Operní panorama Heleny Havlíkové (384) – Jak bezhlavý jelen se slepicemi, kohouty a králíkem vařili operu v pekle

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Další operou, kterou pražské Národní divadlo naplňuje projekt Musica non grata s finanční podporou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo, je Švanda dudák Jaromíra Weinbergera. Inscenátoři k němu přidali podtitul „aneb Ďábel prohrál, lituje…“ a charakteristiku „pohádkové opery pro celou rodinu“.

Musica non grata – Jaromír Weinberger: Švanda dudák – Národní divadlo (zdroj Národní divadlo, foto Ilona Sochorová)
Musica non grata – Jaromír Weinberger: Švanda dudák – Národní divadlo (zdroj Národní divadlo, foto Ilona Sochorová)

Švanda dudák je první ze čtyř oper Jaromíra Weinbergera (1896-1967). Vychází z úspěšné dramatické báchorky Josefa Kajetána Tyla Strakonický dudák aneb Hody divých žen. Libreto Miloše Kareše v úpravě Maxe Broda vlastně navazuje na Švandův a Dorotčin příběh po svatbě. Přibyla postava pokušitele – loupežníka Babinského a Švanda dokonce skončí v pekle, protože zalhal Dorotce o polibku Královně. Postavu Švandy lze chápat jako personifikaci českého muzikantství a Babinský odkazuje na typ lidového zbojníka, který bohatým bere a chudým dává – a to i Čertovi v pekle, když ho nejdřív obere a pak jako chuďase nakradeným zase obdaruje.

První verze Weinbergerova Švandy dudáka ale při premiéře v pražském Národním divadle v roce 1927 s hudebním nastudováním Otakara Ostrčila a režií Ferdinanda Pujmana příliš úspěšná nebyla – inscenace dosáhla pouhých čtrnácti představení. A další nastudování, ve Stavovském divadle v roce 1933 (dirigent Josef Vinkler), už s úpravou Maxe Broda, skončilo po osmi představeních. Někteří (Antonín Šilhan, který stál o rok předtím za skandálem kolem Ostrčilova nastudování Bergova Vojcka v Národním divadle) chválili melodičnost a zpěvnost, jiní (Josef Hutter) odsuzovali operu jako změť odpuzující povahy, machu na hranici plagiátu, která uráží národní cit. Recenzenti rozpoznávali ve Švandovi dudákovi Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Nedbala, písničky i tance české a slovenské i Weinbergerovo kontrapunktické školení u Maxe Regera. Stmelení těchto prvků bylo pro některé znakem rafinovanosti s imponující instrumentací, pro jiné jen eklekticismem a epigonstvím. (Je zajímavé, že v instrumentaci opery dudy jako nástroj použity nejsou – jen náhražky na jejich nezaměnitelný zvuk hlavně v klarinetech.)

Jaromír Weinberger: Švanda dudák, 6. října 2022, Národní divadlo, Musica non grata (foto Serghei Gherciu)
Jaromír Weinberger: Švanda dudák, 6. října 2022, Národní divadlo, Musica non grata (foto Serghei Gherciu)

V zahraničí se ovšem počet představení Švandy dudáka před druhou světovou válkou vyšplhal ke dvěma tisícům, zejména díky hojnému uvádění na německých scénách, ale také v Novém německém divadle v Praze, v Bratislavě, Lublani, Rize, Sofii, Vídni, Basileji, Budapešti, Helsinkách, newyorské Metropolitní opeře nebo londýnské Covent Garden. Velkou zásluhu na tomto úspěchu měl Max Brod, který vytvořil nejen německý překlad, ale svými úpravami vhodně oslabil až příliš pateticky vypjaté vlastenectví a přidal na komičnosti.

Úspěch Weinbergerovy opery Švanda dudák vycházel hlavně z její lidovosti s oporou v českých báchorkách o Švandovi a jeho začarovaných dudách – a díky tomu také v české zpěvnosti, jak ji Weinberger uchopil rozvinutím motivů zlidovělé písně Na tom našem dvoře ze zpěvníku sběratele jihočeských lidových písní Ferdinanda Rudolfa Sládka Náš poklad. Weinberger ovšem reflektoval lidovou píseň zcela jinak, než třeba Martinů ve svém předválečném folklorním období například ve Špalíčku nebo v Hrách o Marii z první poloviny 30. let. Písnička Na tom našem dvoře sice tvoří ústřední hudební osu opery, ale je prokládaná směsicí velmi pestrých stylů, odkazujících k celé plejádě skladatelů. Na lipském provedení se ovšem líbilo, že Weinberger prostě „dělá hudbu“, jak mu to napovídá jeho horoucí muzikantské srdce, aniž by se staral o módní „problémy“. Podle některých Weinberger trefil do černého, když vytvořil lidovou operu dráždivé pestrosti s hudbou, která si umí zavázat všechny dobré duchy české muzikantské povahy, a virtuózní rukou zcela výjimečného znalce ji odít do přiléhavého, překrásně střiženého hudebního šatu.

Jeden z recenzentů vídeňského provedení si pochvaloval temperamentní, mladistvou a radostnou hudbu, která je po technické stránce bezvadná i tím, že orchestrální zvuk nikde nekryje zpěvní hlasy a v duetech a ansámblových scénách se uplatňuje rozkvetlá nádhera lidských hlasů jak z italských oper. Ve Weinbergerově opeře bylo oceňováno živé umění, syntéza současného vývoje – a to vše se silným temperamentem, okouzlující rytmikou, jasným a bouřlivým humorem. Komický prvek hudby byl při vídeňském provedení prý tak sugestivní, že v publiku během představení neustále propukaly salvy smíchu, což se nestávalo ani při Beckmesserových scénách Wagnerových Mistrů pěvců norimberských.

Jaromír Weinberger: Švanda dudák, Národní divadlo, Musica non grata (foto Serghei Gherciu)
Jaromír Weinberger: Švanda dudák, Národní divadlo, Musica non grata (foto Serghei Gherciu)

PR k současné inscenaci Švandy dudáka v Národním divadle v hudebním nastudování Zbyňka Müllera vsadilo hlavně na režiséra Vladimíra Morávka a v propagačních textech překypuje očekáváním, že i ve Švandovi dudákovi stejně jako v inscenaci Mozartovy Kouzelné flétně režisér zopakuje „mix fantaskní pohádky a grotesky a plnou náruč ‚morávkovské‘ představivosti a zvláštního scénického polosnění.“ Nezbývá, než říci, že je třeba se z tohoto snění probudit – a budík řinčí hodně drsně! Právě kvůli Morávkově přístupu. Ten už na webu ND předjímá režisérovo estrádní vyvolávání: „Čechové, Němcové, světe – přistupte! Dávat se totiž bude pohádka o dvou dějstvích a pěti obrazech na slova Miloše Kareše a v úpravě Maxe Broda. A o čem bude? O lípách v květu. O Královnách Temnoty, které nevyklenou, co zatoužily vyklenout. O loupežnících, kteří nadělají spoustu dobra. O Čertu, který prohraje v mariáši. Dorotka je totiž zde. A Švanda umí neuvěřitelné věci – s tím svým inštrumentem. Ať žije český dudák! Ať žije Dorotka! Koně, zbrojnoši, muži s kosou, polívka na oběd, orloj ukradený ďáblu, kočáry, bryčky, zvony všech ladění, hromy, blesky, hrozivé zjevy, netopýři a pekelný mariáš. Na konec pak všichni křičí: Sláva!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


2.2 10 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments