Operní panorama Heleny Havlíkové (416) – Ostravský Tannhäuser jako paralela s Wagnerem

Novou inscenací operního souboru ostravského Národního divadla moravskoslezského je Tannhäuser Richarda Wagnera. Může se opřít o nastudování svého hudebního ředitele, dirigenta Marka Šedivého. Inscenátoři – režisér Jiří Nekvasil, scénograf Daniel Dvořák a kostýmní výtvarnice Marta Roszkopfová – obohatili příběh středověkého minnesängra s jeho oscilací mezi erotickou vášní a opěvováním ideálu ženské ctnosti o paralelu s osobností skladatele a nápaditě využili celý prostor divadla. A velkou zvědavost budilo obsazení kontrastních postav Alžběty a Venuše jednou sólistkou. Premiérové obsazení ovšem mělo své limity, hlavně v titulní roli.

V Ostravě s ohledem na režijní koncepci zvolili kombinaci drážďanské a vídeňské verze. Tím sice připravili orchestr o efektní bakchanálie, nicméně Marek Šedivý už v předehře vtáhl posluchače promyšlenou stavbou témat opery s velkým rozpětím výrazu a dynamiky do dramatu sváru tělesného chtíče a ctností duše se strastiplnou cestou za vykoupením. Téměř čtyři hodiny hudby se pak „přehnaly“ jakoby mimo čas. Ve vztahu k sólistům si byl dirigent vědom prostorově-zvukových daností ostravského divadla a zapojil do nich i akustické efekty rozmístění sboru v různých částech hlediště. I v Tannhäuserovi tak Marek Šedivý potvrdil, že dokáže vést orchestr k plné koncentraci a má velký cit pro hudební divadlo.

I když byl jedním ze zdrojů Wagnerovy inspirace pro Tannhäusera ústecký hrad Střekov, opera se odehrává na hradě Wartburg ve středověkém 13. století. V Ostravě se sice během inscenace na scénu spustí nápis Wartburg, ale v podobě emblému na kapotě auta modelu Wartburg 311. Takových šťouchanců, pro tandem Jiří Nekvasil–Daniel Dvořák typických, je v inscenaci víc, včetně pohrávání si s časovými vrstvami. Třeba publikum pěvecké soutěže ve středověkých kostýmech rytířů, šlechty i kléru má rudé obří rukavice místo mečů. Pastorální idylu záměrně kýčovitě dotváří maketa ovečky, ovšem pastýř má podobu Wagnerovy rozkvétající múzy a sedí na jedné části rozpadlého sofa z erotikou nabitého budoáru Venuše. V něm je Boticelliho obraz Zrození Venuše zoomován do zahaleného lůna této bohyně, které se, podobně jako představy Tannhäusera, promění v olejomalbu této části ženského těla jak ji, nahou, do posledního chloupku realisticky ztvárnil Gustav Courbet v obrazu Původ světa.

Při předehře se v ostravském nastudování přes celou oponu zvětšená Wagnerova busta během projekce roztříští na padrť, ale inscenace rozhodně není rozdrcením či snad popřením Wagnera, jak jsme v poslední provokativní bayreuthské inscenaci Tannhäusera v režii Tobiase Kratzera mohli vidět tuto operu jako anarchistickou akční road movie.

Nekvasil s Dvořákem pojali Tannhäusera jako paralelu se skladatelem Wagnerem a jeho komplikovaným vztahem k ženám, v opeře reprezentovaným vášnivou Venuší a ctnostnou vykupitelkou Alžbětou. Ale i jako analogii k zneuznání, kterému musel podobně jako Tannhäuser čelit i Wagner.

Paralelu mezi titulní postavou Wagnerovy opery, v tomto případě Hansem Sachsem, a skladatelem už známe z kongeniální bayreuthské inscenace Mistrů pěvců norimberských režiséra Barrieho Koskyho, který do svého konceptu zapracoval i nacistické zneužití Wagnerova díla. Nekvasilovo a Dvořákovo pojetí sice až tak domyšlené a propracované není, nicméně zajímavě obohacuje Tannhäusera o další vrstvy s kontrastem rudě nasvíceného biedermeierovského budoáru (Venušina jeskyně), jehož sofa se rozpadne ve dví při proměně v krajinu namalovanou na deskách ustupujících do hloubi jeviště (údolí pod hradem Wartburg). Krajina je pak vystřídána chladně konstruktivistickým šedým prostorem, v němž se odehrává soutěž pěvců (síň pěvců na Wartburgu). K tomu všemu využívají inscenátoři nápaditě nejen jeviště, ale pro sbor a svícení i přízemí a balkony hlediště, jeho strop, ba i foyer.

