Operní panorama Heleny Havlíkové (47)

  1. 1
  2. 2

Týden od 24. do 30. října 2011

° Vyladěnost prastarých osnov mužského zpěvu na Strunách podzimu
° Globálně provinční Giovanni z MET
° Inspirace na dny příští

***

Vyladěnost prastarých osnov mužského zpěvu na Strunách podzimu

Jednou z linií festivalu Struny podzimu jsou produkce, které rozšiřují vnímání hudby o zážitky autentických vokálních projevů, navazujících na lidové tradice zpěvu a provozování hudby. Dramaturgie Strun podzimu v ní už nabídla alpské jódlování, tuvidský alikvótní hrdelní zpěv (viz Operní panorama 26.10.2010 zde) – a nyní znovu sardinskou vokální polyfonii, tentokrát v kombinaci s tou korsickou. Mužský vokální soubor A Filetta, což v překladu znamená kapradina, tedy znak Korsiky, vznikl na Korsice v roce 1978 se záměrem zachránit místní tradici vícehlasného zpěvu, ať již v kostelích nebo strmých stráních korsických hor. Dnes je sedmičlenný soubor vedený Jeanem-Claudem Acquavivou, s bohatou diskografií čítající 22 položek (!), ozdobou nejrůznějších festivalů – právem. Základem je spíše než lidový folklór podivuhodná směsice nějrůznějších kulturních vlivů z korsických dějin, ovlivněná hlavně tradicí chrámového mužského zpěvu. To, že jde o „mužský“ zpěv, typický pro mužská duchovní společenství napříč kulturami, bylo zřejmé i ze způsobu, jímž se pěvci dotýkali a komunikovali spolu, aby zvýšili „vyladěnost“ souhry – působili jako jeden živoucí hudební nástroj. Výsledkem byla čirá opojná radost ze zpěvu, tkaného podle prastarých osnov, která se s prostorem odsvěceného kostela Českého muzea hudby pojila natolik silně, až jakoby ho nově posvětila. Tento podivuhodný prostor, nesoucí v sobě stále přítomné znaky „modlitebny“, korespondoval s meditativním zpěvem Korsičanů dokonale. České muzeum hudby bylo zaplněno vnímavými (i mladými) posluchači doslova až po střechu.


U podobných autentických souborů je velmi obtížné oddělit „nutnost se tím uživit“ od původně zcela nekomerčního záměru uchovat vlastní kulturní dědictví. A Filetta si své kořeny uchovala a nástrahám showbyznysu zatím naštěstí úspěšně vzdoruje.

***

Globálně provinční Giovanni z MET

V sobotu 29. října se uskutečnil do kin 54 zemí celého světa, zapojených do programu Met in HD, přenos nejnovější inscenace newyorské Metropolitní opery, nového nastudování Mozartova „žertovného dramatu“ Dona Giovanniho. Datum přenosu nebylo zvoleno náhodně – přesně téhož dne roku 1787 se konala pražská premiéra Dona Giovanniho, kterou Mozart „svým Pražanům“ v tehdejším Nosticově, dnes Stavovském divadle osobně dirigoval. Výkladů a pojetí této „opery oper“ byla a je po světě k vidění mnoho včetně aktualizací až provokativních (inscenace Clause Gutha na salcburském festivalu s Giovannim a Leporellem jako feťáckými ztroskotanci nebo Calixta Bieita, plná násilí a drasticky vulgárního ponižování).

Lze pochopit, že se divadlo velikosti Metropolitní opery nebude pouštět do vytříbené historicky poučené interpretace na dobové nástroje ani při své závislosti na soukromých donátorech do kontroverzních pobuřujících výstřelků. V obsazení moderního velkého symfonického orchestru zněla (v kině v Jablonci nad Nisou) pod taktovkou nově jmenovaného šéfdirigenta Fabia Luisiho velkooperně rozmáchlá verze, v níž aspirace na vytříbený mozartovský styl nebyla prioritou. Luisi se ovšem uplatnil i jako zdatný doprovazeč recitativů na cembalo. Ani britský režisér Michael Grandage, nositel řady prestižních divadelních cen, nijak neexperimentoval: se svým scénografem Christopherem Oramem a uchýlil se k prvoplánové ilustraci příběhu o chlapíkovi, který se nepříliš vynalézavě honí za ženskými. Nebyla ani drama, natož žertovné. Před průčelím dvoupatrového oprýskaného domu s řadami balkónků, jejichž žaluzie se mohou otevírat a vyjevovat malebné výjevy okounějících krasotinek po černé sochy v kápích, naaranžoval postavy v rokokově historizujících kostýmech především tak, aby se jim dobře zpívalo. Světelný design Paula Constabla ovšem vytěžil z banální scény maximum. Když porovnáme scénu k Ringu, nabitou moderními technologiemi jako raketoplán, pak „ohňostrojové“ Giovanniho zmizení do propadliště nebylo ani velkolepé ani vynalézavé. Spravedlivě je třeba říci, že v našich oblastních divadlech se prostopášník propadá do pekel zajímavěji a třeba Leporellovu rejstříkovou árii už jsme v domácích podmínkách viděli mnohokrát rozehranou výrazně vtipněji – jakkoli nemáme k dispozici hvězdnou sestavu zpěváků.


Sólisté z Met do této kategorie bezesporu patřili a svoji svrchovanou profesionalitu projevili i tím, že se podřídili onomu univerzálně globalizovanému stylu velkého zvuku i hlasů. Po zkušenostech z přenosu Dona Pasquala i loňského pražského koncertu se polský barytonista Mariusz Kwiecien, nabitý muzikantskou i hereckou energií, zdál být ideálním představitelem titulní role. Nakonec se mu ale za daných okolností nepodařilo vytvořit víc (ale ani méně) než temperamentního záletníka za použití obehraných schémat. Charisma a nespoutanou divokost proklatce neměl. Pěveckou suverenitu prokázal také Luca Pisaroni, jehož Leporello byl otřepaně sluhou, který nechotně plní přání svého pána. Ramón Vargas, jeden z trojice hvězdných tenorů letošního českokrumlovského festivalu, zpíval Ottavia jako jednu ze svých Verdiho nebo Pucciniho parádních rolí; co si ovšem tento bezradný mstitel/nemstitel vlastně myslel nad rámec co nejkrásnějších tónů, se příliš poznat nedalo. Stejně i ženy – zkušená Barbara Fritolli jako Donna Elvíra, stejně jako v Met debutující Marina Rebeka jako Donna Anna i Mojca Erdmann v roli Zerliny osvědčily své pěvecké umění, ale postrádaly charakteristiky, které vystupňují jejich „osudovost“ právě pro poslední dny legendárního svůdce. A nebylo vinou hřímajícího slovenského basisty Štefana Kocána, že jeho Komtur jako do posledního detailu obživlá černo-šedá socha působil triviálně.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments