Operní panorama Heleny Havlíkové (358) – Carmen jako UHO s prošlou dobou trvanlivosti

Bizetova Carmen prochází historií Národního divadla od samého počátku jeho existence – poprvé, v roce 1884, zde byla dokonce prvním zahraničním operním titulem. Současné nejnovější nastudování je v pořadí již třinácté – což sice potvrzuje neutuchající oblibu tohoto titulu, ale svědčí to o dramaturgické i marketingové pohodlnosti vedení Národního divadla, které sáhlo po tomto „kasaštyku“ v situaci, kdy naše první scéna nad základní rámec trojice Smetana-Dvořák-Janáček dlouhodobě opomíjí péči nejen o českou operní tvorbu tolika generací českých skladatelů, ale i klíčových světových oper 20. století a tvorby současných českých skladatelů, jejichž díla uvádí například Bavorská státní opera nebo prestižní festival v Aix-en-Provence.

Poslední českou novinkou, která ještě zůstává (občas) na repertoáru je Acherův Sternenhoch na Nové scéně s premiérou v dubnu 2018! A mezi tím se Národní divadlo ujalo jen Tramvestie Petra Wajsara (premiéra na Nové scéně 2019), tedy vše ještě za předchozího vedení. A to se Per Boye Hansen při svém nástupu v roce 2019 holedbal, jak zachová každoroční festival Opera Nova věnovaný aktuální operní tvorbě. Výmluvy na covid neobstojí, když NODO / New Opera Days Ostrava neztratily odvahu a elán ani v době koronavirových restrikcí.

Nechme však pro tuto chvíli stranou diskusi, zda je nové nastudování Carmen dostatečně odůvodněno posláním naší první scény při složení jejího současného repertoáru i kontextem dosavadních inscenací této opery v historické budově Národního divadla, jak je fotografiemi i charakteristikami připomíná program k inscenaci. Stále máme v paměti kultovní inscenaci Carmen v režii Jozefa Bednárika s ohňostrojem divadelní imaginace i pokorou k hudbě s titulní dvojicí Dagmar Peckovou a Valentinem Prolatem na vrcholech jejich kariér, která se hrála až do roku 2020 v našich podmínkách neuvěřitelných 21 let s 235 reprízami. Nepominutelná je i souvislost „muzikálové“ inscenace Václava Kašlíka s Ivanou Mixovou a Ivo Žídkem, jejíž premiéra v roce 1966 byla vynalézavým, originálním a dnes stále moderním vkladem do operní inscenační praxe.

Novou inscenací Carmen ovšem Národní divadlo vstupuje také do konkurence přinejmenším s aktuálními inscenacemi našich „oblastních“ divadel, když už ne těch evropských. Při tomto srovnání si uřízlo ostudu.

Svou rafinovanou a současně líbivou hudbou, silným příběhem nekompatibility vztahu svobodomyslné cikánské pašeračky (což v žádném případě nemusí znamenat, že krásné) a naivního venkovského mladíka, kterého milostná vášeň svede na cestu zločinu, se Bizetova Carmen může jevit jako titul, na kterém se nedá mnoho pokazit. V Národním divadle ukázali, že dá. Na premiéře Carmen neobstálo nic – ani hudební nastudování, ani scéna, ani kostýmy, ani svícení, ani většina sólistů. Výsledkem je banalita, nuda – a nenaplnění ani základních objektivně měřitelných parametrů, jakými jsou intonace, souhra a vypracování hereckých situací.

Namísto hudebního dramatu, které si oprávněně drží prvenství mezi všemi operami světového repertoáru, se nám dostalo čehosi, co připomíná „UHO“ školních jídelen z dob hlubokého socialismu, navíc s prošlou dobou trvanlivosti. Premiéra Carmen byla „ukuchtěná“ bez receptu ze zbytků desítky let vyčpělých ingrediencí, bez chuti a vůně.

Univerzální a po celou inscenaci neměnnou scénu navrhl Luigi Perego, též autor kostýmů, které džínovinou a kalhotami do zvonu směřovaly kamsi do 70. let minulého století. Základem scény je k zadnímu horizontu stoupající sestava plošin, která snad ještě obstojí jako kulisa pro pašeráckou tlupu v horách pro třetí jednání (s idylickým měsíčním úplňkem na modrém pozadí a jakými směšnými kašírovanými výčnělky). Ale ani svícení z ní nedokáže vykouzlit španělskou atmosféru sevillského náměstí, prostranství před arénou – a už vůbec ne krčmu Lillase Pastii.