Rolí mytického minnesängra Tannhäusera se do Ostravy vrátil Gianluca Zampieri. Vytvořil zde řadu stěžejních tenorových postav – vedle Verdiho Otella nebo Giordanova Chéniera i v českém repertoáru Prince v Rusalce, Borise v Kátě Kabanové, Lacu v Její pastorkyni, Manolia v Řeckých pašijích, Smetanova Dalibora nebo Jíru v Braniborech v Čechách. Ačkoli má Zampieri Tannhäusera nazpívaného z řady divadel, jeho aktuální ostravské obsazení se ukázalo jako nejproblematičtější součást premiéry. Tento italský tenorista má sice hutný, skutečně hrdinný hlas a přesvědčivě vystihl Tannhäusera jako odbojného rebela, jenže to nestačí. Postava středověkého minnesängra, který se zmítá mezi rozkošemi u bohyně Venuše a rytířským ideálem obřadné úcty k Alžbětě, v ostravském pojetí navíc v kombinaci s Wagnerem, jak je zřejmé z paruky a kostýmu včetně skladatelova typického baretu, vyžaduje propracovanější frázování – a lepší němčinu.

V Ostravě obsadili dvě hlavní kontrastní ženské role jednou sólistkou. To není běžné už proto, že part Venuše je posazený hlouběji než part Alžběty. Nicméně Maida Hundeling, kterou zná ostravské publikum i jako Verdiho Abigail nebo Desdemonu, Pucciniho Toscu, Wagnerovu Elsu, ale i Janáčkovu Jenůfu, zvládá obě role co do objemu hlasu i výdrže suverénně. Lze si však představit větší výrazový kontrast mezi eroticky vášnivou Venuší a cudnou Alžbětou. A dlouho jsem dumala, jak Jiří Nekvasil v režii využije a odůvodní toto propojení postav. Napínal mě vlastně až do samotného závěru – v něm si Tannhäuser přes sebe přehodí plátno s vyobrazením mrtvé Alžběty – a na opačné straně vidíme Boticelliho Venuši jako dvě protikladné a přitom spojité podoby mužské touhy. A až při děkovačce si Maida Hundeling přes Alžbětiny bílé šaty ve středověkém stylu navlékla rudý mondénní župan Venuše.

Procítěnou kantilénou, zejména v Písni o večernici, naplnil roli Alžbětou odmítaného ctitele Wolframa barytonista Jiří Hájek. Také představitelé dalších rolí dostáli jejich nárokům: Josef Moravec jako Walter (ochuzený ve zvolené verzi opery o svoji soutěžní píseň), Martin Gurbaľ coby durynský lankrabě, Daniel Klánský jako Biterolf, Tomasz Suchanek v roli Reinmara a Vít Šantora v roli písaře Heinricha. Jejich hlasy se dobře pojily i v ansámblech. Jiskřivým sopránem se po roli Belindy v Purcellově opeře Dido a Aeneas v Ostravě uvedla Magdaléna Rovenská v roli pastýře, v inscenaci alegorie přírody a svůdné múzy. Vyzdvihnout ovšem zaslouží především sbor pod vedením Jurije Galatenka, který se skvěle vyrovnal i s tím, že zpíval nejen na scéně, ale i v různých částech hlediště.

Ostravskou inscenaci Tannhäusera provází slogan „Wagnera je třeba zažít!“ Je to tak, právě nastudování Marka Šedivého a Jiřího Nekvasila může být pro někoho, kdo má před Wagnerem respekt či ostych, ba dokonce vůči němu averzi, vhodnou vstupní branou k tomuto zásadnímu skladateli operní historie. A není k tomu ani potřeba další marketingový slogan „Wagner je sexy“, kterým Národní divadlo moravskoslezské na pohlednici až příliš podbízivě láká k návštěvě Tannhäusera. Přitažlivé je i další obsazení s Hansem-Georgem Priesem a Kateřinou Hebelkovou v titulních rolích.

Richard Wagner: Tannhäuser
Hudební nastudování Marek Šedivý, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Marta Roszkopfová, pohybová spolupráce Jana Tomsová, sbormistr Jurij Galatenko, vedoucí operního studia NDM Lenka Živocká, dramaturgie Juraj Bajús.

Osoby a obsazení: Hermann, lankrabě durynský – Jozef Benci / Martin Gurbaľ, Tannhäuser – Hans-Georg Priese / Gianluca Zampieri, Wolfram von Eschenbach – Jiří Hájek / Pavol Kubáň, Walther von der Vogelweide – Josef Moravec /  Juraj Nociar, Biterolf – Daniel Klánský /  Petr Urbánek, Heinrich, písař – Martin Javorský / Vít Šantora, Alžběta, neteř lankraběte / Venuše – Kateřina Hebelková / Maida Hundeling, Reinmar von Zweiter – Erik Ondruš /  Tomasz Suchanek, Mladý pastýř – Karolína Levková /  Magdaléna Rovenská, Čtyři panoši – Anna Bystroňová / Sofie Buryšová / Lucie Diehelová / Diana Gajdošová / Sofie Kollárová / Anna Skalická / Zuzana Smrčková / Veronika Sukatschová / Veronika Tomisová.

Obsazení premiéry vyznačeno tučným písmem.

Sbor a orchestr opery Národního divadla moravskoslezského, Baletní a Operní studio NDM.

Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, premiéra 27. dubna 2023.