Operní panorama Heleny Havlíkové (378) – Třikrát Salcburský festival
- Salcburská exaltovaná Káťa proti zdi
- Lze spojit konec časů lidstva s otevíráním mužských komnat?
- Ani „reparát“ Kouzelnou flétnu nezachránil
Podle závěrečné tiskové zprávy se během letošního ročníku Salcburského festivalu pod vedením intendanta Markuse Hinterhäusera nasmlouvaného na léta 2016–2026 a letošní nové prezidentky Kristiny Hammer uskutečnilo od 18. července do 31. srpna 172 operních, koncertních a činoherních produkcí na 17 místech a k tomu 54 představení v rámci programu pro mladé Jung & jede*r. Součástí festivalu byly také výstavy. Operní program vedle Káti Kabanové, Kouzelné flétny a kombinace Bartóka s Orffem dále tvořila nová inscenace Pucciniho Triptychu (dirigent Franz Welser-Möst, režie Christof Loy), nové nastudování Verdiho Aidy (dirigent Alain Altinoglu, režie Shirin Neshat) a vrátil se Rossiniho Lazebník sevillský (dirigent Gianluca Capuano, režie Rolando Villazón). Ttisková zpráva s údaji k 29. srpnu 2022 uvádí vysoké číslo 96 % obsazených míst, to je 211 tisíc návštěvníků základního programu, což odpovídá rekordnímu předpandemickému roku 2019. Tržby dosáhly 31,1 milionů euro hrubého. Na festival se akreditovalo 551 novinářů z 31 zemí.
Salcburský festival patří v oblasti klasické hudby nejen k těm nejstarším, ale i k těm nejprestižnějším. Zároveň se o něm říká, že to je až snobská společenská událost. Vstupenky na operní produkce jsou vskutku pro movitější – ty nejdražší stojí 455 euro (v přepočtu skoro jedenáct a půl tisíc za jednu vstupenku), ale ani cena těch nejlevnějších k sezení není nízká – 75 euro (v přepočtu zhruba tisíc osm set korun). Na tom mnoho nemění ani to, že se vedení festivalu snaží zpřístupnit produkce mladšímu publiku tím, že rezervovalo šest tisíc vstupenek pro tuto věkovou skupinu. A řadu produkcí zpřístupňuje televizním vysíláním nebo ve streamu na internetových platformách. Charakteru Salcburského festivalu také odpovídaly róby dam – do divadla se zde stále chodí v krojích. Nicméně převažovala „velká večerní“ – u dam dlouhé, zjevně velmi luxusní šaty, šperky a další doplňky, a to i při reprízách či v případě Kouzelné flétny při odpoledním představení. Bylo zřejmé, že návštěva salcburského festivalu je pro tuto vrstvu společenská nutnost a prestižní záležitost.
Dozajista nelze zpochybnit, že všechny tři produkce, které jsem měla možnost vidět, měly po čistě profesionální stránce vysoký standard. Přesto se nad večerem kombinujícím Bartókův Hrad knížete Modrovouse s Orffovou Hrou o konci časů otevíraly hlavně dramaturgické úvahy o smyslu takového spojení a o adekvátnosti režie zahlcené symboly a přidanými velmi konkrétními scénami, kterými se Romeo Castellucci až násilně snažil obě díla propojit. Kouzelná flétna v reparátu „dámského“ inscenačního týmu byla velkým zklamáním – nejen kvůli přehnanému aktivisticky protiválečnému a feministickému režijnímu akcentu, ale i hudebním nastudováním. Mimořádným zážitkem hodným salcburského renomé tak pro mě zůstala nová inscenace Janáčkovy Káti Kabanové.
Salcburská exaltovaná Káťa proti zdi
Janáčkova Káťa Kabanová se na Salcburský festival vrátila po 24 letech. Tehdejší inscenace Christopha Marthalera z roku 1998 (v koprodukci s divadlem v Toulouse, dirigent Sylvain Cambreling, Káťa Angela Denoke, Varvara Dagmar Pecková, Česká filharmonie) se zapsala do historie originálním propojením této Janáčkovy opery s bezvýchodností socialistického Brna. Operní Janáček se přitom na Salcburský festival, jehož historie sahá až do roku 1920, dostal relativně pozdě – poprvé až v roce 1992, kdy zde uvedli operu Z mrtvého domu v hudebním nastudování Claudia Abbada a v režii Klause Michaela Grübera. Po Kátě následovala v roce 2001 Jenůfa (dirigent Sir John Eliot Gardiner, režie Bob Swaim, Karita Mattila jako Jenůfa, Česká filharmonie) a v roce 2011 Věc Makropulos (v koprodukci s Polskou národní operou, dirigent Esa-Pekka Salonen, režie Christoph Marthaler, v titulní roli Angela Denoke). Z hlediska našeho širšího kontextu dodejme, že česká opera se v Salcburku ocitá na okraji zájmu, když kromě Janáčka zde uvedli už jen v roce 2008 Dvořákovu Rusalku (dirigent Franz Welser-Möst, režie Jossi Wieler a Sergio Morabito, Rusalka Camilla Nylund).
Letošní produkci Káti Kabanové dominovalo především hudební nastudování Jakuba Hrůši s Vídeňskými filharmoniky. S ním souzněl přístup režiséra Barrieho Koskyho, který důsledně vycházel nejen z hudby, jak je pro něj typické, ale ve své inscenační koncepci pokorně ctil i libreto (zejména když jeho salcburský přístup ke Kátě porovnáme například s jeho Kouzelnou flétnou à la němý film nebo bayreuthskými Mistry pěvci norimberskými, v nichž tento židovský režisér ve wagnerovské Mekce se stíny antisemitismu kongeniálně propojil vypjatě nacionální operu s Wagnerovým životem a nacistickým zneužitím jeho hudby).
„Site specific“ inscenace Káti Kabanové byla tvořena „na míru“ jeviště Skalní jezdecké školy, s jehož protáhlým půdorysem, ohraničeným mohutnou skalní stěnou se třemi řadami arkád, si ne každý dokáže poradit – natož tuto nevýhodu využít. Základem koncepce bylo scénické řešení scénografa Rufuse Didwiszuse, který s Koskym spolupracuje pravidelně. Dominantou jinak prázdné scény (se zakrytými arkádami) byl obrovský zástup lidí stojících zády k hledišti. Teprve postupně bylo zřejmé, že na pět stovek postav tohoto davu nejsou skuteční lidé, ale figuríny v různých velmi věrohodně působících postojích, oblečené do šatů soudobých mužů a žen. Režisérovi se podařilo s touto nehybnou, do nekonečna se táhnoucí nepřátelskou, nekomunikující masou ovšem výtečně v prostoru pracovat a přeskupovat postavy do různých formací za zataženou oponou, která neurčitě evokovala krajinu kolem řeky a svou šedou barvou smutnou tíhu.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