Namísto promyšleného modelování situací světlem jsou sólisté nasvěcováni dvojicí štychů a odlišnost prostředí vyjadřuje jen barva filtrů – pro Sevillu oranžová, pro krčmu zelená, hory jsou modré. Až se nechce věřit, že se pod tuto triviální výměnu barev, která se ani nedá nazvat světelným designem, podepsal takový mistr, jakým je u nás v tomto oboru Daniel Tesař (zejména ve spolupráci s režisérem Jiřím Heřmanem, jak nejnověji předvedli v Brně na Händelově Alcině).

Ani činnost Grishy Asagaroffa na Carmen nenaplňuje pojem režie, jak ho dnes chápeme v operním divadle. Spíše jen na jevišti secvičil sestavování účinkujících jako figurek do jakýchsi statických uskupení a jejich přemisťování na další stanoviště. Na něm sedí či stojí a s pohledem upřeným na dirigenta odzpívají předepsané noty, aniž projeví valný zájem o svého partnera či dění, které se právě odehrává. Třeba v situaci, kdy José a Escamillo tasí proti sobě dýky, zní Bizetova hudba plná vášnivé žárlivosti, ale sólisté stojí vedle sebe s pohledem upřeným do hlediště. A pokud se vůbec objevil „nápad“, nebyl původní: třeba závěrečnou scénu, v níž Carmen vyplivne z pusy Josému do tváře prstýnek, který od něj dostala, jsme před dvěma lety viděli třeba v plzeňské inscenaci. A scéna, kdy Don José zbaběle zavraždí spoutaného Zunigu, připraví nešťastného antihrdinu o poslední zbytky soucitu, které jeho nešťastný osud mohl vyvolat. (Doplňme, že v Bizetově originále Zuniga vystupuje i v posledním dějství a účastní se koridy).

I když činnost Petrose Galliase v programu není označená jako choreografie, ale jako pohybová spolupráce, i to je nadsazený pojem, protože z divoké rvačky dělnic zůstalo směšné ohraničení forbíny lanem, z ohnivého tancování v krčmě unavené zvedání paží povalujících se lidí a ze souboje na nože jen chvilkové nemotorné přestrkávání. Dokonce i výstupy členů Baletu Opery Národního divadla byly statické s jednotvárnou sérií výměn několika opakujících se základních pozic flamenca zastavovaných na první dobu taktu. Navíc trčí z inscenace jako oddělená taneční čísla.

Debut samostatného nastudování nového titulu představil v Národním divadle dirigenta Petra Popelku jako talentovaného dirigenta – symfonického. Předehra, která kombinuje energický nástup na koridu, vzletný refrén toreadorovy prezentace a dramatický motiv osudu ze závěru opery, zahrál orchestr s temperamentem, napětím a kontrasty. Jenže opera vedle excentrického dirigentského gesta potřebuje „pevnou ruku“. Zvlášť když bylo zřejmé, že by Popelka rád „kouzlil“ s tempy, jenže pro takové agogické nuance nedokázal zkoordinovat orchestr ani se sólisty ani se sborem. Důsledkem namnoze marného úsilí o souhru bylo zploštění dynamiky.

A Popelkovy malé zkušenosti s operou se projevily i tím, že přehnaně (a zbytečně) rychlými nebo naopak příliš pomalými tempy nerespektovat pěvecké přednosti účinkujících. To postihlo například Kateřinu Kněžíkovou. Třebaže tato sopranistka s úspěchem rozšiřuje svůj pěvecký obor o další role (Janáčkova Káťa Kabanová, Dvořákova Rusalka i sv. Ludmila, Smetanova Mařenka) jako Micaëla v tomto nastudování klady svého oblého sopránu neuplatnila. Zůstala však nakonec jediná, z jejíchž árií probleskovaly aspoň nějaké emoce. Na „boj“ o souhru v kombinaci s Asagaroffovou neschopností výrazněji profilovat postavy doplatili i sólisté v menších rolích – Lukáš Bařák jako Moralès, Josef Moravec jako Dancaïro, Jaroslav Patočka jako Zuniga, Tomáš Kořínek jako Remendado, Yukiko Kinjo jako Frasquita nebo Stanislava Jirků v roli Mercedes.

Nová inscenace Carmen premiérovým obsazením klade hlavně otázky po smyslu a oprávněnosti dovozu vedením Opery Národního divadla vybíraných zahraničních sólistů. Titulní roli při premiéře získala mezzosopranistka Nana Dzidziguri s labilní intonací zejména ve střední poloze, nevyrovnanými rejstříky a bez charismatu nespoutané cikánky. Těžko uvěřit, že tato rozjuchaná paní fatálně vstupuje do mužských osudů a raději volí smrt, než aby se přizpůsobila. Tenorista Luis Gomes s tvrdým nasazováním tónu i ukončováním frází jako by se v roli Dona José nejvíc staral o to, aby dobře viděl na dirigenta, co nejdřív přešel na forbínu a čelem k divákům ho bylo dobře slyšet. Barytonista Łukasz Golinski svým zastřeným hlasem působil spíš jako uspávač býků než jako slavný toreador Escamillo, což by ale nejspíš byla jeho jediná záchrana, protože mu dělalo problém i jen sejít na scéně ze schodů.

Mohou nás pobuřovat přístupy, s nimiž současní režiséři na Carmen uplatňují tu sexuálně explicitní scény (Calixto Bieito v barcelonském Teatro Real, 2010), tu Morenovu metodu psychodramatu, kdy manželka (Micaëla) přivede svého muže (Dona José) na tento typ terapie, která se ale vymkne kontrole a manžel končí totálním rozvratem osobnosti (Dmitirj Čerňakov v Aix-en-Provence, 2017). Mohli jsme hloubat nad přidáváním sondy do dětství Carmen coby týrané a zneužívané holčičky násilím prodané mafiánskému obchodníkovi, který ji nutí tančit po krčmách, a obdivovat rudý kabriolet Aerovky, v němž se na cestičkách parku před Otáčivým hledištěm projížděl Escamillo (režie Jana Kališová, 2015). Stejně tak se můžeme vymezovat vůči tradičnímu přístupu – i když ten má v případě takového titulu, jakým je Carmen, stále své plné oprávnění.

Můžeme dumat, jestli hrát Carmen se zpívanými recitativy nebo mluvenými a v jakém rozsahu, zejména za situace, kdy někteří sólisté mluvenou francouzštinu nezvládají. Můžeme vzpomínat, jak byla v ostravském nastudování Zuzana Dunajčanová živočišně divoká, vášnivá a nezkrotná Carmen, opravdová femme fatale, před kterou není úniku. Jak z ní Marlene Lichtenberg v Liberci udělala chladně vypočítavou mrchu, která ví, co na chlapy zabírá a od milenců si drží odstup. A jak tehdy mladičká Barbora Polášková v olomoucké inscenaci vypadala jako půvabné neviňátko, kočička, která však umí nejen vystrčit, ale pořádně zatnout drápky, když není po jejím. Ovšem mimo jakoukoli diskusi by – zejména v pražském Národním divadle – mělo být dodržení základních standardů v intonaci, souhře aranžmá situací. Nová Carmen nesplnila ani to.

Po Rigolettovi, Donu Giovannim, Così fan tutte a Bludném Holanďanovi tato premiéra Carmen, ale i mnohé reprízy s obsazováním (v lepším případě) jen průměrných zahraničních sólistů, dokonce i na druhooborové role, navozují dojem, že umělecký ředitel obou operních souborů Per Boye Hansen s podporou ředitele Jana Buriana využívá Národní divadlo pro vlastní byznys svých známostí, kterým dohazuje práci. Jak dlouho ještě…?

Georges Bizet: Carmen
Národní divadlo, premiéra 10. března 2022

Hudební nastudování Petr Popelka, režie Grischa Asagaroff, scéna a kostýmy Luigi Perego, světelný design Daniel Tesař, pohybová spolupráce Petros Gallias, sbormistr Pavel Vaněk

Osoby a obsazení: Carmen – Nana Dzidziguri / Ester Pavlů, Don José – Luis Gomes / Michal Lehotský, Escamillio – Łukasz Golinski / Svatopluk Sem, Micaëla – Kateřina Kněžíková / Alžběta Poláčková / Jana Sibera, Dancaïro – Josef Moravec / Jaroslav Březina, Remendado – Tomáš Kořínek / Martin Šrejma, Zuniga – Jaroslav Patočka / Miloš Horák, Moralès – Lukáš Bařák / Daniel Kfelíř, Frasquita – Yukiko Kinjo / Doubravka Součková / Tereza Štěpánková, Mercedes – Stanislava Jirků / Arnheiður Eiríksdóttir / Dana Šťastná
Obsazení premiéry vyznačeno tučně

Sbor Národního divadla, Kühnův dětský sbor – sbormistr Petr Louženský, Balet Opery Národního divadla, Orchestr Národního divadla.