Operní panorama Heleny Havlíkové (359) – Vzdálený zvuk ve Státní opeře jen odezněl

Zklamaná Grete je konfrontována s drsnou realitou svých těžkých rodinných poměrů grobiánského otce alkoholika a depresivní matky. Zadlužený otec Gretu v hospodě vsadil jako zástavu a ve hře s kuželkami ji prohrává. Grete má jako nevěsta připadnout hostinskému, který by ji bez okolků nabízel své pánské klientele. Zoufalá dívka uteče z domu a ze sebevražedné deprese v noci u lesního jezera ozářeného měsícem ji vytrhne stará „hodná“ paní – jak se ukáže, kuplířka, která jí nabídne nové možnosti.

Při druhém setkání s Fritzem o čtyři roky později je z ní už vyhledávaná kurtizána v benátském casa di maschere. Nabízí se jako trofej pro muže, který zazpívá nejkrásnější píseň. Ale ani tentokrát se k ní Fritz, už úspěšný skladatel, avšak zatím bez kýženého „vzdáleného zvuku“, nevrátí – kurtizánu, která dala lásku stovce mužů, nechce. Gretu si odvádí Hrabě.

Osudy Fritze a Grety se dovrší při třetím setkání o dalších pět let později. Greta, které se Hrabě brzy nabažil a opustil ji, skončila jako pouliční šlapka. Navštíví premiéru Fritzovy opery Harfa, v níž skladatel ztvárnil utrpení svého života a touhu po opuštěné milence. Publikum po vstřícně přijatých prvních dvou dějstvích dílo vypíská, protože se mu nelíbí třetí jednání, které mělo přinést šťastné východisko. Intendant divadla i přátelé požadují, aby je skladatel přepsal. Fritz ví, že se mu podařila pouze píseň nouze a touhy a po zážitku s jarem rozjásaným zpěvem ptáků pochopí, že štěstí najde ve svazku s milovanou Gretou. Když se setkají, Fritz konečně uslyší onu opojnou hudbu sfér, zvukový ideál, který marně celý život hledal. Je už ale pozdě a Fritz umírá v Gretině náručí.

Potřebuje Vzdálený zvuk nový příběh?

Umělecký ředitel Opery Národního divadla Per Boye Hansen na inscenování Vzdáleného zvuku najal ruský inscenační tým režiséra Timofeje Kuljabina (*1984), přesvědčeného, že „děj většiny operních libret starších 50 let se při přenesení do dnešní doby rozpadne – a pro dnešního diváka a posluchače je nutné tvořit „nový příběh“. Pod praporem tohoto svého operního obrazoborectví Kuljabin neváhá se svým dramaturgem Iljou Kucharenkem zasahovat do libreta i hudby inscenovaných oper – nejen škrty (a že by jich ve Vzdáleném zvuku mohlo být mnohem víc), ale i textovými úpravami. A onou „záchranou“ prolamující časové pouzdro pro Kuljabinem podceňované současné diváky, kteří by prý „starým“ operám neporozuměli a nedokázali sami najít paralelu se současností, má být podobnost s jinými slavnými příběhy známými z filmů. Do Schrekerovy opery s ústředním tématem bláhového hledání „pokladu“, který máme ve skutečnosti na dosah, tak inscenátoři vložili, či spíše násilně implantovali formanovsko amadeovské téma geniality a průměrnosti kombinované s genderovým motivem, a vizuál scény z filmu Stanleyho Kubricka Spalující touha (Eyes Wide Shut). Ne dost na tom, do časové linearity Schrekerova syžetu inscenátoři ještě vložili retrospektivu, když některé scény vykládají jako Gretiny vzpomínky.

V koncepci Kuljabinova týmu je Fritz současný slavný profesor na konzervatoři a Grete chudá, ne zrovna atraktivní, usedle oblečená obrýlená dívka, která je jeho žačkou a milenkou. A inscenátoři Schrekerovi vnucují, že kompozičním géniem je Grete, zatímco Fritzovi přisoudili roli průměrného skladatele, který si dokonce její dílo přivlastnil. A umanutost inscenátorů měnit i vyznění Schrekerovy opery dovršuje třetí jednání, kdy Grete, nikoli pouliční šlapka, ale půvabná sebejistá žena v luxusním bílém kabátě a elegantních šatech, horečně píše třetí jednání Fritzovy opery Harfa a s pohrdlivým pokrčením ramen odsouhlasí, aby její hudbu Fritz použil. Tentokrát je to ona, kdo hrdě odchází a Fritz, u Schrekera umírající v náručí milující Grety, jen marně buší do dveří, které před ním Grete přibouchla.

Pro druhé jednání v benátském nočním podniku pak Kuljabinův tým „opisoval“ z Kubrickova erotického thrilleru Spalující touha. Ve filmu newyorský lékař z vyšší společenské třídy (Tom Cruise) propadne po letech spokojeného manželství chorobné žárlivosti, když se mu jeho půvabná žena svěří se svými erotickými vizemi, v nichž je mu nevěrná. V Kubrickově filmu propojení benátského karnevalu a katolické pompy s postavou Muže v červeném plášti, který evokuje postavu velkého inkvizitora i krále karnevalu, stupňuje hypnotickou atmosféru vzrušující touhy a děsivého strachu při tajemném rituálu s předtuchou smrti.

Jenže tato scéna mysteriózních sexuálních orgií, které ve filmu zažije Tom Cruise coby lékař, se svým obsahem a smyslem zcela míjí se Schrekerovou operou a jejím druhým dějstvím, když v inscenaci má na sobě rudý plášť Grete. Analogie s druhým jednáním Vzdáleného zvuku je přímo geneticky nesourodá chiméra i tím, že mužští tanečníci v tangách na dámských lodičkách dnes navozují zcela jiné asociace. A ani dívky nahoře bez atmosféru luxusního benátského domu masek nevybudí, zejména když kolem nich v půlkruhovitém rozestavění staticky bez interakce stojí sbor. Použití vizuálu této Kubrickovy scény v operní inscenaci navíc naráží na jiný tempo-rytmus filmu s možnostmi střihů a záběrů i ve filmu použité hudby. A při vší úctě k herectví Aleše Brisceina, charismatu Toma Cruise nedosahuje. Celé to působí jen jako rádoby efektní, ale zcela vnějškové pozlátko.

Formanův Amadeus i Kubrickova Spalující touha jsou mistrovská díla, v inscenaci Vzdáleného zvuku se však ocitají jako cizorodé vnějškové implantáty, které jen dokládají, že inscenátoři původnímu Schrekerovu dílu nedůvěřovali. Pak je ovšem nejasné, proč přijali nabídku k jeho inscenování. A pokud má Kuljabin a jeho tým problém se střetem geniality a průměrnosti, měli si vybrat jinou operu.