Operní panorama Heleny Havlíkové (359) – Vzdálený zvuk ve Státní opeře jen odezněl

Státní opera připravila novou inscenaci opery Franze Schrekera Vzdálený zvuk (Der ferne Klang) v hudebním nastudování Karla-Heinze Steffense a v režii Timofeje Kuljabina. V rámci projektu „Musica non grata“ se tak Národní divadlo vrátilo k dílu, které ve stejné budově, tehdy Novém německém divadle, v roce 1920 uvedl jeho někdejší hudební ředitel Alexander Zemlinsky.

• Schrekerův příběh – skutečný i operní
• Potřebuje Vzdálený zvuk nový příběh?
• Bez kouzlení se zvukem
• Musica non grata v širších dimenzích

Schrekerův příběh – skutečný i operní

Rakouský skladatel a dirigent Franz Schreker (1878-1934) patří mezi autory, kteří byli nacistickým režimem odsouzeni k zapomenutí. Jeho otec pocházel z židovské rodiny z Golčova Jeníkova a to, že matka patřila mezi štýrskou katolickou šlechtu a rodina konvertovala ke katolicismu, mu nijak nepomohlo. Schreker je autorem deseti oper a mnoha dalších instrumentálních i komorních skladeb, z nichž jsou dnes nejčastěji připomínané jeho písně.

Mezi skladatelskou elitu vynesla Schrekera v roce 1912 frankfurtská premiéra Vzdáleného zvuku a úspěch měly i jeho další opery – Hrací skříňka a princezna (premiéra první verze ve Frankfurtu a ve Vídni v roce 1913, premiéra revidované verze v roce 1920 v Mnichově), Poznamenaní (premiéra v roce 1918 ve Frankfurtu) a Hledač pokladů (premiéra v roce 1920 také ve Frankfurtu). Schrekerovy opery se až do 30. let hrály v operních divadlech po celé Evropě. S nástupem národního socialismu byl Schreker vystavován sílícím restrikcím, které postihovaly uvádění jeho děl i jeho pedagogické působení v Berlíně. V roce 1934 nacisté zařadili jeho dílo definitivně na seznam „zvrhlého umění“.

Divadla v Německu se ke Schrekerovým operám začala vracet až v 60. letech 20. století, větší vlnu mezinárodního zájmu lze zaznamenat v posledních dvou dekádách, kdy Vzdálený zvuk, uvedla operní divadla v Berlíně, Bonnu, Grazu, Frankfurtu, ve Štrasburku nebo v Curychu či Stockholmu. Častěji se začaly objevovat i další Schrekerovy opery, nejen na repertoáru mnoha souborů v Německu, ale i například v Antverpách (Kovář z Gentu), Lyonu (Poznamenaní a Irrelohe), Amsterdamu (Poznamenaní) nebo Curychu (Poznamenaní).

Schrekerova v pořadí druhá opera Vzdálený zvuk měla ve své době, stále poznamenané zejména u německých skladatelů vymaňováním se z vlivu velikána Wagnera, triumfální úspěch, ač soupeřila o přízeň publika i s Richardem Straussem. Zaujalo libreto, které si Schreker napsal sám v kombinaci romantismu a symbolismu s naturalistickým prostředím děje. K úspěchu Vzdáleného zvuku přispěla i originální instrumentace partitury a Schrekerovo experimentování se zvukem, když do druhého dějství v Benátkách zapojuje hudbu cikánské kapely a gondoliérů.

Podle dobových ohlasů, jak je v programu k inscenaci zasvěceně uvádí Jitka Slavíková, byl Vzdálený zvuk považovaný za dílo otevírající nové cesty modernímu hudebnímu dramatu. Schreker v této opeře sice uplatnil své až cizelérské umění při hledání zvukových barev, ovšem jinou cestou, než kterou se vydal francouzský impresionismus. Držel se prokomponované formy s využitím leitmotivů (vracející se téma harf a celesty), rozsáhlých sólových výstupů, velkého sboru a instrumentálních meziher. Jeho složitě chromatizovaná harmonie jde až k samé hranici tonality, kterou ale nikdy neopustil, ač patřil ke stoupencům skladatelů 2. vídeňské školy.

Když se dnes z historického odstupu zamyslíme nad úspěchem Schrekerova Vzdáleného zvuku, pak to, co se tehdejšímu publiku jevilo jako dráždivá novinka, okořeněná symbolismem, erotikou a secesní dekadencí, bylo spíše dozvukem pozdního romantismu než otevíráním nových cest moderní opery. A němečtí muzikologové při analýzách libreta odkazují tu na Straussovu Ariadnu na Naxu a další díla s tématem opery v opeře, tu na Pucciniho Bohému nebo Verdiho Traviatu a celou plejádu oper s milenci, kteří se znovu sejdou až v okamžiku smrti, tu na Mistry pěvce norimberské nebo Tannhäusera s pěveckou soutěží., tu na Bludného Holanďana s obrazem bledého muže hledajícího nedostižný ideál.

Z historického odstupu dnes víme, že to nebyl Schrekerův pozdní romantismus, ale meziválečný kvas „divokých“ dvacátých let, který s Paulem Hindemithem, Arnoldem Schönbergem, Albanem Bergem, Ernstem Křenkem, Kurtem Weillem, Arturem Honeggerem, Sergejem Prokofjevem, Igorem Stravinským, Mauricem Ravelem či Dariem Milhaudem naplno otevřel dveře novým hudebním experimentům a stylům. V tomto kontextu a souvislostech operního vývoje Richarda Strausse je sice tehdejší triumf Vzdáleného zvuku pro nás srozumitelnější – zároveň je zřejmé, jak obtížné je zopakovat jej dnes.

Schrekerova opera také navádí k úvahám, jak dlouho a proč byl Janáčkův Osud, který dobou svého vzniku mezi lety 1903–1907 předcházel Schrekerův Vzdálený zvuk, také na téma skladatele hledajícího svou dávnou lásku i dokončení své opery, považován za „nehratelné“ dílo (první scénické uvedení v Brně 1958).

Hlavními postavami Schrekerova Vzdáleného zvuku s autobiografickými paralelami jsou skladatel Fritz a jeho milenka Grete, dívka z chudých a drsných poměrů. Osud Fritzovi nabídne nejen hudební talent, ale i lásku. Fritz je ale přesvědčen, že se nesmí nechat svázat milostným vztahem, protože jeho posláním je hudba. Kvůli své posedlosti najít tajemný vzdálený zvuk Gretu opouští a slibuje jí návrat a sňatek – až bude slavný a bohatý.

Zklamaná Grete je konfrontována s drsnou realitou svých těžkých rodinných poměrů grobiánského otce alkoholika a depresivní matky. Zadlužený otec Gretu v hospodě vsadil jako zástavu a ve hře s kuželkami ji prohrává. Grete má jako nevěsta připadnout hostinskému, který by ji bez okolků nabízel své pánské klientele. Zoufalá dívka uteče z domu a ze sebevražedné deprese v noci u lesního jezera ozářeného měsícem ji vytrhne stará „hodná“ paní – jak se ukáže, kuplířka, která jí nabídne nové možnosti.