Operní panorama Heleny Havlíkové (328) – Znojemský Den posledního soudu a českokrumlovská Otrokyně
Den posledního soudu jako memento i naděje
Bohatý program letošního už 17. ročníku Hudebního festivalu Znojmo měl motto Pocta živlům a katastrofám. Vedení festivalu tak reagovalo na covidovou pandemii jako na memento, výzvu i naději v návrat k normálu. Nicméně nemohlo tušit, jak aktuální situace dodá tomuto tématu další rozměr, když se apokalyptické řádění živlů stalo nedaleko od Znojma otřesnou skutečností. Nicméně prezident Hudebního festivalu Znojmo Jiří Ludvík nezapřel při vysvětlení letošní ústřední programové linie svůj bytostný optimismus i smysl pro humor: „Ústřední téma festivalu jsme přizpůsobili současné myšlence. Celá dramaturgie zároveň nutí člověka zamyslet se nad současným stavem světa, ale zároveň se bude chtít smát živlům a katastrofám. Vždyť i výborný virtuos nebo zpěvák je hudební živel a často i během koncertu může dojít k docela velké hudební katastrofě. Zároveň když bouchne sopka, je to katastrofa, ale v sopečném prachu roste úžasné víno, takže vše špatné je vždy k něčemu dobré. Podtitul festivalu vystihuje dnešní tolik obtížnou dobu a připomíná, že časy bývaly i horší, avšak hudba jimi stále procházela a zpříjemňovala lidem život. Zároveň můžeme v podtitulu letošního festivalu najít i dvojsmysl, který nás přivede k odlehčení a úsměvu, pokud budeme hledat opravdové hudební živly a s úsměvem si tak připomeneme kdejakou hudební katastrofu.“
Nastudování festivalové inscenace opery nebo dalších žánrů hudebního divadla patří od počátků k vrcholům tohoto festivalu, který se pod vedením Jiřího Ludvíka a Romana Válka vyznačuje jedinečnou koncepcí i atmosférou. Propojuje hudbu různých žánrů, různá místa Znojma s jeho architektonickými památkami i jeho okolí a zdejší víno. A potkávají se na něm prestižní umělci s patronem festivalu Pavlem Šporclem v čele s nadanými adepty hudebního umění. Scénické produkce se dramaturgicky zaměřují především na díla období baroka, případně klasicismu a hledají cesty historicky poučené interpretace. Tak od roku 2005 zazněla například kompletní verze Purcellovy semiopery Král Artuš, Myslivečkův Montezuma, Haydnův Svět na měsíci, Rameauova Platée, Cavalieriho Svár duše s tělem, Vivaldiho Dorilla in Tempe nebo loni hudební pantomima Michaela Haydna Sen.
Georga Philippa Telemanna (1681–1767), současníka Johanna Sebastiana Bacha a přítele Georga Friedricha Händela, známe nejčastěji jako autora instrumentálních kompozic, zejména koncertů pro nejrůznější nástroje a jejich kombinace. Během svého lipského a pak i hamburského působení vytvořil také na padesát oper, z nichž dnes nejznámější je komické intermezzo Pimpinone nebo Trpělivý Sokrates. Z Telemannovy pozice hudebního ředitele pěti největších chrámů v Hamburku v letech 1721–1767 vyplývala povinnost zajišťovat hudbu – je autorem mší, kantát, pašijí, motet a dalších duchovních skladeb.
Třebaže se oratorium Der Tag des Gerichts / Den posledního soudu (TWV 6:8) dnes z bohatého Telemannova kompozičního odkazu kolem tří tisíc šesti set skladeb propracovalo mezi známější díla a existuje i řada nahrávek (Nikolaus Harnoncourt, Hermann Max, Gotthold Schwarz), u nás je prakticky neznámé. Vzniklo v roce 1762, v posledních letech Telemannova dlouhého života. V obsazení pro sólové hlasy, smíšený sbor a orchestr s dechovými nástroji zastoupenými dvěma hoboji, fagotem, dvěma trubkami a třemi hornami bylo určeno pro veřejné provozování v sále hamburského Drillhausu, který jinak sloužil pro výcvik občanské domobrany. Zhruba sedmdesátiminutové dílo na německý text básníka, filozofa a teologa Christiana Wilhelma Alerse je rozdělné do čtyř obrazů označených jako rozjímání. Z rozvržení hudebních čísel – árií, arios a sborů propojených recitativy a z hudebního stylu s virtuózními pěveckými party je zřejmý vliv italské opery seria, ale i francouzské barokní hudby.
