Šaty dělají člověka aneb Šaty (ne)dělají operu

Záslužný projekt Musica non grata s díly skladatelů z meziválečného období, kteří byli pronásledováni národním socialismem a jejichž jména a díla se dostala na seznamy nežádoucích autorů a neprováděných opusů, přináší do Prahy další operu, kterou jsme neviděli jedno století.

Dvouaktová opera Kleider machen Leute (Šaty dělají člověka) Alexandra Zemlinského se vrací na jeviště Státní opery, kde její druhá verze zažila světovou premiéru v roce 1922. Exkluzivní dílo bylo nastudováno exkluzivním mezinárodním týmem. Inscenace je nesena velmi kvalitním hudebním nastudováním a výjimečným výkonem amerického tenoristy Josepha Dennise v hlavní roli. Přiléhavý režijně-scénografický koncept je místy i velmi nápaditý, přesto však upadá v některých částech do opakovaní nápadů až k pocitu monotónnosti.

Dílo lze charakterizovat jako operní konverzační komedii s rozsáhlými orchestrálními mezihrami i pasážemi a využitím bohatě obsazeného velkého orchestru. Hudební řeč je logickým pokračováním Zemlinského dosavadní tvorby a vykazuje výrazný vliv dobových skladatelů (v tomto případě především Richarda Strausse a Ericha Wolfganga Korngolda), které partitura připomíná i četným užitím líbivé melodiky a tanečních rytmů, a též hudebních citací a leitmotivů. Velká melodická lehkost a zároveň invence odkazují také k tradici klasické vídeňské operety. Samotný výběr látky je již méně typický v kontextu Zemlinského operního díla, který později dával přednost literárním látkám více rafinovaným až dekadentním (například dvakrát prozaická díla Oscara Wildea, dramata Klabunda, Josefa Klabana a André Gideho)

Autorem předlohy k opernímu libretu je klasik švýcarské literatury Gottfried Keller (1819–1890). Jeho novela Šaty dělají člověka pochází ze sbírky Lidé Seldwylští (1. svazek z roku 1856, 2. svazek až 1874, česky již 1900), ve které Keller satiricky a na mnoha místech s vybranou ironií a důmyslně zobrazuje maloměšťáctví lidí ze švýcarských malých měst i vesnic. Za terč si bere kocourkovské okouzlení maloměšťáků sebou samých, fascinace celebritami, vyhrocený lokalpatriotismus, nezdravý vztah k majetku, všudypřítomné pokrytectví i šíření zpráv pomluvami rychlejšími než poštovní posel i velmi závažný problém střetu individuálního zájmu se společenským v rámci menší sociální skupiny (otázka, která se prolíná většinou jeho literárních děl). Z této prvé sbírky pochází i světově proslulá tragická novela Romeo a Julie na vsi, kterou kongeniálně zhudebnil anglický skladatel Frederick Delius ve stejnojmenné opeře Romeo und Julia auf dem Dorfe / A Village Romeo and Juliet (německá verze 1907, anglická verze 1910). Ostatně G. Keller byl ve své době označován za Shakespeara novely a dodnes jeho význam spočívá především v mistrovství v tomto prozaickém žánru. Novela Šaty dělají člověka zpracovává zápletku do jisté míry ne nepodobnou Gogolovu Revizoru. Do usedlého městečka přichází cizinec, kterého všichni považují za kohosi jiného. V Kellerově úsměvném příběhu se to ne zcela vlastní vinou stane Václavu Strapinskému (Wenzel Strapinski), krejčímu bez práce, který je vybaven jen krásným vlastnoručně vyrobeným oblekem, skvostným pláštěm a kožešinovou čapkou. Váhavý hrdina se dostává do víru situací, které ho přivedou k nové identitě anonymně cestujícího hraběcího synka. Jeho ušlechtilým způsobům, které znal z chování svých zákazníků, podlehne takřka celé smyšlené městečko a místní prominentní dcerka propadne půvabům mladého muže. Jediný, kdo je skeptický ke Strapinskému původu, je její odmítnutý nápadník. Samozřejmě Strapinského skutečná identita je odhalena, dokonce potupným způsobem, když je zesměšněn maškarním průvodem z vedlejšího města. Nešťastného muže zachrání právě jeho milovaná snoubenka, která se švýcarskou praktičností raději volí pozici manželky dobrého krejčovského mistra než falešné hraběnky.