoli studentský symfonický orchestr ve standardním obsazení pod vedením Anteho Sladoljeva zvládá obtížnou Janáčkovu partituru jen tak tak, bez propracované dynamiky, s kazy v souhře i ladění a celkově dost těžkopádně. Některé „syrovější“ pasáže však v takové interpretaci vyzněly svým způsobem autentičtěji než „uhlazené“ pojetí vycizelovaně hrajícího orchestru Vídeňské státní opery. Aniž by to měla být pro záhřebské studenty „polehčující okolnost“, pohříchu i naše operní orchestry, které by mohly, ba měly mít Janáčkův osobitý styl zažitý, s partiturou Bystroušky dost zápolí, jak jsme mohli slyšet v nedávných nastudováních v Opavě nebo v Liberci (viz 257. Operní panorama).

L. Janáček: Příhody lišky Bystroušky – Wiener Staatsoper 2014 (foto Reiss Finley)

Sedmdesátiletý Janáček v Příhodách lišky Bystroušky podle kresleného seriálu malíře Stanislava Lolka a fejetonisty Rudolfa Těsnohlídka o mazané lišce a stárnoucím revírníkovi v paralele světa lidí a zvířat s jejich dobrými i špatnými vlastnostmi v závěrečné katarzi přitakal moudrosti přírodního koloběhu života i umírání. U tak svérázné opery se inscenátoři především musí rozhodnout, jakou podobu mají mít postavy zvířat – jestli je nechají lézt po čtyřech a dají jim zvířecí pohyby, nebo je pojmou jako lidi s různou mírou přiznané analogie zvířecích vlastností.

Ve Vídni Otto Schenk na konci své dlouholeté operní kariéry při nastudování v roce 2014 dostál svému tradicionalistickému stylu a v realisticky malovaném lese věrně ilustroval příběh, ve kterém role zvířat v kostýmech i pohybech přiblížil zvířecímu chování. Mathias Behrends v záhřebské inscenaci v roce 2017 vypustil zvířata a les úplně. Behrends je odchovanec německé režijní školy Ruth Berghaus a Petera Konwitschného, vyučoval na různých německých vysokých školách a jako vedoucí Švýcarského operního studia a profesor Umělecké vysoké školy v Bernu vedl od roku 2002 na čtyři desítky operních projektů.

V inscenaci Bystroušky šel Behrends ještě dál, než jsme u nás mohli nedávno vidět v pojetí, která se také odklánějí od zvířecího chování a tento svět polidšťují. Třeba Jiří Heřman v brněnské inscenaci (premiéra 17. listopadu 2018), kterou opanovala těsnohlídkovská melancholie, zasadil celý příběh do brněnského domova pro opuštěné děti, které si zde hrají s plyšovými zvířátky nebo jejich dřevěnými replikami. A Linda Keprtová pojala v libereckém nastudování Bystroušku jako mladou rockerku, která z pubertální rebelky dozraje do zamilované dívky a starostlivé mámy. Janáčkova velkolepost přírody s proměnlivostí ročních dob je zde zastoupená jen uschlým pahýlem stromu, gaučem a kovovou konstrukcí na točně.

Národní divadlo Záhřeb: Leoš Janáček, Příhody lišky Bystroušky (zdroj YouTube)

V záhřebské Bystroušce se na úplném začátku při spuštěné oponě ozve prudké brzdění a rána. A když se po předehře opona otevře, vidíme nabouraný žigulík před rourou v prostoru nehostinného staveniště. Ze země se zvedá a vrávorá zmatený zkrvavený muž, podle oblečení (prošívaná vesta na zip s kapucí, kostkovaná košile, pracovní kalhoty) nejspíš stavební dělník. Protože nikdo jiný na scéně není a muž začne zpívat Dostaneme bóřku. Spolehnu si na chvilčičku, pochopíme, že to je Revírník. Vyndá z kapsy hodinky, jenže vidí, že nejdou. Odhodí je stejně jako vzápětí s textem A ty moja flinto, kamarádko moja, pojď na moje staré myslivecké srdce! Nebrbleš, netrápíš, semka patříš nefunkční mobil. Když muž omdlí, seběhne se kolem něj gang punkerů. Jednoho z nich (v opeře Skokánka) „kámoši“ hecují, aby se ho pokusil zresuscitovat, jiná holka (v opeře Cvrček) se nad ním eroticky vlní. Punker s čírem v dlouhém černém kabátě (v opeře Komár) ho chce už už bodnout nožem, jenže holka v oranžové mikině, kraťasech a roztrhaných punčochách (v opeře Bystrouška) mu v tom na poslední chvíli zabrání. Když se Revírník s hlavou v jejím klíně probere, otevírá se režijní výklad celé opery jako zobrazení prodloužené vteřiny v Revírníkově předsmrtné halucinaci. Její oblouk v závěru ukončí holčička, která se slovy Skokánka Totok nejsem já, totok beli dědóšek! sundá z ruky funkční hodinky, předá je Revírníkovi a ten se nechá s úlevným úsměvem holčičkou odvést do temnoty útrob roury.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat