Operní panorama Heleny Havlíkové (332) – Bayreuth 2021 – covidový diskurs s Wagnerem

Z madridské Rusalky známe také partnera Grigorian, Erica Cutlera, který skvěle zvládl přechod od mozartovských a belcantových i lyrických rolí k dramatičtějšímu Lohengrinovi, Fideliovi nebo Hoffmannovi. V Bayreuthu vyměnil Dvořákova Prince za Erika, který v tomto inscenačním pojetí není žádný zakřiknutý myslivec, ale mužný chlap. O Sentu tvrdě bojuje – a to i velmi zvučným tenorem. Voluminézní znělostí hlasu vládne také pro roli Holanďana barytonista John Lundgren, ale v dané koncepci zůstal změněný charakter prokletého námořníka na nesmlouvavého mstitele ne zcela srozumitelný. Měšťáckou usedlost a ješitnost Dalanda ovšem skvěle držel Georg Zeppenfeld s mnoha zkušenostmi s basovými rolemi ve Wagnerových operách. V inscenaci byla jeho partnerkou Marina Prudenskaja, která vystihla v roli Mary měšťanskou paničku, která na verandě domu s upjatou pečlivostí chystá večeři, ale z jejího chování cítíme, že skrývá nějaké tajemství.

Když z Čerňakovovy inscenace vyextrahujeme „jeho“ příběh pomsty po traumatizujícím zážitku z dětství, zůstane kýč parazitující na Wagnerově hudbě. Na rozdíl od svých předchozích inscenací, zašel Čerňakov ve svém diskursu se skladatelem a libretistou, jejichž dílo inscenuje, příliš daleko. K tématu traumatu z dětství si měl zvolit nějakou jinou operu.

Valkýra přehlušená šplícháním barev

Vzhledem k nejisté koronavirové situaci byla Valkýra původně zamýšlena pouze jako koncertní „ochutnávka“ kompletního uvedení celé tetralogie přesunuté z loňska na příští rok. Pak ale Katharina Wagnerová přišla s nápadem přizvat Hermanna Nitsche, který provedení koncipoval jako „výtvarnou akci“. Nitsch, letos dvaaosmdesátiletý mnohostranný umělec (malíř, herec, režisér, performer i skladatel), je považovaný za zakladatele vídeňského akcionalismu. Proslul svým „divadlem orgií a mystérií“ a hlavně skandály, včetně soudních procesů, provázejících jeho kariéru, které vedly dokonce několikrát až k jeho odsouzení. Ke svým malbám a „instalacím“ používá krev a vnitřnosti zabitých zvířat – v Bayreuthu si naštěstí vystačil jen s desítkami kbelíků barev.

Asistenti, na začátku každého dějství v bílých kalhotách a tričkách, na konci celí „špinaví“, dostávali do sluchátek od Nitsche, sedícího mimo dohled diváků, pokyny, jaké barvy nabírat do džbánů a chrstat je na bílou plochu na podlaze jeviště nebo nechat stékat po bílém zadním prospektu, roztírat je košťaty nebo rovnou rukama. Sólistů před nimi si vůbec nevšímali, stejně jako pěvci nevstupovali do žádné interakce ani s asistenty ani s malbami, které vytvářeli. Za sólisty v unifikovaných černých řízách s jen velmi střídmou hereckou akcí se postupně na podlaze i zadní stěně vrstvil mišmaš barev. Nitsch pak do závěru Wagnerovy starogermánské ságy ještě provokativně zakomponoval křesťanský motiv ukřižované postavy v bílém, kterou asistenti polévali rudou barvou, a polonahého muže s monstrancí nad hlavou.

Taková kombinace hudby a výtvarného umění byla rušivá nejen vizuálně, ale i zvukově, kdy třeba v úchvatné bayreuthské akustice jemné pianissimo loučení Wotana s Brünnhildou přehlušovalo šplíchání barev. Jejich shluk měl podle Nitsche vyjadřovat jeho dojmy a pocity z Wagnerova díla. Přiznávám, že s těmi mými se zcela míjel. Záměr, aby rozlité a rozmazané barvy celého duhového spektra vystihovaly barevnost Wagnerovy hudby, nevyšel.

Ze sólistů excelovala norská sopranistka Lise Davidsen, která po předloňské Alžbětě v Tannhäuserovi znovu potvrdila svůj mimořádný talent s wagnerovským volumenem. Její pojetí obsáhlo širokou škálu poloh Sieglindy jako potupené manželky, bezmezně zamilované ženy a těžce zkoušené matky budoucího hrdiny. Zklamáním byl naopak výkon švédské dramatické sopranistky Iréne Theorin, jejíž Brünnhilda v průběhu večera ztrácela energii, hlas se jí rozpadal a roli dozpívala na pokraji sil (v další repríze Valkýry 19. srpna ji nahradila Catherina Foster). Problém s hledáním náhradníka mělo vedení festivalu i v případě představitele Wotana, když původně ohlášený Günther Groissböck po generálce z role odstoupil (po dlouhé kovidové přestávce si prý v této roli nevěřil) a doslova na poslední chvíli ho zastoupil polský basbarytonista Tomasz Konieczny, který zúročil své bohaté wagnerovské zkušenosti, mimo jiné jako Wotan na nahrávce kompletní tetralogie pod taktovkou Marka Janowského nebo jako Alberich na nahrávce Christina Thielemana nebo Sira Simona Rattlea. Ke svému bayreuthskému debutu v roce 2018 s rolí Telramunda tak přidal, byť jen koncertně, další úspěch ve stylu „záskok přeje připraveným“.

Je obdivuhodné, jak si mezzosopranistka Christa Mayer, která v Bayreuthu debutovala před čtrnácti (!) lety jako Erda a od té doby zde pravidelně vystupovala i jako Waltrauta, Mary a Brangäna, udržuje „formu“ a její Fricka byla přesvědčivým typem manželky, která výčitkami udolá i vládce bohů a dosáhne svého. Stejné uznání zaslouží další sólista spjatý s Bayreuthem ještě dokonce o rok déle – tenorista Klaus Florian Vogt. V Bayreuthu debutoval v roce 2007 jako Walther von Stolzing a od té doby zde každoročně vystupoval i jako Lohengrin nebo Parsifal. Stále si uchovává mladickou svěžest a energii, ba rebelství, kterými tentokrát překypoval jeho Siegmund. Vyzněl tak kontrast s „drsným“ basem Dmitrije Beloselského, který rolí bojovného Hundiga v Bayreuthu úspěšně debutoval. Sedm sólistek (a Christa Mayer kromě Fricky také jako Schwertleita) však při koncertním provedení působilo roztříštěně bez patřičné hlasové koordinace.

Hudební nastudování bylo dílem finského dirigenta Pietari Inkinena. Toho známe i u nás, když byl čtyři sezony od 2015/16 šéfdirigentem Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK a během té doby stihl šéfovat i v Japan Philharmonic Orchestra, v Německém rozhlasovém orchestru v Saarbrückenu, v New Zealand Symphony Orchestra a v Ludwigsburger Schlossfestspiele. Výčet orchestrů, z nichž působil, je však mnohonásobně delší. Jeho wagnerovské zkušenosti se mohou opřít o nastudování kompletního Prstenu Nibelungova s Japan Philharmonic Orchestra a v Melbourne, kde uvedl také Mistry pěvce norimberské. Příští rok má v Bayreuthu s režisérem Valentinem Schwarzem nastudovat celou, z loňska odloženou tetralogii. Těžko říct, zda to bylo tím malířským rozptylováním, ale Inkinenovo letošní koncertní provedení Valkýry v Bayreuthu působilo nevýrazně, mdle, „provozně“.