Operní panorama Heleny Havlíkové (402) – Moravské operní premiéry – tentokrát s Ullmannem a Bartókem

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské připravilo operní večer složený ze dvou jednoaktovek Viktora Ullmanna – Rozbitého džbánu a Císaře Atlantidy. Hudebně je nastudoval Jakub Klecker a režíroval slovinský performer Rocc. A vzápětí olomoucké Moravské divadlo uvedlo premiéru Modrovousova hradu Bély Bartóka s dirigentem Petrem Šumníkem v režii Daniely Špinar.

Zdařilé připomenutí Ullmannových oper v Ostravě

Ostravská inscenace Ullmannových oper Rozbitý džbán a Císař Atlantidy je součástí projektu Musica non grata, tedy nežádoucí hudba – a doplňme i nežádoucích skladatelů. Národní divadlo moravskoslezské se do něj zapojilo už Zásnubami ve snu Hanse Krásy, vynikající inscenací v hudebním nastudování Marka Šedivého, v režii Jiřího Nekvasila a s výborným obsazením v čele s Pavolem Kubáněm jako Knížetem, Jorgem Garzou v roli Pavla a Veronikou Rovnou coby Zinou. Projekt Ullmannových oper navazuje nejen dramaturgicky, ale i kvalitou provedení.

Připomeňme alespoň stručně životní osudy Viktora Ullmanna. Tento skladatel, dirigent a klavírista židovského původu se narodil v roce 1898 ve slezském Těšíně, vyrůstal ve Vídni, působil v Praze, mimo jiné v Novém německém divadle, a jeden rok také jako šéf opery v Ústí nad Labem, nějakou dobu žil ve Švýcarsku a v Německu. Byl také dobrovolníkem v armádě za 1. světové války a zbankrotoval jako knihkupec antroposofické literatury. Po deportaci do terezínského ghetta byl stejně jako Pavel Haas nebo Hans Krása nacisty v roce 1944 zavražděn v plynové komoře osvětimského koncentračního tábora.

Tvorba Viktora Ullmanna patří do onoho bouřlivého kvasu evropské kultury včetně hudby dvacátých a čtyřicátých let dvacátého století. Byl žákem Arnolda Schönberga a Aloise Háby – jejich vyhraněné kompoziční styly ale transformoval do vlastní polytonality ve standardním půltónovém systému. Je autorem tří oper – Der Sturz des Antichrist / Pád Antikrista z roku 1935 je uměleckým vyjádřením Ullmannova zájmu o antroposofii Rudolfa Steinera a vznikla podle dramatické skici stejně zaměřeného básníka Alberta Steffena. V roce 1942 Ullmann zkomponoval Der zerbrochene Krug / Rozbitý džbán podle stejnojmenné satiry Heinricha von Kleista. A v terezínském ghettu v roce 1944 Ullmann vytvořil na vlastní libreto ve spolupráci s výtvarníkem, básníkem a dramatikem Peterem Kienem operu Der Kaiser von Atlantis oder Die Tod-Verweigerung / Císař Atlantidy aneb Odepření smrti. Historické okolnosti ale způsobily, že k publiku se Ullmannovy opery dostaly až dlouho po válce, nejprve Císař Atlantidy v roce 1975 v Amsterdamu (do dneška ho nastudovaly desítky divadel), Pád Antikrista zazněl poprvé v roce 1995 v Bielefeldu a Rozbitý džbán v roce 1996 v Drážďanech v produkci Deutsches Nationaltheater Weimar.

U nás byla jednoaktová opera Císař z Atlantidy nastudována v roce 1990 jako koprodukční projekt Akademie múzických umění a belgické letní opery školy, v roce 1995 následovalo provedení pražského Národního divadla v Divadle Kolowrat. Nezapomenutelné ovšem bylo představení Císaře z Atlantidy v roce 1993 rakouskou společnosti pro hudbu a divadlo ARBOS v mauzoleu na pražském Vítkově, kde poselství této opery nedlouho po sametové revoluci nabralo další silné konotace.

Jednoaktovku Rozbitý džbán mohlo publikum u nás zhlédnout díky hostujícímu vystoupení opery z Drážďan a ARBOSu v roce 1998 v pražském Veletržním paláci – opět zásluhou režiséra Herberta Gantschachera, který se Viktorem Ullmannem dlouhodobě intenzivně zabývá.

V českém kontextu je ovšem třeba připomenout mimořádnou inscenaci Pádu Antikrista v roce 2014 v Olomouci. Celý tým se skvělými sólisty v režii Jana Antonína Pitínského tehdy vyhmátl podstatu Ullmannovy antroposofické mystické až esoterické vize „evangelia nového řádu“ v příběhu Regenta, který si chce jako nový bůh podmanit nejen svět, ale rovnou celý vesmír, s bohatým prolínáním zdrojů ze světové mytologie, náboženství, filozofie a hudebních citací, do které organicky zapojil eurytmii, metodu pohybového umění jako rozvoje lidského tvůrčího potenciálu.

Spojení dvou Ullmannových jednoaktových oper, satiry Rozbitý džbán a politické karikatury Císař Atlantidy do jedné inscenace, navíc právě v Ostravě, byl dobrý nápad. Má své oprávnění hned z několika důvodů daných osobnostní skladatele narozeného v nedalekém Těšíně a pouhými dvěma roky mezi vznikem těchto oper. Lze v nich nalézt i jednotící a stále velmi aktuální téma – vychýlení řádu světa zvůlí mocných.

V Rozbitém džbánu vesnický rychtář zneužívá své soudní moci a odsoudí nepravého za přečin, který spáchal on sám. V Císaři Atlantidy despotický vládce v touze ovládnout svět, sám ovšem v izolaci před ním, rozpoutá univerzální válku všech proti všem, takže Smrt, jejíž roli si tím uzurpoval, odmítne vykonávat svou práci. Obě opery vyústí do smíru, který ale není vůbec prvoplánový, soudce je sice usvědčen, ale uteče – a mohli bychom se ptát, kde se příště objeví, a císař Atlantidy je donucen kapitulovat, Smrt si ho odvádí jako prvního a trpící lidé znovu nacházejí vysvobození díky tomu, že se vrátila smrt jako jeden ze základních principů života.

Ullmannova polystylová hudba s různě explicitními citacemi různých zdrojů včetně luteránského chorálu ale i kabaretu nebo hymny rakouského císařství rozhodně není pro interprety jednoduchá. Všichni, kteří se podíleli na ostravské inscenaci, zaslouží uznání. Hudební nastudování Jakuba Kleckera postihlo základní principy Ullmannových oper založených na sprechgesangu a melodizované řeči s hutně instrumentovanou partiturou. Orchestr však sólisty nijak nepřekrýval. I díky tomu, že všichni disponují dostatečně nosnými hlasy, k nimž přidali i herecké zkušenosti pro vystižení charakteristik jednotlivých postav.