Operní panorama Heleny Havlíkové (367) – Jak se (ne)dělá opera aneb jak Prodanka uhynula v pošmourném nebi Zlaté kapličky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Národní divadlo na piazzettu vedle historické budovy nainstalovalo výstavu Jak se dělá Prodanka. Výsledek na jevišti „Zlaté kapličky“ je však spíše ukázkou toho, jak by se v pražském Národním divadle tato Smetanova opera inscenovat neměla.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Pokud vedení Národního divadla „perem“ svého šéfdramaturga Ondřeje Hučína v programové brožuře k inscenaci pohrdá tradicí jako něčím mrtvolně zpátečnickým, pak to je klamavá reklama. To, co z nové inscenace Prodané nevěsty zbylo, svou statičností vrátilo nastudování do operního dávnověku s posedáváním u stolů nebo pivních přepravek, postáváním uprostřed forbíny a aranžováním postav v úhledně spořádaných půlkruzích. A pokud v Národním divadle považují Prodanou nevěstu za mrtvé dílo, které patří do „operního nebe“ a je nutno ho „vylepšovat“ přidáváním dalších příběhů, lze jen doporučit, aby své chiméry šli dělat jinam a sehnali si na ně publikum a peníze z grantů místo pohodlné více než štědré dotace ministerstva kultury, kterou velkoryse dostává pražské Národní jako jediné divadlo u nás.

Výstava hned z prvního panelu hlásá, že nám „chce ukázat hlavně něco jiného: totiž jak vzniká operní inscenace v Národním divadle“. Přesně tak vystihuje základní problém nového nastudování – na Prodanou nevěstu naroubované rádoby veselé historky z přípravy inscenace odsunuly Smetanu kamsi do pozadí a po pokusu o přesunutí Prodanky mezi normalizační paneláky ji umrtvily v pošmourném nebi.

Ano, bylo už vskutku na čase vyměnit v Národním divadle po čtrnácti letech předešlou inscenaci Prodané nevěsty v nepříliš povedené režii Magdaleny Švecové s šesticí panelů, které vypadaly jako obří matrace potažené chlupatými dekami, a nesourodou směsicí nápadů od škubání kašírovaných slepic po scény jako z bulvárního televarieté. Způsob, jakým se tak stalo, ale Smetanovu operu spíše umrtvil, než aby ukázal její stálou životnost i ve dvacátém prvním století, jak ji předvádějí jiná, a to i zahraniční divadla.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Novým nastudováním Prodané nevěsty pověřilo Národní divadlo zkušenou a oceňovanou divadelní a filmovou režisérku Alici Nellis (*1971), která se v opeře skvěle uvedla nápaditou inscenací Les Enfents terribles Philipa Glasse, situovanou do opuštěné vývařovny psychiatrické léčebny v Bohnicích (2011). O méně tradiční přístup k opernímu žánru se pak pokusila i v Krakatitu Václava Kašlíka (2017) a v inscenaci Mozart a ti druzí (2019). V duchu tradice, že nových nastudování Prodané nevěsty se ujímá šéf souboru, ji dirigoval (stále ještě stávající) hudební ředitel Opery ND Jaroslav Kyzlink (*1973).

Prodaná nevěsta stále zůstává významným vkladem do české národní kulturní historie s dopady daleko přesahující hájemství opery. Jeníka a Mařenku v zamilované póze nadepsané Věrné milování měly prababičky vyšité na utěrkách pověšených v kuchyni a dečkách ve svátečním pokoji, vymalované na hrníčkách vystavených v kredenci nebo na dojemných obrázcích v Kalendářích paní a dívek českých. Spontánní obliba Prodanky trvá dodnes a třeba dvojzpěv Věrné milování, sextet Rozmysli si Mařenko, Kecalovo Každý jen tu svou nebo duet Znám jednu dívku podobně jako sbor To pivečko nebo Proč bychom se netěšili jsou schopni identifikovat i ti, kteří na opeře v životě nebyli. Je jako školní „povinná četba“. Hodnotu těchto děl zpravidla nejsme schopni ocenit jako „náctiletí“ a objevujeme ji, často překvapeně, s postupujícím zráním a nabýváním životních zkušeností. Pak se ukáže, že zařazení těchto pokladů na „povinný“ seznam naší kultury má hlubší smysl než jen šprtání k maturitě.

Především s Národním divadlem není žádná jiná opera spojená tak intenzivně jako právě Prodaná nevěsta. Žádná jiná není na repertoáru této scény nepřetržitě od svého vzniku dodnes. Na její inscenační praxi, v níž se vystřídaly celé generace sólistů, dirigentů, režisérů a výtvarníků, můžeme vysledovat proměny umělecké, kulturní, společenské i politické – podobně jako na letokruzích stromu. V tomto případě jde o strom vskutku mohutný, od premiéry roku 1866 se na scénách Prozatímního a Národního divadla odehrálo přes tři a půl tisíce jejích představení.

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Když se 5. května 1882 konalo v Novém českém divadle jubilejní sté představení Prodané nevěsty, zájem byl tak enormní, že ředitel Jan Nepomuk Maýr udělal s šikovností obchodníka marketingový tah a vyhlásil na 7. května „druhou stou reprízu“. Je dobře, že každé nové nastudování Prodané nevěsty právě ve „Zlaté kapličce“ je stále očekáváno s napětím. Hlavně se hodnotí, nakolik se tvůrci inscenace přiblíží, nebo naopak odkloní od předchozího nastudování nebo od inscenací, záznamů či nahrávek, které všechna ta pokolení diváků ve své paměti považují za referenční.

Stávající vedení Opery Národního divadla se i přes opakované neúspěchy premiér obou souborů v letošní sezoně (Don Giovanni, Lazebník sevillský, Così fan tutte, Káťa Kabanová, Carmen, Rigoletto, Sedm smrtelných hříchů, Bludný Holanďan, Vzdálený zvuk) rozhodlo i v případě Prodané nevěsty setrvat v nastoleném módním inscenačním trendu aktualizací děl klasického repertoáru. Prý je nutné přiblížit „stará“ díla současnému publiku. Že to byli mistři svých oborů, režiséry moc nezajímá. Předhánějí se v úsilí převyprávět klasická díla implementacemi změn a zásahů do děje a struktury díla, případně i připisováním dalších postav a příběhů.

Alice Nellis si pro svou „modernizaci“ Prodanky zvolila možnosti, které skýtá princip divadla na divadle. Základem své režijní koncepce učinila proces přípravy inscenace od castingu sólistů a prvních zkoušek na zkušebně až po generálku. K tomu navíc na původní Prodanou nevěstu „navěsila“ aktualizaci jejího příběhu do současnosti, aby ji nakonec poslala jako mrtvou do nebe – navzdory ujišťování, že „Prodanka není jenom náš národní kulturní poklad, ale naštěstí také nesmírně živá komedie plná překrásné Smetanovy hudby, radostné energie, úsměvných situací, ale také dosti pichlavé ironie i docela vážných momentů“ (citace z textu Ondřeje Hučína na prvním panelu výstavy).

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta – Národní divadlo (foto Zdeněk Sokol)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


5 4 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments