Operní panorama Heleny Havlíkové (359) – Vzdálený zvuk ve Státní opeře jen odezněl

Inscenace ovšem selhává i tam, kde tvůrci explicitně „neopisovali“ od věhlasných filmových mistrů. Večer otevírá Fritzova pracovna, která svým výtvarným řešením upomíná na frankfurtskou premiéru a kterou scénograf Oleg Golovko „zabydlel“ do posledního realistického detailu. Pracovna je zařízená pianinem, podstavci s květinami, knihovnou nejen s knihami, ale i fotografií Gustava Mahlera v rámečku, soškami, vázičkami. Nechybí mohutný pracovní stůl se sadou per a tužek a rozházených papírů, stolek se spoustou lahví tvrdého alkoholu a popelníkem plným nedopalků silného kuřáka a alkoholika Fritze i odpadkovým košem, do kterého Greta s vyčítavým pohledem na Fritze oharky vysypává.

Pro další scény však Golovko takto důsledný realismus zcela opouští a ve výsecích točny vidíme jen prázdné stěny doplněné o strohé rekvizity lavice, barového pultu a kulatého stolku na vysoké noze. Divák musí mít najednou hodně velkou fantazii, aby si na prázdné scéně s lavicí potaženou sametem představil Schrekerovy scénické poznámky pro proměnu po Gretině útěku z neutěšeného domova: „…mezi cestou a lesem jednotlivé stromy, keře, louka. Je tma, jen na druhé straně jezera v dálce ojedinělá světla domů… vyjde měsíc a krajina se promění. Jezero se leskne v jeho světle, poletují světlušky, zpívá slavík, k jezeru se přicházejí napít laně. Děvče ovane lehký větřík. Noční kouzlo lesa. Příroda dýchá láskou a přísliby.“

Kostýmy Vlady Pomirkovanaji jsou dnešně civilní a postavy nijak blíže nespecifikují – snad jen sportovní teplákovka Gretina otce a telefony napovídají, že příběh se odehrává v rozmezí deseti let časově vymezeném v prvním dějství bezdrátovými telefony s anténkou, v druhém a třetím s mobily.

Po atmosféře secese, pro Schrekerovu operu tak důležité, v Kuljabinově inscenaci nezůstalo ani památky. Své programové odpojení od dobového kontextu nedokázal nahradit a nepřesvědčil, proč cizími výpůjčkami podceňuje nejen Schrekera, ale i diváky, že by snad dnes symboliku „vzdáleného zvuku“ nepochopili.

Bez kouzlení se zvukem

Hudební nastudování si přidělil německý klarinetista a dirigent Karl Hans Steffens (*1961), od sezony 2019/20 hudební ředitel Státní opery, dříve hudební ředitel Norské opery, který se prozatím na pražském postu výrazněji neprosadil. Slibované pohrávání si se „sluchovou perspektivou, simultánními vrstvami zvuku, akustickými kamerami a ansámbly rozesetými v tajných zákoutích“ moje uši při premiéře nezachytily. Přitom zvuk byl ústředním bodem Schrekerova kompozičního stylu, sám skladatel mluví o žhnoucích obrazech z čarovných říší hudby, o modelování znějících obrazů. Ve Vzdáleném zvuku Schreker používá pro hudební barvy bohatou paletu instrumentace s dřevěnými dechovými nástroji po třech, dvěma harfami, osmi hráči na bicí, dvěma celestami a pro benátskou hudbu s mandolínami a kytarami. Ve výsledku se na mě z orchestřiště linul spíše „vzdálený hluk“ než onen hledaný „dokonalý akord“.

Premiéru ovšem postihly dvě indispozice – hlasová Miloše Horáka, který menší, ale v závěru významnou roli Doktora Vigelia dozpíval, či spíše dorecitoval z posledních sil. Vzhledem k významu harfy ve Schrekerově partituře byl mnohem významnější výpadek druhé harfy už od prvního dějství. Vůči divákům, ale i interpretům nebylo fér, že nikdo z divadla tyto indispozice z jeviště neoznámil, jak bývá obvyklé a zdvořilé. Při představení Vzdáleného zvuku v rámci festivalu OPERA 2022 už Miloš Horák zpíval v plné formě a plně obsazený orchestr, který neřídil Karel-Heinz Steffens, ale Richard Hein (uvedený v programu ovšem i jako autor hudebního nastudování), zněl celkově s větší jistotou a sevřeností.

Ze sólistů se s režisérovou filmově/činoherní koncepcí poctivě snažil vyrovnat tenorista Aleš Briscein v hlavní roli Fritze. S pevným zvučným hlasem je přesný typ pro roli ambiciózního, sebestředného a prchlivého skladatele, posedlého touhou po slávě, které chce dosáhnout za každou cenu. A Brisceinovi se podařilo naznačit, jak je v Kuljabinově pojetí skladatel jen průměrný a je zřejmé, jak nerad si to uvědomuje a utíká se k alkoholu a cigaretám.

Představitelka Grete, ruská sopranistka Světlana Aksenova, má za sebou úctyhodnou kariéru, mimo jiné ve švédské i norské opeře v Pucciniho rolích Čo-Čo-San, Mimi, Tosky, byla Verdiho Desdemonou, Aidou, Wagnerovou Alžbětou. V roli skladatelky, která svým talentem převyšuje svého učitele a milence, jak roli Grete pojal režisér Kuljabin, ale nepůsobila zcela přesvědčivě, navíc ve snaze přezpívat silně hrající orchestr příliš tlačila na hlas, který zněl ostře a intonačně labilně. A zcela zbytečné bylo zdvojení její role činoherní herečkou, která jen na prázdno otevírala pusu, zatímco zpívající sólistka stála na kraji scény čelem k divákům, aniž svůj dubl sledovala a svým výrazem nějak komentovala.

Z menších rolí se z nevýrazné povšechnosti vymkl Jiří Rajniš, který v roli Herce od šmíry ukázal, jak by promyšlené vypracování charakterů po pěvecké i herecké stránce pozvedlo životnost a plastičnost výrazu Schrekerovy opery. A také Jiří Hájek jako Rudolf v závěru jako lékař příhodně vyvažoval svou starostlivou věcností Fritzovo vzrušení. Ostatní se soustředili jen na správné zpívání správných not, včetně avizované americké „hvězdy“ Daniela Scofielda v rolích starého Graumanna a Hraběte, který svým barytonem neobsáhl hlubokou polohu těchto partů. Jeho interpretace árie Hraběte vyvolávala vzpomínku na Petera Mikuláše, jehož interpretace u příležitosti znovuotevření Státní opery měla „jen“ při koncertním provedení mnohem emotivnější náboj vyprávění, jímž se chce tento ctitel Grety před ní blýsknout a vyhrát nejsladší radosti lásky této luxusní kurtizány.

Musica non grata v širších dimenzích

Státní opera uvádí Vzdálený zvuk v rámci projektu Musica non grata. Jak uvádí německý velvyslanec v ČR Andreas Künne, „projektem Musica non grata financovaným Spolkovým ministerstvem zahraničních věcí chceme přispět k vypořádání s historickými křivdami a oživit hudbu, kterou nacisté umlčeli, a opět ji pevně ukotvit v povědomí dnešní generace“. A podle uměleckého ředitele obou operních souborů Národního divadla Pera Boye Hansena „Musica non grata oživuje zlatou kulturní éru první Československé republiky: zcela mimořádnou dobu, kdy se v Praze utvářela historie evropské opery“.