Telemannův Den posledního soudu sice nemá děj v tradičním slova smyslu, ale tématu posledních věcí člověka v pojetí křesťanské věrouky dodal skladatel velmi intenzivní dramatický výraz. Sólisty oratoria jsou, jak je pro tento žánr typické, alegorické postavy – Víra, Náboženství, Zbožnost, Rozumnost, Blaženost, Oddanost na straně jedné a Bezbožnost nebo Posměch na druhé. Doplňují je postavy biblické – Archanděl, Jan Evangelista a Ježíš). Nosnou součástí oratoria jsou také sbory – Neřestí, Věřících, Vyvolených, Blažených a Nebeských. Třebaže v oratoriu téma smrti, posledního soudu, pekla a nebeské spásy vychází z teologické disputace, Telemannova hudba překypuje barokními afekty hněvu, strachu i výsměchu, apokalypsy („Hle, sžíravé blesky se kříží, / k nám střílí z planoucího Trůnu, / kam Soudce si sed. / „Dá spěch bouřný vítr a se řvoucím hlasem / běs pomsty své – oheň má shoditi na Zem.“) vedle Boží majestátnosti, blaženosti, velebnosti a jeho oslavy („Zněj, písni jásající, / zazněj skrze Nebe skvící / v jeden harmonický kůr!“). Telemann hojně využívá také hudební vyjádření zvukomalebných obrazů blesků, bouřného větru, řádění živlů: „Hlomozné hlasy bouře burácí, / hle, hle, horstva se třesou, kácí / a padají dolů, tam nejníž, hloub. / Zeď kope to v lůně Země – cos ji drásá. / A mnohých věků pyšná krása – stojí? / Ne, noří se tam v smutný hrob.“ A pohrává si se zvukem slov, když opakované „Es rauscht!“ evokuje šum křídel, který přechází do rachotu blesků, když se na nich nese Ježíš, aby vedl nad světem Poslední soud. Oratorium vrcholí triumfální obhajobou Posledního soudu jako součásti křesťanského pojetí světa: „Vyvýšena jest pravice Páně, / má rámě Páně své vítězství! / On pravici zvedl z Výsosti, / mocné rámě vstříc / a vyvedl z hrobové temnosti / prach zesnulých. / On svrhl pekelnou nestvůru / a její hříšné mocnosti / se služebníky neřestí / do ohně, do ohně. / Vyvýšena jest pravice Páně, / má rámě Páně své vítězství! / Pozouny Vítězi vzdají čest, / jenž množství blažených zde hostí! / Je jich, kolik písku v moři jest, / a žíti budou do věčnosti!“
Uvést takto koncipované dílo scénicky není snadné. A lze velmi ocenit, že se režisér a choreograf Radim Vizváry nenechal strhnout k módním schválnostem. S pokorou k danému tématu využil interiér kostela sv. Michala a jeho tři lodě, žebrovou klenbu s hvězdicovým motivem a obrazem patrona kostela nad oltářem ligth designer David Kachlíř. Působivě nasvěcoval v symbolice barev bílé, žluté, fialové, modré nebo rudé. Rozmístění a seskupování sboru a sólistů vytvářelo působivé živé obrazy, v nichž zastavovaná gesta vycházela z afektu dané situace. Se zatajeným dechem jsme sledovali příchod Ježíše a rozfázované mávání paží všech účinkujících postavených do jedné řady za ním s velkou intenzitou umocňovalo sílu tohoto Spasitele. Skvělým nápadem bylo umístění názvů nebo jmen postav oratoria na jakýchsi stylizovaných monstrancích nejen vizuálně, ale i tím, že rozsvícení příslušného světla napomáhalo v orientaci, která postava právě zpívá. Snad jen moderní stoličky se zbytečně vymykaly této inscenační koncepci, jejíž dominantou zůstala hudba.
Oratorium zaznělo v provedení rezidenčního orchestru festivalu – Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka. Pro jeho přístup k historicky poučené interpretaci je typická široká paleta hudebního výrazu umocněná zvolenými tempy a dynamikou. Telemannovo oratorium skýtalo pro takovou interpretaci skvělý základ, ze kterého se v sólově pojatých doprovodech závěrečných árií výborně uplatnili i jednotliví hráči – Ján Prievozník na violu da gamba, Rastislav Kozoň na hoboj, Jakub Baran na fagot i dvojice houslistů Josef Žák a Eva Kalová.
V případě oratoria je základem sbor, ze kterého se pro jednotlivé postavy vyčleňují interpreti do sólových částí. Ve skvělém nastudování sbormistryně Terezy Válkové se zpěváci jako součást sboru přizpůsobovali celkovému zvuku – a zároveň se prezentovali v sólových partech. Tadeáš Hoza vyjádřil majestát Ježíše jako soudce i spasitele v kontrastu s Jaroslavem Březinou, který vnesl do oratoria výsměšný a ironizující prvek v postavě Posměchu. Barevností svého sopránu obdařila postavu Víry Markéta Böhmová, Pavla Radostová projasnila part Archanděla a bas Jiřího Miroslava Procházky zdůraznil alegorii Zbožnosti. Méně přesvědčivě vyzněla při premiéře árie Prvního Blaženého kontratenoristovi Matejovi Bendovi a altistka Lucie Karafiátová Netušilová se coby Rozumnost nevyvarovala intonačních nepřesností.
Nicméně poselství inscenovaného oratoria jako varování nejen před Božím hněvem, ale i jako varování člověka před sebou samým rezonovalo s publikem ve zcela zaplněném kostele a vyznělo tak v tomto vzájemném souznění s obrovskou intenzitou i nadějí návratu k pokoře před vesmírným řádem přírody nebo Boží prozřetelností.
Georg Philipp Telemann: Der Tag des Gerichts
Dirigent Roman Válek, režie Radim Vizváry, sbormistryně Tereza Válková, scéna a kostýmy Marek Cpin, light design David Kachlíř, český překlad Vladimír Chytil
Obsazení: Markéta Böhmová – soprán, Romana Kružíková – soprán, Pavla Radostová – soprán, Lucie Karafiátová Netušilová – alt, Matěj Benda – kontratenor, Jaroslav Březina – tenor, Jakub Kubín – tenor, Tadeáš Hoza – bas, Jiří Miroslav Procházka – bas.
Orchestr & Choir Czech Ensemble Baroque.
V rámci Hudebního festivalu Znojmo, kostel sv. Michala, premiéra 23. července 2021.
Krumlovská barokní noc tentokrát s Piccinim
Ani letos nechyběla další tradiční prázdninová „atrakce“ spojená s operou – Barokní noc na českokrumlovském zámku, jak tuto festivitu koncipuje v rámci Festivalu komorní hudby Český Krumlov jeho ředitelka Hana Pelzová. Ani kovidové restrikce neomezily veselé kratochvíle včetně barokních hazardních her a tanců se schwarzenberskou gardou, kejklíři, Jiřím Stivínem na nejrůznější píšťalky, Krumlovskými pištci, Flauti cantanti, postavami komedie dell’arte a dalšími barokními maskami v pantomimách žáků výtvarného oboru krumlovské základní umělecké školy pod vedením Jany Holcové, tanečníky souboru Alla Danza Brno – Baroque nebo slunečními koni. Déšť, který se o letošním bouřkovém létě v sobotu 24. července Krumlovu nevyhnul, sice postupně zhasínal svíce nádherně ozařujících noční zámecký park, ale ohňostrůjce Jiřího Honce a Zdeňka Štěpánka neodradil, takže „výlet“ do časů barokních zábav i hostiny zakončil ohňostroj v barokním stylu.
Součástí Barokní noci je operní produkce v zámeckém barokním divadle, pro kterou dramaturg festivalu Martin Voříšek s objevitelským nadšením vybírá díla s vazbami na hudební život někdejších majitelů krumlovského panství. Tentokrát padla volba na buffu Niccoly Picciniho La Schiava / Otrokyně, jejíž kompletní provozovací materiál je uložen v hudebním archivu v Českém Krumlově a je tedy možné, že zazněla i v rámci schwarzenberských zábav v barokním divadle.
Niccolò Piccini (1728–1800) vstoupil do dějin opery nejen jako ve své době proslulý reprezentant neapolské opery a autor více než stovky především komických oper, ale i oper seria nebo tragédie lyrique. Během svého pařížského působení se stal rivalem dalšího skladatele, který zde v 70. letech 18. století působil – Christopha Willibalda Glucka. A do sporu gluckistů, stoupenců vážné francouzské opery, a piccinistů, stoupenců italské komické opery, za „marketingové“ podpory ředitele pařížské opery Devismese, se zapojila i sama Marie Antoinetta.
Otrokyně patří do období, kdy se Piccini na tehdejším čilém operním „trhu“ teprve etabloval a hledal cestu, jak komické intermezzo vkládané do přestávek vážných oper transformovat do svébytné opery buffa. Premiéru měla v roce 1757 v neapolském Teatro nuovo. Ujala se a hrála se v Londýně, Vídni, v Barceloně a řadě německých divadel, která si ovšem partituru přizpůsobovala, takže se v dochovaných pramenech liší počet postav, dokonce i jejich jména, ba i děj stejně jako počet hudebních čísel.
Děj opery Otrokyně je propletencem milostných vztahů námořního kapitána Asdrubala, jeho půvabné otrokyně Armindy, která, jak se na konci opery ukáže, je ve skutečnosti Asdrubalova kdysi unesená sestra, mladé vdovy a majitelky kavárny Neriny a šlechtice Lelia. Postavy, jejichž předobrazem jsou typy komedie dell’arte, musí projít magickým lesem, který tak trochu připomíná Shakespearův Sen noci svatojanské, než se podaří dát dohromady ty správné páry.
Rezidenčním souborem operních produkcí v rámci Barokní noci je Capella Regia pod vedením Roberta Huga, který se společně se Števem Capkem ujal i režie. Ačkoli je klaun, mim, herec, choreograf, režisér a zakladatel souboru Sacra Circus Števo Capko muž mnoha divadelních profesí, dát švih opeře, která kombinuje komedii dell’arte s lyrickými prvky se mu nepodařilo. Výhoda originálního barokního jeviště s posuvnými kulisami, ze kterých byla použita ulice s vlnami na zadním prospektu, pokoj a les, jakoby příliš svazovala jeho rozené komediantství. A rozehrát nápaditěji příběh nepomohla ani přidaná šestice tanečníků v choreografii Františka Dofka.
Robert Hugo, varhaník, cembalista, dirigent a hudební teoretik i pedagog, u nás patřil k průkopníkům historicky poučené interpretace a se svým souborem Capella Regia Musicalis (resp. Capella Regia Praha) dosáhl v této oblasti mnoha úspěchů zejména při interpretaci české barokní hudby. Hudební nastudování „průzračné“ partitury Picciniho Otrokyně však tentokrát vázlo v obsazení smyčců, které z dechových nástrojů doplnila jen dvojice hobojů a fagot, na nesrovnalostech souhry i ladění a monotónnosti v dynamice i výrazu.
Osvědčenou sólistkou operních inscenací při Barokní noci je sopranistka Marie Fajtová. Role půvabné Armindy jí sedla pěvecky, když suverénně zvládala perlivé koloratury, ale i typově. Jako otrokyně sice musela vláčet těžké kufry svého pána, ale jinak si Asdrubala zdatně omotávala kolem prstu: ve virtuózní árii z něj vymámila příslib manželství, dokonce mu uštědřila pořádnou facku, že kouká po jiných. Jenže pak ji Asdrubal daroval příteli Leliovi jako svému někdejšímu zachránci a Arminda pochopí, že právě Lelio je její skutečnou láskou. Sopranistka Eva Müllerová sice jako majitelka kavárny Nerina hýřila energií bojovnice za respekt k ženám i rozhodností vdovy, která prahne po nové partii, ale handicapovala ji nevyrovnanost pěveckých rejstříků a nejistota v intonaci. Zcela mimo svůj obor byl obsazen do lyrické role zamilovaného šlechtice Lelia Rafael Alvarez, který sice vynikl v rolích italských veristických oper (Andrea Chénier, Cavaradossi, Grimaldo) nebo v dílech Verdiho (Radamez, Gabriele Adorno, Alvaro), s barokní operou však nemá po pěvecké stránce zkušenosti a ani herecky se mu nepodařilo věrohodně vystihnout zamilovaného snílka. Basista Ivo Hrachovec sice tu a tam zavítá do předklasického repertoáru, ale do role chvástavého kapitána, který se vychloubá svými značně nevěrohodnými hrdinskými skutky, nevložil víc, než příliš obehraná schémata pro tento typ postavy, ve scéně opilosti až na hraně vkusu.
Těžko odhadovat, jaká byla úroveň operních produkcí, když je v barokním zámeckém divadle provozovali schwarzenbergové, se svými hosty často i jako vystupující umělci. To by ale tak jako tak nemělo být měřítko pro novodobá nastudování. Třebaže letošní Otrokyně v rámci Barokní noci nepatřila v kontextu této linie Festivalu komorní hudby k nejzdařilejším a v předváděné interpretaci by devadesátiminutovému trvání prospěly škrty, praktické seznámení s dílem skladatele, který se zasloužil o vývojový posun žánru komické opery a, pokud mě paměť neklame, u nás v posledních desetiletích nebyla žádná jeho opera uvedena, mělo smysl. A po inscenacích Mocí Kupida a Hymenea svatba šťastně zařízená Franze Ferdinanda Arbessera, Handlířích Antoinea Davergne, Novém nedělňátku Wenzela Müllera nebo Věštbě Antona Laubeho i letošní Otrokyni Niccoly Picciniho má rozhodně význam pokračovat v objevování oper, které sice nikdy nebudou patřit ke skvostům hudby 17. a 18. století, avšak skýtají vhled do tehdejších zábav.
Niccolò Piccini: La Schiava
Dirigent Robert Hugo, režie Števo Capko a Robert Hugo, choreografie František Dofek.
Osoby a obsazení: Arminda, otrokyně – Marie Fajtová, Nerina, majitelka kavárny – Eva Müllerová, Lelio, šlechtic z Livorna – Rafael Alvarez, Asdrubal, námořní kapitán – Ivo Hrachovec.
Alla Danza Brno Baroque, Capella Regia Praha.
Český Krumlov, Zámecké divadlo, premiéra v rámci Barokní noci na zámku Český Krumlov 23. července 2021, recenzována repríza 24. července 2021.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
