Operní panorama Heleny Havlíkové (332) – Bayreuth 2021 – covidový diskurs s Wagnerem

Letošní stodevátý ročník Bayreuthských slavností a jedna z nejvýznamnějších německých kulturních a společenských akcí, se po loňské covidové abstinenci opět konal. Loni avizovaná kompletní nová tetralogie byla přesunutá až na rok 2022 a k dřívějším inscenacím Mistrů pěvců norimberských a Parsifala letos přibyla jen nová inscenace Bludného Holanďana, koncertní Valkýra spojená s výtvarnou akcí a opera soudobého německého skladatele Gordona Kampea Immer noch Loge/Stále ještě Loge.

• Bayreuthský diskurs s covidem
• Holanďan bludně hnaný pomstou
• Valkýra přehlušená šplícháním barev
• Co zůstane po rozvratu Wagnerových bohů a hrdinů?

Bayreuthský diskurs s covidem

K festivalovým dřívějším přísným protiteroristickým opatřením s policejním uzavřením přístupových cest na Zelený vršek pro auta se tentokrát přidala i protiepidemická a kapacita hlediště s dvěma tisícovkami míst směla být obsazena jen z poloviny. Seděli jsme sice ve všech řadách, ale zdejší hustě natěsnaná sedadla „provzdušňovaly“ na každé druhé místo nasazené černé sametové návleky.

Proticovidová opatření ovšem byla zorganizovaná s příslovečnou německou akurátností a všichni se jim spořádaně podrobovali. U parkoviště byly obrovské stany, v nichž po červených kobercích lidé postupovali ve vymezených koridorech k prokázání bezinfekčnosti – jako u nás, kompletní očkování, prodělaný covid nebo test, který bylo možné si na místě nechat udělat. Na konci uctiví kontroloři přidělali na zápěstí barevný pásek jako propustku do Wagnerova svatostánku. Takže vlastní přezkoumávání vstupenek, a to i po každé přestávce, během nichž všichni musí ven z hlediště, pak už probíhalo svižně: k přísnému pohledu uvaděčů, jestli kabelka či příruční taška nepřesahuje rozměr A4, jak bylo toto opatření zavedeno v dřívějších letech kvůli obavám z teroristického útoku, pánové a dámy jen vyhrnovali dlouhé rukávy a nasazovali si roušky.

Ale ani všechny tyto procedury neodradily publikum, které slavnosti stále pojímá „postaru“ a nenechává si vzít pocit výlučnosti jako stvrzení svého společenského postavení. I letos před představeními postávali kolem divadla doufající čekatelé, jestli na poslední chvíli někdo náhodou neprodá vstupenku. Na reprízy chodí dámy v róbách „plné večerní“ a páni v oblecích, ba i smokinzích. Lidé pod balkónem divadla oddaně čekají na vytrubování pozounistů oznamující místo zvonění konec přestávek, horečně se s nimi fotí nebo pořizují selfíčka a odměňují jejich několika vteřinový „výkon“ nadšeným potleskem. Snad jen dřívější dlouhé fronty na zdejší vyhlášené wursty, jimiž se diváci posilují během hodinových přestávek na pokračující wagnerovské délky, se téměř netvořily a krojované preclíkářky, které procházejí mezi diváky s platy zavěšenými kolem krku, marně lákaly zákazníky.

Hudební slavnosti Richarda Wagnera v bavorském Bayreuthu se s přestávkami pořádají od roku 1876, kdy je uspořádal sám skladatel, aby v divadle, které mu umožnil postavit král Ludvík II. podle skladatelových představ na Zeleném vršku, uváděl svých deset posledních oper a završil tak svůj koncept hudebního divadla jako Gesamtkunstwerku, souborného uměleckého díla.

Festival se koná od konce července do konce srpna a program tvoří „bayreuthský kánon“ Wagnerových oper, hraný stále dokola – samozřejmě bez titulků, protože se předpokládá, že publikum předmět svého obdivu zbožňuje a ovládá. Zahrnuje vždy inscenace z předchozích let: letos to byli Mistři pěvci norimberští v kongeniální režii Barrie Koskyho s premiérou v roce 2017 a loňská inscenace Tannhaüsera jako anarchistická road movie v režii Tobiase Kratzera. Místo většinou dvou nových nastudování letos přibyla pouze jedna nová inscenace – Bludný Holanďan v hudebním nastudování Oksany Lynivové a v režii Dmitrije Čerňakova. Doplnil ji multimediální projekt Ring 20.21 jako bayreuthský diskurs s Wagnerem pod uměleckým vedením Kathariny Wagner. Jeho součástí byla opera soudobého německého skladatele Gordona Kampea Immer noch Loge/Stále ještě Loge, Valkýra jako „malířská akce“ Hermanna Nitsche, virtuální zápas Sei Siegfried/Buď Siegfried a instalace složitě propletené skulptury z rudých vláken s názvem The Thread of Fate, Nit (nebo také leitmotiv či paprsek) osudu od japonské výtvarnice Chiharu Shioty, umístěná v parku. Na programu letošního ročníku bylo také jedno koncertní uvedení Parsifala v hudebním nastudování Christiana Thielemanna se Stephenem Gouldem v titulní roli a v rámci řady Wagner pro děti adaptace Tristana a Isoldy. Slavnosti zakončí 22. a 25. srpna dva koncerty s programem z Wagnerových oper pod vedením dirigenta Andrise Nelsonse.

Pokud byl Zelený vršek po dlouhou dobu jakýmsi Wagnerovým muzeem/mauzoleem, kde byla Mistrova díla zakonzervována do „jediné možné interpretační podoby“, se změnami vedení rodinných slavností se „žulové“ zdi tohoto pomníku začaly drolit. Zejména pod vedením kontroverzní režisérky Kathariny Wagnerové, která si vyvzdorovala vedení slavností po jednom z mnoha lítých rodinných sporů v roce 2015. Pro někoho se koncept této Wagnerovy pravnučky stal nepřijatelně provokativní destrukcí bašty tradičního wagneriánství, pro jiné spásnou inovací a rozvíjením principů pradědova Gesamtkunswerku. Až se zdá, že čím nechutnější, obscénnější, drastičtější, či „jen“ pitomější, tím lépe, jak tuto linii nastolila tetralogie Prsten Nibelungův v režii Franka Castorfa, který například Siegfrieda lokalizoval mezi houmlesáky a prostitutky pod obrovitými hlavami Marxe, Lenina, Stalina a Maa. Až se zdá, jako by zadání pro inscenátory bylo: dokažte, že se Wagner mýlil! A přednost dostávají inscenátoři, kteří přicházejí s výklady a koncepcemi, jejichž souvislost s původními Wagnerovými operami je rozvolněna natolik, že dění na scéně už s nimi vlastně nemá souvislost skoro žádnou. A diváci, dříve na takové „mezaliance“ hákliví a mocným bučením dávající najevo svou nespokojenost, se teď tváří, že jsou to právě režijní výstřelky, jejichž přijetím dávají najevo, že jsou „in“ a jdou s dobou.

Holanďan bludně hnaný pomstou

Nová inscenace Bludného Holanďana byla hned dvojitým debutem – jednak pro ukrajinskou dirigentu Oksanu Lynivovou, první ženu za celou historii bayreuthských slavností, která stála na onom jediném místě v divadle, odkud je vidět jak orchestr, tak jeviště. A neměla to vůbec snadné, protože sbor sice hrál na jevišti, ale jeho part zpívala jiná část sboru ve zkušebně, odkud se zvuk přenášel reproduktory. Tato drobná čtyřicátnice má za sebou po absolutoriu postgraduálního studia a mistrovské třídy Drážďanské hudební univerzity, pozici zástupkyně šéfdirigenta v Oděském národním akademickém divadle opery a baletu a asistování Kirillovi Petrenkovi nejen v Bavorské státní opeře od sezony 2013/14, ale i při jeho dirigování Prstenu právě v Bayreuthu. V roce 2017 debutovala v barcelonském Teatro del Liceu právě Bludným Holanďanem. V Bayreuthu si s touto partiturou poradila s přehledem v duchu zavedené interpretační tradice. Nicméně nešlo přeslechnout drobná zakolísání v nástupech nebo v souhře, která byla kontextu vyhlášené bayreuthské dokonalosti zarážející.

Druhým debutujícím byl Dmitrij Čerňakov. Je vlastně překvapivé, že tohoto ruského režiséra, který v posledních letech patří k těm nejprestižnějším, a zároveň čím dál víc kontroverzním, Katharina Wagnerová přizvala do Bayreuthu až nyní. Viděla jsem přímo v divadlech nebo ze záznamu mnoho Čerňakovových režií (Čarostřelec v Bavorské státní opeře, Sněguročka nebo Macbeth v Pařížské národní opeře, Kníže Igor v Metropolitní opeře, Carmen pro festival v Aix-en-Provence, Jenůfa a Věc Makropulos v Curychu, Evžen Oněgina v moskevském Velkém divadle), které inspirativně otevíraly neotřelé pohledy na klasická díla, ale v případě Valkýry jsem tentokrát jeho koncept přijmout nedokázala.

Ságu o prokletém námořníkovi, kterého může vykoupit jen žena věrná až za hrob, Čerňakov, též jako scénograf se svou stálou kostýmní výtvarnicí Jelenou Zajcevou, zcela přeformátoval úplně jiným příběhem. Žádná přízračná loď a její živly prokletý kapitán, žádné pilné předení kolovrátků, žádný skok Senty do moře, aby se nad troskami potápějící se Holanďanovy lodi vznášela v objetí s Holanďanem jako dvě jasné postavy k nebi, jak si v závěrečné scénické poznámce přál Wagner. Žádné prokletí, žádné vykoupení, ale béčkový thriller o pomstě.

Na jevišti jsou jednotvárné šedé domy a kostel bezútěšného šedého socialistického městečka spoře osvětleného pouličními lampami (mohlo evokovat Rigu, tedy město, kde Wagner během svého kapelnického působení v letech 1837–39 u zdejšího dvorního divadla pojal nápad na zhudebnění námořnické ságy o Bludném Holanďanovi). Jediné povyražení skýtá bar, kde si přiopilí chlapi vyprávějí námořnické historky o lodích v zálivu a posmívají se štamgastovi, který přebral a během story o kormidelníkovi S bouří a vichrem/Mit Gewitter und Sturm mu padne hlava na stůl (vynikající Attilio Glaser s průrazně jásavým tenorem). Na náměstí si pak ošuntělé dělnice přinášejí skládací židle a otlučené sedačky, aby pod vedením Mary secvičovaly s notami v ruce sbor Summ’ und brumm’, du gutes Rädchen/Bzuč a vrč, můj kolovrátku.

Do baru přijde neznámý hromotluk (Holanďan), upoutá pozornost svým „hororovým“ vyprávěním Ha, Stolzer Ozean!/Hej, hrdý oceáne! a placením panáků se vlichocuje do přízně spořádaného a váženého Dalanda v usedlém pleteném svetru a kostkované košili. Postupně začínáme tušit, že Holanďanův zájem o Dalandovu dceru Sentu je jen kamufláž. Ve skutečnosti je tento zarputilý muž hnaný posedlostí po pomstě obyvatelům městečka. Důvody nastínil režisér během předehry, kterou tím odsunul do role filmové hudby: když byl Holanďan malý chlapec, viděl při sexu svou matku, vděčnou za to, že o ni má zájem nejbohatší muž městečka Daland. A pak zažil další trauma, protože ji Daland opustil a místní komunita po odhalení tohoto tajného vztahu dohnala jeho matku k sebevraždě. Vidíme, jak chlapec sedí pod kandelábrem, na kterém se houpá její mrtvé tělo. Daland nyní žije v měšťansky spokojeném manželství s Mary (v originále Sentinou chůvou), jejíž vztah k Holanďanovi nechává Čerňakov zahalený spoustou otázek, když Senta během balady vytáhne z příruční tašky Mary Holanďanovu fotku a nově rozehrané vztahy zavdávají podnět k úvaze, jestli by Senta a Holanďan nemohli být nevlastní sourozenci, kteří mají stejného otce Dalanda.

Inscenace končí hodně nečekaně – Holanďan vystřelí do zmateného davu, který se rozuteče a podpálí celé městečko. Mary zastřelí Holanďana z pušky, rozrušením se roztřese a Senta, která se k ní do té doby chovala pohrdlivě, se ji snaží uklidnit. Kromě těchto dvou žen zůstane na náměstíčku osamoceně sedět už jen Erik.

Přiznám se, že spojitost mezi Wagnerovou operou a příběhem, který na ni Čerňakov napasoval, nedokážu sdílet, jakkoli jsem obdivovala hlavně výkon Asmik Grigorian jako pubertálně vzdorné Senty s barevnými pruhy na blonďatých vlasech, v rozvázaných křuskách a svetru s kapucí. Asmik Girgorian jsme nedávno mohli obdivovat v roli Rusalky coby chromé baletky v madridské inscenaci této Dvořákovy opery nebo jako křehkou Taťánu v inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina z berlínské Komické opery v režii Barrie Koskyho. Senta, pojatá navíc jako velmi vzpurná a odbojná rebelka, se zdála být na hranici jejího přece jen lyričtějšího sopránu, ale zejména svým svrchovaným herectvím dokázala Grigorian o takovém pojetí této postavy přesvědčit.

Z madridské Rusalky známe také partnera Grigorian, Erica Cutlera, který skvěle zvládl přechod od mozartovských a belcantových i lyrických rolí k dramatičtějšímu Lohengrinovi, Fideliovi nebo Hoffmannovi. V Bayreuthu vyměnil Dvořákova Prince za Erika, který v tomto inscenačním pojetí není žádný zakřiknutý myslivec, ale mužný chlap. O Sentu tvrdě bojuje – a to i velmi zvučným tenorem. Voluminézní znělostí hlasu vládne také pro roli Holanďana barytonista John Lundgren, ale v dané koncepci zůstal změněný charakter prokletého námořníka na nesmlouvavého mstitele ne zcela srozumitelný. Měšťáckou usedlost a ješitnost Dalanda ovšem skvěle držel Georg Zeppenfeld s mnoha zkušenostmi s basovými rolemi ve Wagnerových operách. V inscenaci byla jeho partnerkou Marina Prudenskaja, která vystihla v roli Mary měšťanskou paničku, která na verandě domu s upjatou pečlivostí chystá večeři, ale z jejího chování cítíme, že skrývá nějaké tajemství.

Když z Čerňakovovy inscenace vyextrahujeme „jeho“ příběh pomsty po traumatizujícím zážitku z dětství, zůstane kýč parazitující na Wagnerově hudbě. Na rozdíl od svých předchozích inscenací, zašel Čerňakov ve svém diskursu se skladatelem a libretistou, jejichž dílo inscenuje, příliš daleko. K tématu traumatu z dětství si měl zvolit nějakou jinou operu.

Valkýra přehlušená šplícháním barev

Vzhledem k nejisté koronavirové situaci byla Valkýra původně zamýšlena pouze jako koncertní „ochutnávka“ kompletního uvedení celé tetralogie přesunuté z loňska na příští rok. Pak ale Katharina Wagnerová přišla s nápadem přizvat Hermanna Nitsche, který provedení koncipoval jako „výtvarnou akci“. Nitsch, letos dvaaosmdesátiletý mnohostranný umělec (malíř, herec, režisér, performer i skladatel), je považovaný za zakladatele vídeňského akcionalismu. Proslul svým „divadlem orgií a mystérií“ a hlavně skandály, včetně soudních procesů, provázejících jeho kariéru, které vedly dokonce několikrát až k jeho odsouzení. Ke svým malbám a „instalacím“ používá krev a vnitřnosti zabitých zvířat – v Bayreuthu si naštěstí vystačil jen s desítkami kbelíků barev.

Asistenti, na začátku každého dějství v bílých kalhotách a tričkách, na konci celí „špinaví“, dostávali do sluchátek od Nitsche, sedícího mimo dohled diváků, pokyny, jaké barvy nabírat do džbánů a chrstat je na bílou plochu na podlaze jeviště nebo nechat stékat po bílém zadním prospektu, roztírat je košťaty nebo rovnou rukama. Sólistů před nimi si vůbec nevšímali, stejně jako pěvci nevstupovali do žádné interakce ani s asistenty ani s malbami, které vytvářeli. Za sólisty v unifikovaných černých řízách s jen velmi střídmou hereckou akcí se postupně na podlaze i zadní stěně vrstvil mišmaš barev. Nitsch pak do závěru Wagnerovy starogermánské ságy ještě provokativně zakomponoval křesťanský motiv ukřižované postavy v bílém, kterou asistenti polévali rudou barvou, a polonahého muže s monstrancí nad hlavou.

Taková kombinace hudby a výtvarného umění byla rušivá nejen vizuálně, ale i zvukově, kdy třeba v úchvatné bayreuthské akustice jemné pianissimo loučení Wotana s Brünnhildou přehlušovalo šplíchání barev. Jejich shluk měl podle Nitsche vyjadřovat jeho dojmy a pocity z Wagnerova díla. Přiznávám, že s těmi mými se zcela míjel. Záměr, aby rozlité a rozmazané barvy celého duhového spektra vystihovaly barevnost Wagnerovy hudby, nevyšel.

Ze sólistů excelovala norská sopranistka Lise Davidsen, která po předloňské Alžbětě v Tannhäuserovi znovu potvrdila svůj mimořádný talent s wagnerovským volumenem. Její pojetí obsáhlo širokou škálu poloh Sieglindy jako potupené manželky, bezmezně zamilované ženy a těžce zkoušené matky budoucího hrdiny. Zklamáním byl naopak výkon švédské dramatické sopranistky Iréne Theorin, jejíž Brünnhilda v průběhu večera ztrácela energii, hlas se jí rozpadal a roli dozpívala na pokraji sil (v další repríze Valkýry 19. srpna ji nahradila Catherina Foster). Problém s hledáním náhradníka mělo vedení festivalu i v případě představitele Wotana, když původně ohlášený Günther Groissböck po generálce z role odstoupil (po dlouhé kovidové přestávce si prý v této roli nevěřil) a doslova na poslední chvíli ho zastoupil polský basbarytonista Tomasz Konieczny, který zúročil své bohaté wagnerovské zkušenosti, mimo jiné jako Wotan na nahrávce kompletní tetralogie pod taktovkou Marka Janowského nebo jako Alberich na nahrávce Christina Thielemana nebo Sira Simona Rattlea. Ke svému bayreuthskému debutu v roce 2018 s rolí Telramunda tak přidal, byť jen koncertně, další úspěch ve stylu „záskok přeje připraveným“.

Je obdivuhodné, jak si mezzosopranistka Christa Mayer, která v Bayreuthu debutovala před čtrnácti (!) lety jako Erda a od té doby zde pravidelně vystupovala i jako Waltrauta, Mary a Brangäna, udržuje „formu“ a její Fricka byla přesvědčivým typem manželky, která výčitkami udolá i vládce bohů a dosáhne svého. Stejné uznání zaslouží další sólista spjatý s Bayreuthem ještě dokonce o rok déle – tenorista Klaus Florian Vogt. V Bayreuthu debutoval v roce 2007 jako Walther von Stolzing a od té doby zde každoročně vystupoval i jako Lohengrin nebo Parsifal. Stále si uchovává mladickou svěžest a energii, ba rebelství, kterými tentokrát překypoval jeho Siegmund. Vyzněl tak kontrast s „drsným“ basem Dmitrije Beloselského, který rolí bojovného Hundiga v Bayreuthu úspěšně debutoval. Sedm sólistek (a Christa Mayer kromě Fricky také jako Schwertleita) však při koncertním provedení působilo roztříštěně bez patřičné hlasové koordinace.

Hudební nastudování bylo dílem finského dirigenta Pietari Inkinena. Toho známe i u nás, když byl čtyři sezony od 2015/16 šéfdirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a během té doby stihl šéfovat i v Japan Philharmonic Orchestra, v Německém rozhlasovém orchestru v Saarbrückenu, v New Zealand Symphony Orchestra a v Ludwigsburger Schlossfestspiele. Výčet orchestrů, z nichž působil, je však mnohonásobně delší. Jeho wagnerovské zkušenosti se mohou opřít o nastudování kompletního Prstenu Nibelungova s Japan Philharmonic Orchestra a v Melbourne, kde uvedl také Mistry pěvce norimberské. Příští rok má v Bayreuthu s režisérem Valentinem Schwarzem nastudovat celou, z loňska odloženou tetralogii. Těžko říct, zda to bylo tím malířským rozptylováním, ale Inkinenovo letošní koncertní provedení Valkýry v Bayreuthu působilo nevýrazně, mdle, „provozně“.

Při prvním letošním uvedení této „výtvarno-koncertní“ Valkýry prý publikum Nitsche vybučelo. Nejspíš se tím příliš netrápil, je zvyklý na mnohem vzteklejší reakce. Když se při druhém provedení, na kterém jsem byla, přišoural o berlích na jeviště, ozval se protest už jen ojediněle.

Kdo se chtěl o přestávkách Valkýry rozptýlit, mohl si v projektu Sei Siegfried/Buď Siegfriedem v některém ze stánků před divadlem vyzkoušet boj s drakem. I já jsem si, „vyzbrojena“ VR brýlemi, jako tento hrdina tetralogie zazápasila drakem, ovšem jen virtuálním, kterého jsem, sice nijak slavně, ale přece jen porazila. Svým způsobem zábavnější ale bylo sledovat, jak ctihodné dámy a důstojní pánové v oblecích máchají s VR brýlemi na hlavě do prázdna, zatímco v tom virtuálním světě, který viděli jen oni, se na ně vrhal Fafner.

Co zůstane po rozvratu Wagnerových bohů a hrdinů?

V rámci projektu Ring 20.21 byla uvedena také opera Immer noch Loge/Stále ještě Loge, soudobého německého skladatele Gordona Kampeho na libreto Pauluse Hochgatterera. Vznikla na objednávku festivalu a tvůrci v ní hledají odpověď na otázku, co se stane po skončení celé tetralogie, kdy vzplane Walhalla a po smrti hrdinů skončí i věk bohů. (Bohužel pouze v němčině, ani programová brožura, která obsahovala i libreto, ani festivalový web nenabízely podrobnější informace v jiných jazycích.)

Za doprovodu komorního orchestru začne trojice sólistů v černém večerním oblečení u pultů s notami zpívat na břehu jezírka v parku pod Festspielhausem. Pak se postupně noří do vody a s loutkovými dubly představuje ty, kteří v mlhách nad vodou a hlubokým es, elektronicky modifikovaným začátkem partitury Wagnerovy tetralogie, přežili: věkověčnou pramáti Erdu s šedými vlasy a kostnatýma rukama na invalidním vozíku a tři rozcuchané dcery Rýna, které soudí potměšilého poloboha, žháře Logeho. A je to stále on, který v těchto mlžinách zmaru a nočních můr triumfuje. Snad to nebyla předzvěst dalšího pokračování Wagnerových slavností…

A otázka, kterou si položili Kampe a Hochgatterer, jako by byla mottem bayreuthských slavností. Inscenace Wagnerových oper, které jsem letos viděla, byly vlastně pokračováním takto vymezeného diskursu, do něhož však již Mistr vstoupit nemůže. Ne že by při minulých ročnících festivalu nebyly vedle strhujících inscenací v té opojné akustické oáze Wagnerova divadla (Mistři pěvci norimberští, Tannhäuser) diskutabilní produkce. Letošní bayreuthské slavnosti však pro mě byly s výjimkou výkonů některých sólistů, letos poprvé po mnoha letech velkým zklamáním.

Richard Wagner: Bludný Holanďan
Dirigentka Oksana Lyniv, režie a scéna Dmitrij Čerňakov, kostýmy Jelena Zajceva, světla Gleb Filštinsky, dramaturgie Taťána Verečagina, sbormistr Eberhard Friedrich.
Osoby a obsazení: Daland – Georg Zeppenfeld, Senta – Asmik Grigorian, Erik – Eric Cutler, Mary – Marina Prudenskaya, Kormidelník – Attilio Glaser, Holanďan – John Lundgren.
Bayreuthský festivalový orchestr a sbor.
Bayreuthské slavnosti, recenzováno představení 4. srpna 2021.

Richard Wagner: Valkýra
Dirigent Pietari Inkinen, výtvarník, idea a koncepce Hermann Nitsch, světla Peter Younes.
Osoby a obsazení: Siegmund – Klaus Florian Vogt, Hunding – Dmitry Beloselskij, Wotan – Tomasz Konieczny, Sieglinde – Lise Davidsen, Brünnhilde – Iréne Theorin, Fricka – Christa Mayer, Gerhilde – Kelly God, Ortlinde – Brit-Tone Müllertz, Waltraute – Stephanie Houtzeel, Schwertleite – Christa Mayer, Helmwige – Daniela Köhler, Siegrune – Nana Dzidziguri, Grimgerde – Marie Henriette Reinhold, Rossweisse – Simone Schröder.
Malířští asistenti: Katharina Biber, Michaela Hetzel, Pia Kober, Leonhard Kopp, Dagmar Kunert, Erich Roth, Josef Smutný, Andreas Stasta, Federico Vecchi, Judith Weissenböck.
Bayreuthský festivalový orchestr.
Bayreuthské slavnosti, recenzováno představení 3. srpna 2021.

Gordon Kampe: Immer noch Loge
Dirigent Gordon Kampe, režie Nikolaus Habjan, scéna a kostýmy Julius Semmelmann, loutky Nikolaus Habjan a Marianne Meinl.
Osoby a obsazení: Dcera Rýna 1 – Daniela Köhler, Dcera Rýna 2 / Erda – Stephanie Houtzeel, Dcera Rýna 3 / Loge – Günter Haumer.
Vodiči loutek: Nikolaus Habjan, Clara Rybaczek, Stephan Q. Eberhard.
Hudebníci Bayreuthského festivalového orchestru.
Bayreuthské slavnosti, recenzováno představení 3. srpna 2021.