Operní panorama Heleny Havlíkové (47)

Týden od 24. do 30. října 2011

° Vyladěnost prastarých osnov mužského zpěvu na Strunách podzimu
° Globálně provinční Giovanni z MET
° Inspirace na dny příští

***

Vyladěnost prastarých osnov mužského zpěvu na Strunách podzimu

Jednou z linií festivalu Struny podzimu jsou produkce, které rozšiřují vnímání hudby o zážitky autentických vokálních projevů, navazujících na lidové tradice zpěvu a provozování hudby. Dramaturgie Strun podzimu v ní už nabídla alpské jódlování, tuvidský alikvótní hrdelní zpěv (viz Operní panorama 26.10.2010 zde) – a nyní znovu sardinskou vokální polyfonii, tentokrát v kombinaci s tou korsickou. Mužský vokální soubor A Filetta, což v překladu znamená kapradina, tedy znak Korsiky, vznikl na Korsice v roce 1978 se záměrem zachránit místní tradici vícehlasného zpěvu, ať již v kostelích nebo strmých stráních korsických hor. Dnes je sedmičlenný soubor vedený Jeanem-Claudem Acquavivou, s bohatou diskografií čítající 22 položek (!), ozdobou nejrůznějších festivalů – právem. Základem je spíše než lidový folklór podivuhodná směsice nějrůznějších kulturních vlivů z korsických dějin, ovlivněná hlavně tradicí chrámového mužského zpěvu. To, že jde o „mužský“ zpěv, typický pro mužská duchovní společenství napříč kulturami, bylo zřejmé i ze způsobu, jímž se pěvci dotýkali a komunikovali spolu, aby zvýšili „vyladěnost“ souhry – působili jako jeden živoucí hudební nástroj. Výsledkem byla čirá opojná radost ze zpěvu, tkaného podle prastarých osnov, která se s prostorem odsvěceného kostela Českého muzea hudby pojila natolik silně, až jakoby ho nově posvětila. Tento podivuhodný prostor, nesoucí v sobě stále přítomné znaky „modlitebny“, korespondoval s meditativním zpěvem Korsičanů dokonale. České muzeum hudby bylo zaplněno vnímavými (i mladými) posluchači doslova až po střechu.

U podobných autentických souborů je velmi obtížné oddělit „nutnost se tím uživit“ od původně zcela nekomerčního záměru uchovat vlastní kulturní dědictví. A Filetta si své kořeny uchovala a nástrahám showbyznysu zatím naštěstí úspěšně vzdoruje.

***

Globálně provinční Giovanni z MET

V sobotu 29. října se uskutečnil do kin 54 zemí celého světa, zapojených do programu Met in HD, přenos nejnovější inscenace newyorské Metropolitní opery, nového nastudování Mozartova „žertovného dramatu“ Dona Giovanniho. Datum přenosu nebylo zvoleno náhodně – přesně téhož dne roku 1787 se konala pražská premiéra Dona Giovanniho, kterou Mozart „svým Pražanům“ v tehdejším Nosticově, dnes Stavovském divadle osobně dirigoval. Výkladů a pojetí této „opery oper“ byla a je po světě k vidění mnoho včetně aktualizací až provokativních (inscenace Clause Gutha na salcburském festivalu s Giovannim a Leporellem jako feťáckými ztroskotanci nebo Calixta Bieita, plná násilí a drasticky vulgárního ponižování).

