Operní panorama Heleny Havlíkové (373) – NODO – část první: objednané novinky
Při významu, k němuž se festival NODO za dobu své existence od roku 2012 vypracoval, a mnohotvárnosti a „hutnosti“ letošního ročníku by zhodnocení přesáhlo rozsah jednoho Operního panoramatu. Proto ho rozděluji do dvou pokračování. V prvním dílu se zaměřím na novinky, které vznikly přímo na objednávku festivalu. Ve druhé části se soustředím na stěžejní, profilové inscenace šestého ročníku NODO s titulky: Sciarrinova osamělost v davu, Kotík je Kotík je Kotík! a Nono / T(t)ragédie levicových intelektuálů. A nabídnu shrnující postřehy.
- Tři objednané novinky v jednom večeru: Léčivá síla pěti minut ticha, Neúplné vzpomínky Judith Berkson, Hořkosladká melancholie saudade
- Nulanus je inteligence opravdu umělá
- Přízraky JEDLu patřily na jiný festival
Tři objednané novinky v jednom večeru
Po šesti hodinách Kotíkových Many Many Women následovala na NODO díla sice výrazně kratší, zhruba půlhodinová, ale hned tři. V jednom večeru 28. června 2022 byly v Divadle Antonína Dvořáka uvedené Approximate Lucie Páchové (*1988), Partial Memories Judith Berkson (*1977) a saudade Jamese Laytona (*1996). Všechna díla vznikla na objednávku festivalu NODO.
Léčivá síla pěti minut ticha
Lucie Páchová dala Approximate (Přiblížit se) podtitul experimentální scénická opera. Pro její uvedení musely být do různých částí hlediště nainstalovány reproduktory, které zvuky přenášely k divákům/posluchačům ze všech stran.
Lucie Páchová studovala obor multimediální kompozice na Hudební fakultě JAMU, věnuje se tvorbě audiovizuálních projektů na pomezí divadla, filmu a zvukové instalace. V rámci doktorských studií se zaměřuje na téma živě řízené improvizace.
Že půjde o experiment do určité míry (nejspíš nezáměrně), předznamenal už začátek produkce. Světla sice zhasla, ale nedělo se nic. Jen ticho. Nabývalo na intenzitě a po pár minutách, kdy se diváci v očekávání příštího zklidnili, bylo už takové, že šlo v hledišti v takto vydestilovaném koncentrovaném tichu, zbaveném obvyklého zvukového balastu, tvořícího běžně pozadí našeho sluchového vnímání, postřehnout sebemenší zakašlání, zakručení břicha, zašustění látky, když se někdo posunul na sedadle – celou škálu zvuků až po příslovečné „spadnutí špendlíku“. Po několika minutách ticha, které působily „nekonečně“ a kdy se vzrůstající napětí dalo krájet, to už někdo nevydržel – začal tleskat. Ostatní se úlevou přidávali. Zvukový experiment tak začal i experimentováním psychologickým.
Pak už se skutečně začalo – z reproduktorů se ze všech stran linuly skřípoty, šelesty, šramoty, dunění, jakési mumlání, neartikulované shluky. Jejich původ byl nejasný, až to připomínalo soutěž jedné rozhlasové stanice o identifikaci zvuku. Postupně, jak se na jevišti začaly objevovat postavy, se různě nasvěcované zdroje zvuků dařilo identifikovat lépe. Vytvářela je čtveřice dívek (včetně autorky) různými činnostmi: otevíráním a zavíráním lednice, foukáním do trubice od vysavače i jeho zapnutím, házením míče a jeho odpalováním badmintonovými nebo pingpongovými pálkami, pouštěním spreje, posouváním pístu, pouštěním bublinek, kutálením hlávkou zelí a jejím chroupáním, skákáním na trampolíně, třením ploch bicích nástrojů, rozevíráním a zavíráním zipu. Využily i zvukový efekt roztáčení kola bicyklu spuštěného do prostoru a brnkání kovovým předmětem o jeho dráty. Součástí scény byly i dveře, mezi jejichž veřeje se promítalo video ilustrující některé detaily zdroje a vzniku zvuku, které rozvíjely k těm sluchovým i obrazové asociace.
