Operní panorama Heleny Havlíkové (335) – Nový Giovanni ve Stavovském divadle s diváky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

O opomíjení stylu svědčí také nevhodné obsazení, které řadu sólistů poškodilo, když je Januschke nevedl k odlehčenému charakteru Mozartových partů. Přitom by se pro tyto role našli příhodní sólisté. Pěvecké domény Josefa Moravce i Richarda Samka (Don Ottavio) jsou v úplně jiném, romantickém repertoáru, jak ostatně Richard Samek coby Princ předváděl večer předtím v chladném nočním parku liteňského zámku při uvedení Dvořákovy Rusalky. Podobně Jana Kurucová ze sobotní liteňské Ježibaby a Cizí kněžny v neděli přešla k Elvíře s nepříjemně zatěžkaným a ostrým hlasem, s nímž jsme vyslechli i přidanou vídeňskou árii. Také Lucie Hájková se od dřívějšího mozartovského repertoáru nyní díky svému sopránovému volumenu zajímavě posunula k Čajkovského Líze nebo Taťáně, Dvořákově Kněžně v Šelmovi sedlákovi, ba dokonce ke Smetanově Libuši. 

W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Zerlina (L. Máčiková) (foto Jan Pohribný)
W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, 24. dubna 2021: Zerlina (L. Máčiková) (foto Jan Pohribný)

Barytonista Jiří Brückler sice díky své mnohostrannosti nemá s titulní rolí pěvecký problém, ale v dané režijní koncepci jeho Giovanni neměl charisma postavy, kolem které osciluje celá opera. A ani v Milošovi Horákovi, ani v Pavlu Švingrovi, v jeho případě i kvůli méně znělým hloubkám, neobsadilo Národní divadlo basistu, který by vtiskl Leporellovi zřetelnější charakteristiku se špetkou žádoucí komiky – jakkoli lze pochopit, že to v režijní koncepci Mørk–Eidema měli obtížné.

Řada sólistů si sice udržela svůj standard – Marie Fajtová i Jana Sibera s dramatickými koloraturami Donny Anny, Zdeněk Plech jako hřímající Komtur (na rozdíl od spíše laskavého Františka Zahradníčka) nebo Lukáš Bařák coby trouba Masetto. Ale tyto role v dané inscenaci se sotva zařadí v jejich repertoáru k těm profilovým. A věřím, že nejen tito sólisté nepotřebují tak hlasitou nápovědu, která anticipovala jejich nástupy.

Podobně jako v televizním záznamu, i při druhé premiéře Donna Giovanniho se při znalosti výkonů Pavola Kubáně jako Jaufrého v brněnské inscenaci Láska na dálku Kaiji Saariaho a dvojrole démonických monster, žárlivého mrzáka Malatesty a chamtivého Barona, v libereckém nastudování oper Sergeje Rachmaninova Francesca da Rimini a Lakomý rytíř nešlo zbavit dojmu, že mimořádný pěvecký i herecký talent tohoto barytonisty nechali inscenátoři nevyužitý. Nakolik by Michal Onufer mohl být posilou sólistického ansámblu naší první scény v roli Masetta zatím tento basista neukázal. Alespoň že Národní divadlo poskytlo příležitost velmi nadané Doubravce Součkové v roli Zerliny, která na sebe, podobně jako její alternantka Lenka Máčiková, poutala pozornost i tím, že v dané koncepci není Zerlina husička, která důvěřivě naletí Giovannimu a pak odprošuje Masetta, ale sebevědomá žena, která se dokáže Giovannimu i vysmát, ba pomstít. To však byl jen jeden z mála nápadů, které v opeře nezkušený švédsko-norský režisér Alexander Mørk–Eidem do inscenace vnesl.

Povrchní výprodej zastaralých klišé

Při televizním záznamu dělal jeho režisér Tomáš Šimerda co mohl, aby střihy a pestrostí záběrů alespoň trochu zakryl statičnost aranžmá, kdy sólisté i ve vrcholně dramatických situacích postávají v popředí jeviště a zpívají čelem k publiku. Alexander Mørk–Eidem tím navíc zcela popřel svůj, podle jeho názoru inovativní scénografický nápad, že Giovanniho sledujeme pohledem ze zákulisí, aniž šlo vyrozumět, pohledem koho se režisér na takto otočený princip jeviště dívá. My ovšem víme, jak kongeniálně zrcadlového obrazu hlediště Stavovského divadla na jevišti použili Václav Kašlík a Josef Svoboda. Podobně se režisér holedbal svým „novátorským“ přístupem, když nechá Komtura hned na začátku Giovanniho smrtelně zranit, aniž nejspíš tušil, že i to už u nás známe z mnohem sofistikovanější inscenace Davida Radoka stejně jako Radokem mnohem nápaditěji zvládnuté téma nesmrtelnosti donchuanství.

Všechny další „ozvláštňující“ nápady – princip „divadla na divadle“, navíc naprosto chaotický, Giovanniho hříčky s kabátem Octavia, když Donna Anna svého svůdce považuje za svého snoubence a když opět v tomto kabátě v závěru proběhne za ostatními, kteří ho považují za mrtvého, jsme už viděli jinde a lépe. Mørk-Eidem si ovšem nenechal „ujít“ současnou módnost vnášet do všeho politický aktivismus „revoluce“, když si šlechtična Dona Anna na plese u Giovanniho při jeho vzývání svobody ze štendru přes sebe přehodí francouzskou vlajku a na hlavu nasadí čapku jakobínů (těžko říct, co si o francouzské revoluci, respektive o tom, co se mu o dění ve Francii doneslo, myslel v posledních letech svého života zednář Mozart)

W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, M. Onufer a J. Brückler (zdroj Jan Pohribný)
W. A. Mozart, Don Giovanni – Národní divadlo, M. Onufer a J. Brückler (zdroj Jan Pohribný)

Pokud Mozart prohlásil, že mu rozumějí Pražané, nedá se ten výrok automaticky extrapolovat, že mu rozumějí Evropané, natož ti současní. A genia loci nejde vyvolat sochou Anny Chromy, která před divadlem stojí, když ji režisér za přispění dánského scénografa Christiana Friedländera přenesl na jeviště a nechal dýmat při hřbitovní scéně, zatímco účinkující oblékl do „módních“ kostýmů švédské výtvarnice Janny Ljungberg, které by zapadly spíše do bordelů Severní Ameriky konce 19. století.

V inscenaci Mørk–Eidema pozornost k čím dál zkrvavenějšímu Giovanniho břichu překrývá základní téma donchuanství, ať už jako marného hledání smyslu života nebo naopak jeho rebelského vychutnávání naplno do poslední vteřiny. A vrcholnou scénu, kdy se Giovanni podle Mozarta s rukou v mrazivém sevření Komtura odmítá kát, Mørk–Eidem prohospodařil tím, že nechal obživlého Komtura v domáckém brokátovém županu (nikoli jako sochu), aby Giovanniho realisticky „dorazil“ čepelí skrytou ve vycházkové holi. A situaci pak banálně zakryl oponou, takže se premiérové publikum domnívalo, že je konec, a začalo tleskat.

Těžko říct, jaké bylo složení premiérového publika. Smích v hledišti vyvolával například moment, kdy Elvíra míří ustrašenému Leporellovi pistoli do rozkroku, nebo když si Leporello s bolestí v obličeji a pisklavým hlasem drží tuto část těla, protože ho tam udeřila jedna z venkovanek, kterou sváděl. Giovanni je žánrově dramma giocoso, ale skutečný humor inscenace postrádala, pokud za něj nepovažujeme například situaci, kdy Giovanni stáhne Zerlině kalhotky, hodí je na okraj lóže a jí se nedaří sundat je zpět. Je to ale stejně jedno, protože režisér sice nechá tím směrem koukat Masetta, když mu Zerlina vykládá, že se jí Giovanni ani nedotkl, ale Masetto, ač žárlivý a slídivý, na tento „corpus delicti“ nijak nereaguje.

Nutné otázky

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.3 6 votes
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments