Operní panorama Heleny Havlíkové (29)
Týden od 11. do 17. dubna 2011
° Burzovní spekulace (tentokrát operní)
° Hájkovo operní karaoke v Disku
° Životadárná sokolská Prodanka
° Inspirace na velikonoční dny příští
Shodou okolností bylo možné během uplynulého týdne porovnat díky Burze mladých zpěváků a prvnímu uvedení opery Jiřího Hájka Slavík a růže v pražském Divadle Disk snažení mladých adeptů či absolventů oborů spjatých s hudebním divadlem, tedy začínajících profesionálů, ale i amatérů, pro které je divadlo a hudba zálibou, koníčkem vedle docela jiných civilních povolání. Nabízí se otázka, jak si vedli budoucí i čerství profesionálové ve srovnání s ochotníky, kteří se předvedli v adaptaci Smetanovy Prodané nevěsty v rámci VII. přehlídky sokolských divadel v Lázních Toušeň. Každopádně dobrou zprávou je, že na obou operních představeních bylo nabito a také o Burzu byl značný zájem.
***
Burzovní spekulace (tentokrát operní)
Burza mladých zpěváků, kterou pořádá Jednota hudebního divadla, každoročně nabízí mladým pěvcům do 35 let příležitost předzpívat v prostoru Státní opery Praha před vedoucími pracovníky divadel a zástupci hudebních agentur. Na Burzu chodím pravidelně a vždy jsem měla radost, že se tam objevují nové talenty – pohříchu většinou ze Slovenska, zemí bývalého Sovětského svazu nebo Rakouska. Ta letošní Burza, resp. ta část z celodenního programu, kterou jsem stihla, byla velkým zklamáním. Tentokrát převažovali studenti pražské Hudební akademie múzických umění od nejrůznějších kantorů, z brněnské Janáčkovy akademie a bratislavské Vysoké školy múzických umění přijeli jen jednotlivci, z konzervatoří byla nejpočetněji zastoupena pražská a budějovická. Prezentace byly ovšem spíše svědectvím toho, jak obtížné je „vyučit“ se opernímu řemeslu a jak trnitá cesta vede ke kýženému cíli. Vystoupení v některých případech kladla nepříjemné otázky, zda takový adept na uměleckou (a zejména pak vysokou) školu vůbec patří. Pěvecké dispozice jsou darem od Boha a sebevětší píle je nenahradí – pěvečtí pedagogové by měli být natolik zodpovědní, aby u studentů nepodporovali falešné naděje, že budou zpívat první obory, když se budou více snažit. A některá předzpívání zároveň vyvolávala pochybnosti nad výukovými metodami, zejména tehdy, když mladí lidé zpívali árie, které svou obtížností zřetelně přepínaly jejich současné možnosti.
***
Hájkovo operní karaoke v Disku
První opera budoucího skladatele se málokdy stane operním hitem, musí být ale složena, aby si skladatel ověřil své možnosti při dobývání světa opery. Bezesporu talentovaný skladatel Jiří Hájek si pro svůj debut, který je jeho absolventskou prací, vybral poněkud morbidní text dekadentního literáta, hlavně ale dandyho a provokatéra Oscara Wilda Slavík a růže ze sbírky Šťastný princ a jiné pohádky (1888). Do podoby libreta o sedmi obrazech ho převedla Martina Kinská. Wildovy pohádky nejsou z těch, které bychom dětem vyprávěli na dobrou noc a s naší představou „lidových“ pohádek nemají kromě toho, že je Wilde za pohádky – stories označil, společného téměř nic. Jsou to konstrukce literáta, který takto ventiloval svůj tvůrčí přetlak v tyglíku, kde se svářelo socialistické blouznění se zmatky hledání své vlastní sexuální identity.
Tématem je pošetilost lásky: Slavík obětuje život, aby studentovi poskytl tanečnicí požadovanou červenou růži (zabarvenou vlastní krví). Rozmarná dívka nakonec růži odvrhne. Student lásku odsoudí jako hloupou a neužitečnou věc a mrtvý slavík zůstane nabodnutý na trn růžového keře. Hájek není první, koho zlákala možnost uplatnit zhudebnění slavičího zpěvu. Dobrá opera ale potřebuje silný příběh. Zápletka Slavíka a růže obstojí jako deníčková reflexe mladíka, kterému v tanečních dívka odmítla tanec, ale na celou, byť stručnou operu nevystačí. Snad pro písňový cyklus. Hájkovi se nedařilo sedm obrazů propojit tak, aby byla vysledovatelná hudební trajektorie „příběhu“ a jeho protagonistů. Nebylo jasné, jakou emoci ušlechtile znějící zvukové plochy emoci nesou.. K tomuto dojmu přispělo i použití reprodukované hudby z nahrávky, navozující pocit jakéhosi operního karaoke, a také mikroporty zpěváků. Takto reprodukovaný zpěv na malém jevišti Disku působil zbytečně pateticky a uměle.
Režisérka a choreografka Veronika Riedlbauchová se zjevně snažila inscenaci oživit tím, že spíše staticky pojatou čtveřici postav kolem stojanů na noty, jejichž skrumáž tvořila také stanoviště pro představitele Keře, doplnila v dalším plánu o taneční dvojici pojmenovanou Láska. Po několika vlnách extáze výrazového tance skončí uzavřena v jakési prosklené rakvi. Nápadu s touto bednou, která navozovala dojem akvária, kde horní skleněné víko bylo zalito pár centimetry vody, skrze kterou se dalo svítit, ovšem nelze upřít sugestivnost. Závěrečné rituální „líbání Wildova náhrobku“ rtěnkami do ruda zmalovanými rty pak vyvolávalo spíše nevolnost svým odérem jakési travesty show. Z Wildova odkazu tak tato operní verze Slavíka a růže přebrala hlavně ideu „umění pro umění“.
***
Životadárná sokolská Prodanka
Potřebujete-li načerpat optimismus v dnešní nepříliš útěšné době, pak sokolská Prodanka působí jako zázračná živá voda. Od své úspěšné premiéry v prosinci loňského roku byla tentokrát uvedena v rámci VII. ročníku přehlídky sokolských ochotnických divadel. Starobylé městečko Lázně Toušeň (dostupné z Prahy přívětivým motoráčkem) vedle lázeňských procedur tak poskytlo o víkendu 15. – 17. dubna léčivý štědře tryskající gejzír spontánní radosti, elánu a energie.
Za připomenutí stojí hluboká spřízněnost mezi sokolským hnutím a Smetanovou „prací pro národ“. Smetana a Tyrš byli ostatně vrstevníci a v jejich životní pouti a záměrech nalezneme mnohé společné rysy. Nápad spojit Smetanovu Prodanou nevěstu a sokolské hnutí vznikl v souvislosti s přípravami oslav 150. výročí vzniku Sokola a XV. všesokolského sletu v roce 2012. A impulsem byly divadelní a hudební aktivity sokolských ochotnických souborů: pro tuto svéráznou adaptaci se spojily Sbor Dobrovolných Ochotnických Liboherců Pyšely, národopisný soubor Formani ze Slatiňan, pěvecký sbor Gaudium-Praha ze Sokola Královské Vinohrady a 1. LF Univerzity Karlovy Praha a konečně Divadelní soubor Lázně Toušeň. Ten se navíc o sobotním odpoledni odpoledne blýskl svým neodolatelně komickým nastudováním Goldoniho Poprasku na laguně. Česká obec sokolská pod svými křídly zaštiťuje ochotnická divadla, což se ukazuje jako způsob, jak rozvíjet tradici spolkového života a aktivit, stmelujících obec uměleckou, diváckou i „občanskou“ – nejen v Lázních Toušeň, ale všude tam, kde mají moudré zastupitelstvo a aktivní občanstvo.
Prodanka se hraje v jiskřivé adaptaci Bohumila Gondíka jako lidová hra se zpěvy a tanci. Duch Prodanky zůstal nejen zachován, ale dostal další rozměr. Dalibor Gondík v předehře a některých další hudebních číslech upravil partituru pro živě hrající národopisnou kapelu Formani, v níž hrají (v krojích) muzikanti napříč generacemi – děda, dcera i vnučka. S podporou nahrávky pořízené orchestrem Národního divadla pak Gondík zachoval některá hudební čísla a jiná nechal jen deklamovat. Tradiční pasáže opery, které známe jako ulice, kterými denně procházíme natolik, že si je už neuvědomujeme, se náhle vylouply v novém světle, získaly nové významy a souvislosti – i bez hudby, kterou si umíme domyslet. Klasická prvorepubliková sokolovna prostoupená teplem původních litinových kamen a přízní nadšeného publika vytvořila pro takovou Prodanku kongeniální prostor.
Spojení čtyř ochotnických souborů fungovalo bez zádrhelů a každý z nich uplatnil výborně svou specializaci – od hudby přes sborový zpěv po lidový tanec a spontánní komediantství. Byla to vskutku „tradiční“ Prodanka, v jednoduchých malovaných plochých kulisách a lidových krojích – na malém pódiu toušeňské sokolovny vše fungovalo skvěle.
Bylo až překvapivé, jak tu učitel biologie nebo IT, tu zemědělský inženýr, tu bývalý profesor chemie nebo podnikatel zpívají čistě a dokážou si – po svém – poradit s party, s nimiž mnohdy zápasí i zkušení profesionálové. Výsledná kombinace s instinsktivním herectvím byla neodolatelná a taktový výstup komediantů směle konkuroval vyumělkovaným pokusům kamenných divadel. Přinejmenším přeměřování Vaškových tělesných proporcí principálem, který si ověřuje, zda se Vašek vejde do medvědí kůže, přesně vyjádřilo smysl dění.
Celé to bylo vtipné, jiskřivé, spontánní a nebývale autentické – slyšet a vidět takto zvesela podanou kvintesenci Prodanky byl opravdu životadárný zážitek. Publikum, které již evidentně má zkušenost s tím, že na produkce ochotníků se lze těšit, přijalo Prodanku s stupňujícím se nadšením. Přehlídku navíc vtipně uváděl dr. Jan Králík, který má na ochotnické činnosti místního sokola lví podíl. Navíc mohl uvítat v publiku i takové osobnosti, jako je armádní generál Tomáš Sedláček, který je ve svých třiadevadesáti letech ve skvělé kondici čestným předsedou Čs. obce legionářské a čestným starostou Tělovýchovné jednoty Sokol Lázně Toušeň, nebo operní pěvkyně a herečka Soňa Červená. Kontinuitu spolkového života, zpřetrhanou protektorátem a léty totality, se díky osobnostem tohoto formátu a integrity podařilo udržet a obnovit. Díky za to – symbióza Sokola s ochotníky se osvědčila a nese plody. Nuže: Tužme se!
***
Inspirace na velikonoční dny příští
Třebaže operní divadla hrají i těsně před Velikonocemi naplno, pro ty, kteří v tomto čase dávají před světskou zábavou přednost rozjímání, mám alternativu, která souzní s velkonočním týdnem. V úterý 19. dubna vod 19:30 hod. zazní v kostele Šimona a Judy v Praze v rámci programu FOK středověká liturgická hra Visitatio Sepulchri, tedy návštěva tří Marií u prázdného Kristova hrobu, jak se dochovala v tradici ženského benediktinského kláštera sv. Jiří na Pražském hradě od 12. století. Tuto svatojiřskou velikonoční hru uvede ženský vokální soubor Tiburtina. Protože se pod vedením Barbory Sojkové na oživení českých chorálních památek specializuje, je na co se těšit.
Státní opera Praha 11. dubna 2011
***
Jiří Hájek:
Slavík a růže
Libreto Martina Kinská
Dirigent: Marko Ivanović
Režie a pohybová koncepce: Veronika Riedlbauchová
Výprava: Lucia Škandíková a Dragan Stojčevski
Hudbu nahrála Komorní filharmonie Pardubice
První uvedení opery v divadle Disk Praha 11. dubna 2011
Lucie Fišer Silkenová (soprán), Michaela Kapustová (mezzosoprán), Josef Moravec (tenor) a David Nykl (bas)
Johana Matoušková a David Ryska (tanec)
***
Bedřích Smetana:
Prodaná nevěsta
VII. přehlídka sokolských ochotnických divadel – Lázně Toušeň 16. dubna 2011
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
