Operní panorama Heleny Havlíkové (373) – NODO – část první: objednané novinky

Z Ostravy se odjíždělo společně autobusem za prudké průtrže mračen a osud „výpravy“ byl nejistý. Cestou se vyčasilo a ukázalo se, že – skoro zázrakem – v Čeladné ten den ani nekáplo. Výhled na kopce Beskyd a posezení na louce s pasoucími se a spokojeně bečícími ovečkami za zády měly kouzlo idylické vycházky do přírody. Nejistotu mohly navozovat do trávou zarostlého svahu vysekané cesty a prstence kruhů jako od „mimozemšťanů“. Po nich jsme stoupali a scházeli obklopení průvodci, jakýmisi pastýři se svítilnami na hlavách a s holemi, na nichž měli malé reproduktory. Pak se na obloze objevil dron – agresivní, svítící a slídící jako zlý sršeň s červenýma blikajícíma očima. Za zvuků jakési vesmírné hudby se zastavil těsně nad námi a výhružně si nás prohlížel. Bukolická idyla se rázem rozplynula. Navíc se k nám z úpatí sjezdovky blížila podivná postava v bílém plášti pohybující se trhaně jako robot. Její výstup provázel ženský operní zpěv, který zněl i z reproduktorů vysílaček umístěných na holích našich průvodců. Zdálo se, že program umělé inteligence má problém – robot vrávoral, padal, válel se po zemi. Když přiklopýtal až k nám, v ústech měl hadici, kterou nám ochotně přikládal k uším, abychom si poslechli jeho dech.

Stařík/robot nás odvedl do už setmělého lesa, kde jsme klopýtali po kamení, zatímco on se oháněl svou hadicí a na strmém lesním svahu metal kozelce. Přidali se k němu i jeho další tři klony, také v bílém županu. Do toho se z lesa ozývaly skryté trombóny zeleně maskovaných hráčů a útržky jakéhosi hlášení nebo rozhlasového vysílání (nejspíš také vystoupení astrobioložky Michaely Musilové), přerušované poruchami. Postupně jsme se tak dozvěděli o jakési apokalypse a o tom, jak užitečnou plodinou jsou brambory, které si navíc můžeme sami vypěstovat.

Když jsme za tmy vyšli z lesa a vraceli jsme se po sjezdovce dolů, došli jsme k rolbě, na níž se dva Hugwaldové usadili v dosti obscénních pózách, dupali nohama a všelijak se miliskovali. Působilo to obscénně. Zezdola k rolbě přijela terénní čtyřkolka a na ní vybuchla dýmovnice, která svým kouřem překryla louku. Za zvuků instrukcí z vysílaček, jak pěstovat brambory, a pod spuštěným vlekem jsme sestoupili do chalupy, kde nás čekaly nejen vypěstované brambory, ale v tuto chvíli už také upravené do vydatného posílení po náročném „výletě“. A také finále s odmaskováním protagonistů bláznivé produkce.

Byla to v mnoha ohledech extrémní zkušenost, jakési „osahávání“ si hranic možností nejen současného hudebního divadla, ale i festivalu NODO. Označit tuto produkci, z níž přece jen „trčelo“ environmentální téma, za operu, jakkoli dokumentární, byla svého druhu provokace – Nulanus je inteligence opravdu umělá, doslova. Praktická ovšem byla ukázka možností, jakými technologickými prostředky dnes divadlo disponuje – ještě nedávno to byly sci-fi fantazie.

Miroslav Tóth: Nulanus
Dokumentární opera pro lyžařský svah v létě a klony (60′)
Námět Miroslav Tóth a Pasi Mäkelä, hudba a libreto Miroslav Tóth
Režie Pasi Mäkelä, dramaturgie Michaela Rosová, kostýmy Diana Strausz, světla Jan Hustál, produkce Ivo Dobrovodský, Kristína Rigerová
Účinkují: Hugwaldové – Nela H. Kornetová, Pasi Mäkelä, Emese Kovács
Členové Ostravské bandy
Čeladná, Ski Areál Opálená, první uvedení 29. června 2022

Přízraky JEDLu patřily na jiný festival

Druhý den festivalu NODO vystoupilo v Divadle Antonína Dvořáka alternativní divadelnímu uskupení JEDL s upravenou verzí inscenace Opera Ibsen / Přízraky s hudbou Matouše Hejla. Dirigoval Bruno Ferrandis.

Původní podobu adaptace Ibsenových Přízraků JEDL uvádí od letošního dubna v prostoru Gabriel loci, bývalé Rajské zahrady, v meditačním prostoru kláštera svatého Gabriela na Smíchově. V režii Jana Nebeského tento site specific prostor výrazně spoluutváří vyznění inscenace. Na NODO v kukátkovém uspořádání „kamenného“ Divadla Antonína Dvořáka se zlatistým portálem tato další, podstatná vrstva adaptace, chyběla. Přitom alternativních míst je i v Ostravě spousta, jak víme z předchozích ročníků NODO.

Ibsenovo drama z roku 1881, ve své době až nepřípustně provokativní, si svou divadelní dráždivost udrželo dodnes v obnažování pokrytectví „morálních zásad“, jejichž pevnost se pod Ibsenovým nelítostným drobnohledem rozpouštějí do břečky lží, nevěr, dědičné zátěže, pohlavních chorob, incestu a eutanazie. Režisér Nebeský se inscenování Ibsenových dramat věnuje dlouhodobě a pro Přízraky ve spolupráci s autorkou adaptace a představitelkou hlavní role Heleny Alvingové Lucií Trmíkovou a výtvarnicí Petrou Vlachynskou zvolil v inscenačním stylu, naddimenzované scénografii stolu a židlí, kostýmech i hereckém vyjádření extravagantní groteskní přepjatost.

Hudbu, která byla už v původní verzi významnou složkou inscenace, vytvořil Matouš Hejl (*1989). I přes své mládí je to zkušený skladatel širokého stylového záběru. Pro NODO Hejl původní, dosti svérázné obsazení cimbálu, baskytary, tuby, elektrické kytary a bicích rozšířil o komorní orchestr, jehož party s přehledem zastala na soudobou hudbu dostatečně „vytrénovaná“ Ostravská banda a zkušený dirigent Bruno Ferrandis.

Nechci polemizovat s tím, jestli jde o operu, jak se tímto slovem tvůrci zaštiťují přímo v názvu své inscenace i v její původní podobě. Ale ani po rozšíření orchestru označovat jako operu inscenaci, kde hraje živě orchestr, někteří herci občas zpívají a mezi některé scény jsou vložené instrumentální mezihry, rozhodně nevystihuje základní principy tohoto žánru. Pokud tím mimo jiné myslíme to, že hudbou má být „dopovězen“ text i nevyřčené, nikoli jen nastolena „atmosféra“. Přízraky JEDLu lze spíše vřadit do kontextu divadla s rozsáhlou scénickou hudbou, v němž není jasné, proč je hudba – instrumentální mezihry i zpěv – použitá právě na zvolených místech, proč některé postavy zpívají a jiné ne (mimo úvahu, nakolik jednotliví představitelé zvládají zpěv) nebo proč jsou na činohru adaptované některé formální operní postupy – například opakování slov a vět v „duetu“, zde pojatém spíše jako vysmívané anachronismy. (Ironizace je dozajista jeden z možných přístupů k opernímu žánru.)

Ani úprava pro NODO nepřekryla „rodokmen“ vzniku inscenace, respektive „nepřeznačkovala“ kvalitní činohru na operu i ve velmi širokém významu tohoto pojmu. Nejde mi o nějaké „škatulkování“ – ale přece jen tato inscenace stojí na mluveném slově, propracované řeči (včetně bručení, syčení a dalších pazvuků) a (čino)hereckých výkonech. Role Reginy Engstrandové byla sice pouze zpívaná a obsazena pěvkyní Magdalenou Malou, z ostatních herců přes kvalitní a výrazný herecký projev ale ne všichni mohli dostát nárokům na zpěv, ať už operní nebo muzikálový nebo prostě jen „činoherní“.