V jednu chvíli nás „hlas“ vyzval, abychom se na deset vteřin soustředili na dech diváka sedícího vedle nás. (Mí sousedé dýchali tak neslyšitelně, až bych mohla propadnout panice, zde ještě vůbec žijí.) V jednu chvíli se zpoza hlediště ozval hlas dívky, za stálého zpěvu vešla, prošla přízemím na jeviště – a zase odešla. Kontrast zpívajícího lidského hlasu, nesoucího melodii beze slov, byl oproti ruchům, hlukům a pazvukům z jeviště značný. Po 35 minutách produkce skončila, opět do ticha.
Approximate lze chápat jako zvukovou instalaci (sound-design Theresa Schrezenmeir) – nebo snad divadlo zvuků, které ovšem postrádalo sevřenější formu. Pokud jsme byli ochotní na tento princip díla přistoupit, bylo možné ho vnímat jako hravý experiment (spíše psychologický než zvukový), který mohl zaměřit naši pozornost na způsob lidského smyslového vnímání, když vybízel ke sluchové koncentraci na zvuky, které ve hlukovém smogu, jímž jsme zahlceni, už ani nevnímáme. Těch pět minut ticha na počátku považuji vlastně za nejcennější přínos inscenace – pomohly mi uvědomit si nutnost občasné „očistné kalibrace“ sluchového smyslu, a nejen jej.
Možná, že Lucie Páchová jednou složí i opravdovou operu, což jí přejme! Approximate zafungovalo alespoň pro kalibraci smyslů.
Lucie Páchová: Approximate
Experimentální scénická opera (35′)
Hudba a režijní spolupráce Lucie Páchová, scénografie, kostýmy Jana Nunčič, sound-design a režijní spolupráce Theresa Schrezenmeir, light design a režijní spolupráce Jan Neugebauer, vizuální spolupráce Klaas Boelen
Účinkují: Lucie Páchová – hlas, objekty, Jana Vondrů – hlas, objekty, Anežka Nováková – bicí nástroje, hlas, Kristýna Švihálková – bicí nástroje, hlas
Divadlo Antonína Dvořáka, první uvedení 28. června 2022
Neúplné vzpomínky Judith Berkson
Další novinkou toho večera na NODO byly Partial Memories (Částečné vzpomínky) Judith Berkson. Hudebně dílo studoval Petr Kotík, vzhledem k jeho zaneprázdněnosti jinými úkoly na NODO večer dirigoval Bruno Ferrandis. Inscenaci režírovala Viktorie Vášová.
Vokalistka, klavíristka a skladatelka Judith Berkson žije v New Yorku a ve své tvorbě je zakořeněna v židovské hudbě a liturgii. Prvky tradice propojuje se soudobou hudbou, jazzem, romantickým německým písňovým repertoárem (Schumann, Schubert). Mnoho jejích projektů je dostupných na internetu, kde jsou na YouTube ukázky z alba Liederkreis, které je dobré si pustit – jsou zajímavé i výtvarným pojetím. Pracuje s mikrotonálním využitím hlasu a nástrojů, čímž dosahuje zvláštně chvějivé „barevnosti“ zvuku posílené i polyfonním vedením linií i jejich unisony. Zajímá ji vnímání, paměť, čas.
Tento kompoziční styl využila i v Partial Memories, které komponovala na vlastní libreto s využitím textů Talmudu. Berkson se rozpomíná na svou minulost – ve snaze vybavit si její zapomenutá místa. Účinkovali čtyři zpěváci – barytonista Vojtěch Šembera, sopranistka Mikaela Elson, mezzosopranistka Elliot Menard a altistka, přímo autorka opery Judith Berkson – a Ostravská banda. Partial Memories korespondují s partial tones – alikvótními tóny, které už neslyšíme, přestože zůstávají součástí zvuku stejně jako místa v paměti, která jsme zapomněli. Jsou v ní obsažena nadále, jen jsou nám nedostupná, podobně jako tóny mimo sluchový rozsah – zní, jen je „neslyšíme“. Svou úplnou paměť sice vlastníme, je naše, ale „k dispozici“ jsou nám jen neúplné vzpomínky, přestože celek paměti v nás bytuje.
Čtyři postavy na scéně byly právě takovými „útržky paměti“, které vstupují do úrovně vědomí – známe je, ale nemůžeme se rozvzpomenout, kdo jsou, jsou nám jen „povědomé“. Postavy ani spolu výrazněji nekomunikují – zpívaná slova byla nezřetelná a k orientaci nepomáhal ani text rozdávaný při vstupu do hlediště s úryvky z díla Judy Chicaga Báseň splynutí (Slavnostní večeře) na téma času, snění o naplnění humanitních ideálů, snad v Utopii, kde „všichni se pak o hojnost země budou dělit rovným dílem“. Další část textu obsahovala úryvek Mary Gartsideové o nové teorii barev z roku 1808 a úryvek Wavlandea Gregoryho o ukrajinsko-americké malířce Janet Sobel (1893–1968).
Výtvarně působivá byla scéna „ilustrace“ techniky Janet Sobel, kdy protagonisté vrhali na plastový pás zdvižený na tazích jako malířské plátno koule naplněné barvou. Nárazem se rozprskly a barvy se mísily, stékaly a proplétaly jako potůčky směřující k moři, v němž individuální příběhy splývají s pamětí rodu. (Výtvarná metoda „stékajících“ barev při divadelní produkci není neobvyklá a vypadá efektně – například loni v Bayreuthu ji použil pro polo-scénické provedení Valkýry výtvarník Hermann Nitsch.)
První opera Judith Berkson The Vienna Rite, dostupná na internetu, byla inspirována spoluprací Franze Schuberta s židovským kantorem Salomonem Sulzerem v devatenáctém století. Partitura je pro trojici elektronických kláves, bicí trio, syntezátor a malý bubínek. Je to spíše hudební „projekt“ než opera – vystupuje zde synagogální sbor, který zkouší a nakonec provede Sulzerovu bohoslužbu z roku 1828. Převládá monotonie žalmů a splétání jemných kontrapunktů s výraznějšími chromatickými harmoniemi.
Podobně jsou i Neúplné vzpomínky spíše hudebním a výtvarným „projektem“ než operou. Inscenace trvala čtyřicet minut, po které nás vtahovala do skladatelčina „rozpomínání“, jakéhosi intimního meziprostoru paměti, v němž vědomé vzpomínky vyhasínají a ty zapomenuté se vynořují v neurčitých obrysech těsně předtím, než se „rozpomeneme“ (nebo je zase „ztratíme“).
Judith Berkson: Partial Memories
Jednoaktová opera pro 4 sólisty a komorní ansámbl (40′)
Libreto Judith Berkson, texty z Talmudu
Dirigent Bruno Ferrandis, režie Viktorie Vášová, scéna a kostýmy Natálie Rainišová, světelný design Zewll
Účinkují: Mikaela Elson – soprán, Elliot Menard – mezzosoprán, Judith Berkson – alt, Vojtěch Šembera – baryton
Ostravská banda
Divadlo Antonína Dvořáka, světová premiéra 28. června 2022
Hořkosladká melancholie saudade
Třetí novinkou na zakázku NODO v rámci večera 28. června bylo saudade – komorní opera o sedmi obrazech Jamese Laytona. Dirigoval Bruno Ferrandis, režíroval Marek David.
Saudade je portugalský výraz pro pocity nostalgie, melancholie, hluboké touhy po někom nebo něčem co milujeme, ale není to dostupné – jakási hořkosladká vzpomínka na něco, po čem toužíme, ale nemáme, pocit štěstí i smutku současně. Možná výstižnější než „pocit“ je komplexnější pojem „stav mysli“ – spojený se smutkem, osaměním, touhou po štěstí, které jsme kdysi zažili. Těžko přeložitelné slovo, jehož obsah ale každý zná (česky nejvýstižněji stesk), proniklo samozřejmě do umění i hudebních stylů – je s ním spojeno třeba blues nebo šanson.
Pojmenovat svou vokálně instrumentální skladbu právě saudade se James Layton rozhodl během dlouhých diskusí a rozhovorů s autorem libreta Jackem Burnhamem o paměti, vnímání a čase a také o tom, jak tato témata zobrazují různé druhy umění, včetně filmu. Touha po něčem neuchopitelném, nemožnost vymanit se z kruhu stále se opakujících vzpomínek a současně nutnost ho prolomit – to všechno je saudade v hudebním vyjádření zpěvem na vokály, zvukovými clustery, které se s narůstající dynamikou zahušťují při gradaci do úderů zvonů, a pak se vytrácejí do hlubokého smutného výdechu. Layton použil komorní orchestr (flétny, klarinet, lesní roh, trubka, housle, bicí), účinkují postavy označené pouze svými hlasovými obory – soprán a baryton a tanečník.
Velmi promyšlená a výtvarně i divadelně působivá byla tentokrát i scéna, kterou společně s kostýmy navrhla Adéla Szturcová. Po celé šíři jeviště byly přes spuštěné tahy přehozeny tři role alobalu (nebo podobného stříbřitého materiálu), které synchronním pohybem tahů bylo možné nastavovat jako kosmický baldachýn nebo spustit dolů jako zamrzlý povrch „paměti“ s jejími odlesky. Režisér Marek David modeloval na scéně obrysy příběhu bez jasného počátku a konce – jako chvíli, kdy se osudy prolnou, nebo míjejí a paměť uchová jen jejich fragmenty.
Na počátku je dívka před zlatistou stěnou železné opony, která ji nepustí dál, jen s papírovou lodičkou. Možná přiváží její osud, nebo je jen výrazem nejasné touhy mladé ženy. Pak se opona zvedne a odhalí onen stříbřitý kosmický baldachýn. Na horizontu je v polovině výšky jeviště plošina, kde se objeví nejasný obrys muže v dlouhém bílém plášti držící v napřažené paži něco stříbřitého. Sestoupí na jeviště a my rozpoznáme, že to je nádherná sukně s okružím – jako pro princeznu na ples. Dívka, bosá, jen v přiléhavém černém trikotu, váhá, zda si je vyzkoušet. Když si je oblékne, objeví se tanečník (Patryk Zamojski) ve stříbřitém trikotu. Je také až nadlidsky zmítán touhou, které nerozumíme. Dívka znejistí a šaty opět odloží, všichni vyvanou a dál putují vesmírem vzpomínek, každý se svou osamělou touhou – snad se zase setkají při jiné konstelaci planet, nebo také ne. Takové je saudade.
Sopranistku Markétu Schaffartzik, která ztvárnila dívku, si pamatujeme už jako výtečnou protagonistku Milicu ve Svatbě Any Sokolović z minulého ročníku NODO. Je posluchačkou Ostravské univerzity a současně studuje i na Hudební akademii Karola Szymanowského v Katovicích, věnuje se i barokní hudbě a hlasové terapii, externě spolupracuje s Národním divadlem moravskoslezským a operou Slezského divadla Opava. Své mimořádné dispozice pro soudobou hudbu, kdy umí propojit intenzitu pěveckého výrazu s výrazem hereckým, zopakovala i nyní v saudade. Na inscenaci se podílela Ostravská banda pod taktovkou Bruna Ferrandise a barytonista Vojtěch Šembera, který své interpretační výkony může opřít i o svou kompoziční zkušenost.
James Layton: saudade
Komorní opera v sedmi obrazech (25′)
Dirigent Bruno Ferrandis, režie Marek David, scéna Adéla Szturcová, světla Filip Horn
Účinkují: Markéta Schaffartzik – soprán, Vojtěch Šembera – baryton, Patryk Zamojski – tanec
Ostravská banda
Divadlo Antonína Dvořáka, světová premiéra 28. června 2022
Nulanus je inteligence opravdu umělá
Zatím asi nejbláznivější večer na NODO přinesl 29. června 2022 Nulanus Miroslava Tótha – dokumentární opera pro lyžařský svah v létě a klony. Asi šedesátka zájemců, kteří dorazili na svah sjezdovky Opálená v Čeladné, byla vystavena opravdové přírodě – a drsnému vpádu „hudební intervence“ do ní.
Návštěvníci NODO si mohli Miroslava Tótha (*1981) pamatovat jako autora Muže ve skafandru, uvedeného v kompresorovně Dolu Hlubina v roce 2020. Byla to úvaha nad katastroficky futurologickým sci-fi tématem: Země je zničená a lidstvo přesídlilo na Měsíc. Jeden člověk se po letech rozhodne k návratu na Zem a hledá své rodové kořeny. Sci-fi fantazie hledá oporu v příběhu kosmonauta Eugena Andrewa Cernana, po otci slovenského a po matce českého původu, který několikrát navštívil Československo (ve Vysoké nad Kysucou má muzeum).
Základním zvukovým rámcem byl tehdy elektronikou simulovaný ohlušující brutální rachot raketových motorů (z něhož se doslova třásly tabulky v oknech kompresorovny) a svist meteoritů. Druhou vrstvu tvořila hra tří trombonistů s motivy fanfár nebo smutečního pochodu. Třetí vrstvou byla „barokní“ sekvence rozloženého mollového kvintakordu hraná dokola na rozladěné cembalo. Převládajícím pocitem byla zahlcenost duněním hudby.
Nulanus je druhým pokračováním plánované trilogie Stíny, kterou Miroslav Tóth tvoří společně s Michaelou Rosovou a byl zamýšlen jako „zvuková procházka“ po lyžařské sjezdovce v létě se puštěným vlekem, ambisonickým snímáním a reprodukováním hudby a muzikanty schovanými různě v lese. Nulanus je umělá inteligence. Poté, kdy na planetě Zemi už vše vyhynulo, vytvoří na základě dochovaných fragmentárních informací projekci člověka, jak si ho po zániku světa představuje: jako vrásčitého vrávorajícího plešatého starce se zbytky bílých vlasů a pivním břichem v bílém županu, pod kterým má kostkovanou košili a trenýrky – Hugwalda, kterého i čtyřnásobně naklonuje.
Z Ostravy se odjíždělo společně autobusem za prudké průtrže mračen a osud „výpravy“ byl nejistý. Cestou se vyčasilo a ukázalo se, že – skoro zázrakem – v Čeladné ten den ani nekáplo. Výhled na kopce Beskyd a posezení na louce s pasoucími se a spokojeně bečícími ovečkami za zády měly kouzlo idylické vycházky do přírody. Nejistotu mohly navozovat do trávou zarostlého svahu vysekané cesty a prstence kruhů jako od „mimozemšťanů“. Po nich jsme stoupali a scházeli obklopení průvodci, jakýmisi pastýři se svítilnami na hlavách a s holemi, na nichž měli malé reproduktory. Pak se na obloze objevil dron – agresivní, svítící a slídící jako zlý sršeň s červenýma blikajícíma očima. Za zvuků jakési vesmírné hudby se zastavil těsně nad námi a výhružně si nás prohlížel. Bukolická idyla se rázem rozplynula. Navíc se k nám z úpatí sjezdovky blížila podivná postava v bílém plášti pohybující se trhaně jako robot. Její výstup provázel ženský operní zpěv, který zněl i z reproduktorů vysílaček umístěných na holích našich průvodců. Zdálo se, že program umělé inteligence má problém – robot vrávoral, padal, válel se po zemi. Když přiklopýtal až k nám, v ústech měl hadici, kterou nám ochotně přikládal k uším, abychom si poslechli jeho dech.
Stařík/robot nás odvedl do už setmělého lesa, kde jsme klopýtali po kamení, zatímco on se oháněl svou hadicí a na strmém lesním svahu metal kozelce. Přidali se k němu i jeho další tři klony, také v bílém županu. Do toho se z lesa ozývaly skryté trombóny zeleně maskovaných hráčů a útržky jakéhosi hlášení nebo rozhlasového vysílání (nejspíš také vystoupení astrobioložky Michaely Musilové), přerušované poruchami. Postupně jsme se tak dozvěděli o jakési apokalypse a o tom, jak užitečnou plodinou jsou brambory, které si navíc můžeme sami vypěstovat.
Když jsme za tmy vyšli z lesa a vraceli jsme se po sjezdovce dolů, došli jsme k rolbě, na níž se dva Hugwaldové usadili v dosti obscénních pózách, dupali nohama a všelijak se miliskovali. Působilo to obscénně. Zezdola k rolbě přijela terénní čtyřkolka a na ní vybuchla dýmovnice, která svým kouřem překryla louku. Za zvuků instrukcí z vysílaček, jak pěstovat brambory, a pod spuštěným vlekem jsme sestoupili do chalupy, kde nás čekaly nejen vypěstované brambory, ale v tuto chvíli už také upravené do vydatného posílení po náročném „výletě“. A také finále s odmaskováním protagonistů bláznivé produkce.
Byla to v mnoha ohledech extrémní zkušenost, jakési „osahávání“ si hranic možností nejen současného hudebního divadla, ale i festivalu NODO. Označit tuto produkci, z níž přece jen „trčelo“ environmentální téma, za operu, jakkoli dokumentární, byla svého druhu provokace – Nulanus je inteligence opravdu umělá, doslova. Praktická ovšem byla ukázka možností, jakými technologickými prostředky dnes divadlo disponuje – ještě nedávno to byly sci-fi fantazie.
Miroslav Tóth: Nulanus
Dokumentární opera pro lyžařský svah v létě a klony (60′)
Námět Miroslav Tóth a Pasi Mäkelä, hudba a libreto Miroslav Tóth
Režie Pasi Mäkelä, dramaturgie Michaela Rosová, kostýmy Diana Strausz, světla Jan Hustál, produkce Ivo Dobrovodský, Kristína Rigerová
Účinkují: Hugwaldové – Nela H. Kornetová, Pasi Mäkelä, Emese Kovács
Členové Ostravské bandy
Čeladná, Ski Areál Opálená, první uvedení 29. června 2022
Přízraky JEDLu patřily na jiný festival
Druhý den festivalu NODO vystoupilo v Divadle Antonína Dvořáka alternativní divadelnímu uskupení JEDL s upravenou verzí inscenace Opera Ibsen / Přízraky s hudbou Matouše Hejla. Dirigoval Bruno Ferrandis.
Původní podobu adaptace Ibsenových Přízraků JEDL uvádí od letošního dubna v prostoru Gabriel loci, bývalé Rajské zahrady, v meditačním prostoru kláštera svatého Gabriela na Smíchově. V režii Jana Nebeského tento site specific prostor výrazně spoluutváří vyznění inscenace. Na NODO v kukátkovém uspořádání „kamenného“ Divadla Antonína Dvořáka se zlatistým portálem tato další, podstatná vrstva adaptace, chyběla. Přitom alternativních míst je i v Ostravě spousta, jak víme z předchozích ročníků NODO.
Ibsenovo drama z roku 1881, ve své době až nepřípustně provokativní, si svou divadelní dráždivost udrželo dodnes v obnažování pokrytectví „morálních zásad“, jejichž pevnost se pod Ibsenovým nelítostným drobnohledem rozpouštějí do břečky lží, nevěr, dědičné zátěže, pohlavních chorob, incestu a eutanazie. Režisér Nebeský se inscenování Ibsenových dramat věnuje dlouhodobě a pro Přízraky ve spolupráci s autorkou adaptace a představitelkou hlavní role Heleny Alvingové Lucií Trmíkovou a výtvarnicí Petrou Vlachynskou zvolil v inscenačním stylu, naddimenzované scénografii stolu a židlí, kostýmech i hereckém vyjádření extravagantní groteskní přepjatost.
Hudbu, která byla už v původní verzi významnou složkou inscenace, vytvořil Matouš Hejl (*1989). I přes své mládí je to zkušený skladatel širokého stylového záběru. Pro NODO Hejl původní, dosti svérázné obsazení cimbálu, baskytary, tuby, elektrické kytary a bicích rozšířil o komorní orchestr, jehož party s přehledem zastala na soudobou hudbu dostatečně „vytrénovaná“ Ostravská banda a zkušený dirigent Bruno Ferrandis.
Nechci polemizovat s tím, jestli jde o operu, jak se tímto slovem tvůrci zaštiťují přímo v názvu své inscenace i v její původní podobě. Ale ani po rozšíření orchestru označovat jako operu inscenaci, kde hraje živě orchestr, někteří herci občas zpívají a mezi některé scény jsou vložené instrumentální mezihry, rozhodně nevystihuje základní principy tohoto žánru. Pokud tím mimo jiné myslíme to, že hudbou má být „dopovězen“ text i nevyřčené, nikoli jen nastolena „atmosféra“. Přízraky JEDLu lze spíše vřadit do kontextu divadla s rozsáhlou scénickou hudbou, v němž není jasné, proč je hudba – instrumentální mezihry i zpěv – použitá právě na zvolených místech, proč některé postavy zpívají a jiné ne (mimo úvahu, nakolik jednotliví představitelé zvládají zpěv) nebo proč jsou na činohru adaptované některé formální operní postupy – například opakování slov a vět v „duetu“, zde pojatém spíše jako vysmívané anachronismy. (Ironizace je dozajista jeden z možných přístupů k opernímu žánru.)
Ani úprava pro NODO nepřekryla „rodokmen“ vzniku inscenace, respektive „nepřeznačkovala“ kvalitní činohru na operu i ve velmi širokém významu tohoto pojmu. Nejde mi o nějaké „škatulkování“ – ale přece jen tato inscenace stojí na mluveném slově, propracované řeči (včetně bručení, syčení a dalších pazvuků) a (čino)hereckých výkonech. Role Reginy Engstrandové byla sice pouze zpívaná a obsazena pěvkyní Magdalenou Malou, z ostatních herců přes kvalitní a výrazný herecký projev ale ne všichni mohli dostát nárokům na zpěv, ať už operní nebo muzikálový nebo prostě jen „činoherní“.
Původní verze inscenace Opera Ibsen / Přízraky vznikla na míru specifickému souboru JEDL i místu Gabriel loci a ve svém divadelním tvaru je plně svébytná. Vydávat ho za „přestrojení“ na operu bylo nadbytečné. Inscenace patřila na jiný typ festivalu, než je NODO.
Matouš Hejl: Opera Ibsen / Přízraky
Opera o třech dějstvích (120‘)Libreto Lucie Trmíková na základě hry Henrika Ibsena Přízraky v překladu Františka Fröhlicha Dirigent Bruno Ferrandis, režie Jan Nebeský, scéna Jan Nebeský a Petra Vlachynský, kostýmy Petra Vlachynská, instalace a video Tine Surel Lange
Osoby a obsazení: Helena Alvingová – Lucie Trmíková, Osvald Alving – Miloslav König, Pastor Manders – Igor Chmela, Jakub Engstrand – Petr Jeništa, Regina Engstrandová – Magdalena Malá
Orchestr: cimbál – Jan Mikušek, baskytara – Petr Tichý, tuba – Jiří Genrt, perkuse – Antonín Procházka, kytara – Jan Gajdica, Ostravská banda
Divadlo Antonína Dvořáka, první uvedení verze pro NODO 26. června 2022
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