Lze pochopit, že se divadlo velikosti Metropolitní opery nebude pouštět do vytříbené historicky poučené interpretace na dobové nástroje ani při své závislosti na soukromých donátorech do kontroverzních pobuřujících výstřelků. V obsazení moderního velkého symfonického orchestru zněla (v kině v Jablonci nad Nisou) pod taktovkou nově jmenovaného šéfdirigenta Fabia Luisiho velkooperně rozmáchlá verze, v níž aspirace na vytříbený mozartovský styl nebyla prioritou. Luisi se ovšem uplatnil i jako zdatný doprovazeč recitativů na cembalo. Ani britský režisér Michael Grandage, nositel řady prestižních divadelních cen, nijak neexperimentoval: se svým scénografem Christopherem Oramem a uchýlil se k prvoplánové ilustraci příběhu o chlapíkovi, který se nepříliš vynalézavě honí za ženskými. Nebyla ani drama, natož žertovné. Před průčelím dvoupatrového oprýskaného domu s řadami balkónků, jejichž žaluzie se mohou otevírat a vyjevovat malebné výjevy okounějících krasotinek po černé sochy v kápích, naaranžoval postavy v rokokově historizujících kostýmech především tak, aby se jim dobře zpívalo. Světelný design Paula Constabla ovšem vytěžil z banální scény maximum. Když porovnáme scénu k Ringu, nabitou moderními technologiemi jako raketoplán, pak „ohňostrojové“ Giovanniho zmizení do propadliště nebylo ani velkolepé ani vynalézavé. Spravedlivě je třeba říci, že v našich oblastních divadlech se prostopášník propadá do pekel zajímavěji a třeba Leporellovu rejstříkovou árii už jsme v domácích podmínkách viděli mnohokrát rozehranou výrazně vtipněji – jakkoli nemáme k dispozici hvězdnou sestavu zpěváků.

Sólisté z Met do této kategorie bezesporu patřili a svoji svrchovanou profesionalitu projevili i tím, že se podřídili onomu univerzálně globalizovanému stylu velkého zvuku i hlasů. Po zkušenostech z přenosu Dona Pasquala i loňského pražského koncertu se polský barytonista Mariusz Kwiecien, nabitý muzikantskou i hereckou energií, zdál být ideálním představitelem titulní role. Nakonec se mu ale za daných okolností nepodařilo vytvořit víc (ale ani méně) než temperamentního záletníka za použití obehraných schémat. Charisma a nespoutanou divokost proklatce neměl. Pěveckou suverenitu prokázal také Luca Pisaroni, jehož Leporello byl otřepaně sluhou, který nechotně plní přání svého pána. Ramón Vargas, jeden z trojice hvězdných tenorů letošního českokrumlovského festivalu, zpíval Ottavia jako jednu ze svých Verdiho nebo Pucciniho parádních rolí; co si ovšem tento bezradný mstitel/nemstitel vlastně myslel nad rámec co nejkrásnějších tónů, se příliš poznat nedalo. Stejně i ženy – zkušená Barbara Fritolli jako Donna Elvíra, stejně jako v Met debutující Marina Rebeka jako Donna Anna i Mojca Erdmann v roli Zerliny osvědčily své pěvecké umění, ale postrádaly charakteristiky, které vystupňují jejich „osudovost“ právě pro poslední dny legendárního svůdce. A nebylo vinou hřímajícího slovenského basisty Štefana Kocána, že jeho Komtur jako do posledního detailu obživlá černo-šedá socha působil triviálně.

Nové nastudování Dona Giovanniho je přes velkolepou věhlasnost Met globalizovaně provinční – chybí mu především ten machistický a svatokrádežný rozměr, ktrerý je podstatou Mozartovy partitury. Uvidíme, jak se s tímto titulem příští rok v červnu ve Stavovském divadle po 225 letech od zdejší světové premiéry vypořádá režisérský tandem SKUTR Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského. A mezi tím můžeme nostalgicky vzpomínat na zdejší inscenaci Davida Radoka, kongeniální v tom, jak dokázal skloubit genia loci, žánrovou ambivalenci i mnohovrstevnatost výkladu světa potrestaného prostopášníka.

***

Inspirace na dny příští

Zůstaneme ještě u přenosů z Met – hned na tuto sobotu 5. listopadu je připraven další přímý přenos do kin ve 32 městech u nás. Třetí částí – Siegfriedem pokračuje uvedení Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelugův, pozor – již od 16:45.

Uvedení Gluckovy první reformní opery Orfeus a Eurydika je už třetím společným projektem liberecké opery a Hudební fakulty AMU v Praze. Vedle adeptů zpěvu se v Gluckovi uplatní i mladé sólistky, které svůj talent již několikrát osvědčily: sopranistka Lívia Obručník Vénossová a mezzosopranistka Václava Krejčí Housková. Dirigentem je šéf liberecké opery Martin Doubravský. Režisér Martin Otava chce starověký mýtus prezentovat jako příběh osamělého člověka, který po smrti své milované jen těžko hledá důvod, proč žít dál. Premiéra se v libereckém Divadle F. X.Šaldy koná v pátek 4. listopadu.

V neděli 6. listopadu uvede Dětská opera Praha pod vedením Jiřiny Markové-Krystlíkové svou novou inscenaci: Na Nové scéně od 14 hodin představí (Vy)prodanou nevěstu, vlastní adaptaci podle jedné z raných verzí Prodané nevěsty, kterou Bedřich Smetana komponoval ještě s mluvenou prózou.

Adaptací Prodané nevěsty mají ovšem na repertoáru také sokolské ochotnické soubory (viz Operní panorama 19.4.2011 zde). Nejen ti, kteří si nenechali ujít tuto jiskřivou inscenaci, sršící životadárným optimismem, se mohou nyní těšit na obnovenou premiéru opery Zdeňka Zahradníčka Popelka v podání Divadelního souboru Lázně Toušeň. Představení v Divadle Na Prádle v Besední ulici v Praze v neděli 6. listopadu bude také připomenutím skladatelova životního jubilea. Veřejná generálka určená zejména dětem začíná od 15 hodin, večerní představení následuje od 19:30.

A na neděli ještě jedna inspirace – tentokrát opavská. Vskutku mimořádně si tu připomenou 200. výročí narození Ferenze Liszta – tento věhlasný klavírní virtuos totiž v Opavě v roce 1846 koncertoval. Za řízení Jana Snítila orchestr a sbor Slezského divadla v komorní pěvecký sbor Slezské univerzity uvedou první díl Lisztova málokdy hraného oratoria Christus. Zazní v neděli 6. listopadu od 16 hodin v kostele sv. Václava. Monumentální oratorium Christus, jehož konečná podoba v letech 1862-86, kdy se Liszt uchýlil do kláštera, má celkem tři díly – Vánoční oratorium, Po epifanii uzavírají Pašije a vzkříšení. Kompletně u nás nebylo toto více než tříhodinové dílo nikdy uvedeno, ve zkrácené verzi ho nastudoval s Českou filharmonií v roce 1943 Rafael Kubelík, v Pololáníkově adaptaci si oratorium připomněla před čtrnácti dny přímo na den Lisztova narození 22. října v katedrále sv. Víta Společnost pro duchovní hudbu. V Opavě tak u nás poprvé zazní kompletní verze první části s podtitulem Vánoční oratorium. Další provedení se uskuteční 11. listopadu od 17 hodin v kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích, v příštím měsíci pak vždy od 17 hodin ve čtvrtek 8.prosince v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brunátle a následující den, v pátek 9.prosince v kostele sv. Bartoloměje v Kravařích.

Struny podzimu 2011
Bracanà
A Filetta
25.října 2011 Muzeum české hudby Praha

www.strunypodzimu.cz
www.afiletta.com

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Fabio Luisi
Režie: Michael Grandage
Scéna a kostýmy: Christopher Oram
Světla: Paule Constable
Choreografie Ben Wright
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Harpsichord Continuo: Fabio Luisi
Mandolin Solo: Joyce Rasmussen Balint
Premiéra 13.října 2011 The metropolitan Opera new York
Met – Live in HD 29.10.2011

Don Giovanni – Mariusz Kwiecien
Donna Anna – Marina Rebeka
Don Ottavio – Ramón Vargas
Donna Elvira – Barbara Frittoli
Leporello – Luca Pisaroni
Zerlina – Mojca Erdmann
Masetto – Joshua Bloom
Commendatore – Štefan Kocán

www.metopera.org

Připravujeme ve spolupráci s Českým rozhlasem 3-Vltava
Zvukovou podobu Operního panoramatu Heleny Havlíkové najdete zde