Operní panorama Heleny Havlíkové (449) – Nová hvězda světového tenorového nebe prolétla Prahou jen na chvilku

Hned se svým debutovým albem nazvaným prostě Árie a pojatým jako vyznání lásky k opeře, se Jonathan Tetelman zařadil mezi přední interprety tenorové generace třicátníků. Pěvecké studium začínal na Manhattanské hudební škole v New Yorku jako barytonista a teprve později se při postgraduálním studiu na Mannes School of Music přeorientoval na tenorový obor. Nebylo to pro něj snadné, musel pracovat jako číšník, aby si s podporou své adoptivní americké rodiny vydělal na pěvecké školení, a zároveň se učil na starých nahrávkách. A školení to bylo efektivní, protože techniku, s níž bezpečně ovládá svůj měkce zaoblený hlas v široké škále dynamiky, má zvládnutou s jistotou. Přitom zůstává zřejmé, že Tetelmanův barytonový základ nepřišel vniveč. Dodává i jeho tenorovým rolím tmavší barvu a pevnost, s nimiž obsáhl repertoár těch největších a nejslavnějších rolí nejen v operách Giuseppe Verdiho, Giacoma Pucciniho a dalších italských veristů, ale i Julese Massenta, Georgese Bizeta nebo Friedricha von Flotowa.

Pevnost hlasu předurčuje Tetelmana především pro veristické opery. Pucciniho považuje Tetelman za svůj hudební „domov“, ostatně Pinkerton byl první rolí, kterou po své proměně z barytonisty na tenoristu zpíval. Z pucciniovského CD na koncertě sólově předvedl tři árie: Ruggerovo Parigi! È la città dei desideri z 1. dějství Vlaštovky, rytíře Des Grieux Donna non vidi mai z 1. dějství Manon Lescaut a Robertovo Torna ai felici dì z 2. jednání Víl. A třebaže na program koncertu zařadil se sopranistkou Sylvií D’Eramo i dueta z Vlaštovky (Nella tua casa… Ma come puoi lasciarmi), Bohémy (O soave fanciulla), Tosky (Ah, quegli occhi… Qual occhio al mondo può star di paro) a Butterfly (Bimba dagli occhi pieni di malia), pouhá tři sólová čísla považuji v rámci recitálu za málo. „Náplastí“ byl alespoň přídavek s Kalafovým Nessun dorma a báječným a efektním překvapením, když sborové vstupy z obou stran empor i balkónu zpívali studenti pražské Konzervatoře Jana Deyla a pardubické konzervatoře.

Sám Tetelman charakterizuje svůj hlas jako lyrický se spoustou síly. Může to znít až jako protiklad, nicméně přesně vystihuje emocionální hloubku, kterou do svých rolí vkládá a zároveň znělost jeho pevného volumenu, vyrovnaného ve všech rejstřících. I z koncertního vystoupení bylo zřejmé, s jakým vzrušením vstupuje do svých rolí a dává obsah všem frázím, textům a psychologickým aspektům ztvárňovaných postav.

V rozehrání palety emocí byl Tetelmanovi velkou oporou dirigent Rastislav Štúr, jehož empatie vůči sólistům zaslouží velký obdiv. A PKF – Prague Philharmonia, s níž Tetelman své pucciniovské album nahrával, v tomto případě pod taktovkou Carla Rizziho, se na koncertě prezentovala nejen jako citlivé doprovodné těleso, ale samostatně v preludiu ke 2. dějství Edgara se strhující gradací dynamiky, v intermezzu k 3. dějství Manon Lescaut se i sólově uplatnili hráči na smyčcové nástroje, intermezzo ke 2. dějství opery Víly hýřilo divokostí zkázonosných dívek. Pouze instrumentální verze sboru propojující 2. a 3. dějství Madam Butterfly s čekáním Čo-Čo-San na Pinkertona utrpěla nezvládnutým sólem na violu d’amore.

Diváci jsou pro Tetelmana prý jako droga. Skutečně, charisma, s nímž dokáže Tetelman vytvářet vztah s posluchači a vtahovat je do dramatických příběhů svých postav, je velmi intenzivní. Sopranistka Sylvie D’Eramo se vedle něj takto prosadit nedokázala – ani jako Magda (Chi il bel sogno di Doretta z Vlaštovky), Mimi (Sì, mi chiamano z Bohémy), Liù (Tu che di gel sei cinta z Turandot) a v přídavku Manon Lescaut (In quelle trine morbide). Navíc nešlo přeslechnout chvění hlasu, ve výškách při silné dynamice ostrost a občas i špatné sykavky. Ač se tato absolventka Lindemannova programu pro mladé umělce začala v menších rolích prosazovat přímo v Metropolitní opeře a zanedlouho ji zde čeká dokonce Musetta v Bohémě, její vystoupení bylo spíše vyplněním času při čekání na Tetelmana.

Není divu, že Jonathana Tetelmana díky jeho hutnému hlasu, který v plné síle stoupá i do tenorových výšek, obsazují do rolí Cavaradossiho v Tosce, Pinkertona v Madam Butterfly, Mantovského vévody v Rigolettovi nebo Alfréda v Traviatě přední operní domy – londýnská Královská opera, Německá opera Berlín, drážďanská Semperova opera, Velké divadlo v Barceloně, Bavorská státní opera a mnoho dalších. Zanedlouho budeme mít příležitost ohodnotit Tetelmanovo umění v pucciniovském repertoáru i díky hned dvěma kino-přenosům z Metropolitní opery: v dubnu to bude Vlaštovka s Tetelmanem jako Ruggerem a v květnu Madam Butterfly, v níž bude po boku Asmik Grigorian Pinkertonem.

Jonathan Tetelman & Sylvia D’Eramo

Jonathan Tetelman – tenor, Sylvia D’Eramo – soprán, PKF – Prague Philharmonia,

Rastislav Štúr – dirigent.

Giacomo Puccini:
Edgar: prelude ke 2. dějství; Vlaštovka: Parigi è la città dei desideri (Ruggero), Chi il bel sogno di Doretta (Magda), Nella tua casa… Ma come puoi lasciarmi (Ruggero a Magda); Manon Lescaut: intermezzo k 3. dějství, Donna non vidi mai (Des Grieux); Bohéma: Sì, mi chiamano (Mimi), O soave fanciulla (Rodolfo a Mimi); Víly: La Tregenda (intermezzo ke 2. dějství), Torna ai felici dì (Roberto); Turandot: Tu che di gel sei cinta (Liù); Tosca: Ah, quegli occhi… Qual occhio al mondo può star di paro (Cavaradossi a Tosca); Madama Butterfly: Sbor se zavřenými ústy (2. dějství), Bimba dagli occhi pieni di malia (Pinkerton a Čo-Čo-San).

Dvořákova síň Rudolfina, 23. ledna 2024.