Operní panorama Heleny Havlíkové (383) – Liberecké Šaldovo divadlo o integritě – nejen Poulencových karmelitek

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Liberecká opera zahájila sezonu novou inscenací Dialogů karmelitek Francise Poulenca v hudebním nastudování Ondreje Olose a v režii Lindy Hejlové Keprtové. Třebaže dirigent, režisérka, ale také některé sólistky, byť i v jiných rolích, mají s touto operou zkušenost už z košického nastudování v roce 2013, liberecká premiéra Dialogů karmelitek nepřesvědčila o intenzitě stále aktuálního poselství této Poulencovy opery s otevřením cesty k úvahám nad osobní integritou každého jednoho z nás. A nové vedení Divadla F. X. Šaldy zpochybnilo integritu vlastní koncepce s důrazem na kontinuitu.

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Divadlo F. X. Šaldy Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy Liberec, foto Daniel Dančevský)
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Divadlo F. X. Šaldy Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy Liberec, foto Daniel Dančevský)

Olosův přehlušený orchestr a úder navíc
Nedostatečný ohled na sólistky
Zrcadla, židle a panenky
Entropie proklamací nového vedení divadla

Poulencovy Dialogy karmelitek bezesporu patří ke stěžejním operním dílům dvacátého století. Skutečný příběh mučednické smrti šestnácti sester karmelitánského řádu v Compiègne obviněných za zločiny proti revoluci a popravených během běsnění Francouzské revoluce v roce 1794 inspiroval německou katolickou spisovatelku Gertrudu von Le Fort k povídce Poslední na popravišti (1931) s uměleckou licencí titulní postavy Blanche. Podle této předlohy Georges Bernanos vytvořil v roce 1947 divadelní hru a filmový scénář Dialogy karmelitek. Tento zdroj (s peripetií sporu o autorská práva k dramatickým adaptacím novely Gertrudy von Le Fort vedeným s Emmetem Laverym) použil Francis Poulenc pro libreto své stejnojmenné opery.

Dialogy karmelitek, Poulencova v pořadí druhá opera (tak odlišná po ironicky hravých surrealistických Prsech Tiresiových podle Apollinaira z roku 1944), v níž se psychicky obnažen až na kost vyrovnával s vlastní zkušeností z tragické smrti přítele, měla premiéru v milánské La Scale v roce 1957 (v italštině) a téhož roku ve francouzštině v Pařížské národní opeře.

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Divadlo F. X. Šaldy Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy Liberec, foto Daniel Dančevský)
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Divadlo F. X. Šaldy Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy Liberec, foto Daniel Dančevský)

Operní zpracování mučednické smrti popravených karmelitánek má v sobě stále velkou sílu i aktuálnost svým tématem osobní integrity uprostřed zvrácené doby – i za cenu sebeobětování. Dnes, kdy nás média zaplavují informacemi o popravách, válkách a zvěrstvech „v přímém přenosu“, má opera, která se zabývá těmi nejintimnějšími „posledními věcmi“ člověka význam v obtížné otázce – zda za to, čemu věříme, můžeme, máme, jsme ochotni a schopni obětovat život. Toto tak silné poselství však v liberecké inscenaci zanikalo hlavně v necitlivém hudebním nastudování Ondreje Olose, ale i ve snaze Lindy Hejlové Keprtové Poulencovy Dialogy karmelitek režijně doplňovat a dovysvětlovat.

Poulenc obdařil Dialogy karmelitek nuancemi barvité partitury s uměním mnohotvárné a nápadité hudební charakteristiky situací, atmosféry a nálad i stručných, ale výstižných portrétů postav. Aby docílil pravdivosti hudebního sdělení, nepoužil k tomu velké árie, ale melodicky tvarované recitativy – chant parlé. Hudba je záměrně podřízena řeči, která je hlavní nositelkou významu sdělení. To je ovšem základní úskalí nastudování – slovům by mělo být porozuměno, jakkoli základní obrysy smrtelné úzkosti rezonují s naším ustrojením univerzálně a Salve Regina chápou i bezvěrci.

Olosův přehlušený orchestr a úder navíc

Ondrej Olos sice teoreticky tento Poulencův kompoziční styl oceňuje, když v materiálech Divadla F. X. Šaldy k inscenaci jsou citována jeho slova o skladatelově delikátní instrumentaci a rovnováze hudby se zpívaným slovem. V realitě premiérového večera ale tyto atributy Dialogů karmelitek nejenže nenaplnil, ale doslova popřel. Pod jeho taktovkou příliš hlasitě a velmi nepřesně hrající orchestr přehlušoval vše, jako by „barbarský zvuk“, kterým Olos charakterizuje sekulární svět a jeho vrcholné politické představitele, ovládl vše, takže zanikl kontrast s hudbou vyjadřující čistý duchovní život karmelitánek. Dirigent tím nutil sólisty k přepínání hlasů, nepatřičnému hlavně v intimních „zpovědích“ řeholnic. Zároveň tím ovšem trpěla srozumitelnost deklamace francouzského textu, jehož výslovnost se navíc ne všem sólistům podařilo zvládnout.

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Divadlo F. X. Šaldy Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy Liberec, foto Daniel Dančevský)
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Divadlo F. X. Šaldy Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy Liberec, foto Daniel Dančevský)

Jednotvárnost silné dynamiky a přezvučenost orchestru poznamenala i vrchol opery, tedy závěrečnou scénu s mariánskou antifonou Salve Regina/Zdrávas královno – v partituře s postupným ubýváním hlasů popravovaných karmelitek, do nichž se zasekávají údery gilotiny – v libereckém provedení se svistem a těžkým tupým dopadem byl až příliš naturalisticky robustní. Katarzi premiérového večera pak ovšem zkazila do ticha jedna rána gilotiny navíc.

Nedostatečný ohled na sólistky

Hlavní postavě příběhu Blanche de la Force, dívce ze šlechtické rodiny, je podle libreta patnáct let, když se rozhodne vstoupit do kláštera. Poulencův sopránový part Blanche je ovšem psán pro zkušenou sólistku, kterou je v libereckém operním souboru bezesporu Lívia Obručník Vénosová (v košickém provedení zpívala Madam Lidoine). S hlubokou empatií vyjádřila plachost přecitlivělé melancholické Blanche, která se bojí žít v tomto světě, a ještě více se bojí zemřít – než se od strachu osvobodí mysticky prožitou smrtelnou úzkostí. Citlivost a bázlivost Blanche vynikla vedle jejího oddaného bratra – ochranitele s pevným tenorem Sergeje Kostova.

Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Lívia Obručník Vénosová, Divadlo F. X. Šaldy Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy Liberec, foto Daniel Dančevský)
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek – Lívia Obručník Vénosová, Divadlo F. X. Šaldy Liberec (zdroj Divadlo F. X. Šaldy Liberec, foto Daniel Dančevský)

Úvodní scénu, důležitou pro vystižení Blanche, s příběhem tragické smrti její matky po porodu Blanche a její rozhodnutí odejít do kláštera doplnil Roman Janál – aristokratická povýšenost, kterou vystihl v roli Markýze de la Force, otce Blanche, kontrastovala s krvavým terorem jakobínské diktatury, jak ho s drsnou odpudivostí vyjádřili v rolích komisařů Václav Málek a Daniel Klánský. Dušan Růžička v roli Kaplana vytvořil mužský pendant revoluční mocí pronásledovaného kněze a zpovědníka karmelitánek, jehož „ilegalitu“ zdůrazňuje kufr, který neustále svírá.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.9 8 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments