Operní panorama Heleny Havlíkové (474) – Rusalka i Čert a Káča s geniem loci Vysoké

Z uvádění Rusalky Antonína Dvořáka přímo v místě, kde vznikala, ve Vysoké u Příbramě, se stala tradice. Opera studio Praha Anity Jirovské ji letos obohatila inscenací Čert a Káča. Věřme, že tradice uvádění Dvořákových oper ve Vysoké u Příbramě bude pokračovat a inscenátoři zúročí letošní zkušenosti. Zážitek z oper uváděných přímo v místě, kde Dvořák pobýval a jejich části zde komponoval, je výjimečný a nezastupitelný.

• Genius loci Dvořákovy Vysoké opět ožil
• Káče ve Vysoké nakonec nabídne rámě sám Dvořák
• Rusalka ožívající atmosférou Vysoké

Genius loci Dvořákovy Vysoké opět ožil

Je skvělé, že Opera studio Praha a Památník Antonína Dvořáka pokračují v uvádění Dvořákových oper ve Vysoké u Příbramě, v místě, ze kterého doslova dýchá dvořákovský genius loci. Bylo vlastně s podivem, že od roku 1952, tedy sedmdesát let, nikdo nenavázal na uvádění Rusalky v krásném rozlehlém parku kolem vily hraběte Kounice, kde je nyní Památník Antonína Dvořáka a kde tehdy byl amfiteátr s třemi tisíci míst k sezení a dalšími třemi tisíci k stání! Jak ředitel Památníku Vojtěch Poláček připojil k zasvěcenému poutavému vyprávění při prohlídce areálu, které za velkého zájmu letošním produkcím předcházely.

Dvořák měl k Vysoké u Příbramě úzký vřelý vztah. Švagr Antonína Dvořáka, hrabě Kounic, majitel vysockého panství, nechal v roce 1878 postavit u lesa elegantní novorenesanční vilu, kam Dvořák často jezdíval. A Dvořák si Vysokou zamiloval natolik, že si tam pořídil vlastní dům, kde zahradničil, choval holuby – a komponoval. Zde vznikala díla jeho zralého a vrcholného období, včetně Rusalky i Čerta a Káči.

S nápadem obnovit uvádění Rusalky přímo v místě jejího zrodu přišla v roce 2022 sopranistka Anita Jirovská, jedna ze zakladatelek uskupení Opera studio Praha. A pro realizaci této myšlenky získala nejen Památník Antonína Dvořáka ve Vysoké, ale i Středočeský kraj, město Příbram a další partnery. Letos navíc přišla s další inscenací, s Čertem a Káčou.

Vysoká s Památníkem Antonína Dvořáka má místa jak stvořená nejen pro Rusalku, ale i pro Čerta a Káču – rozlehlý anglický park se vzrostlými stromy, jezírkem na pomezí louky a lesíku i s altánkem na ostrůvku uprostřed a novorenesanční vilu se schodištěm vedoucí k hlavnímu vstupu. Kromě divadelních světel (včetně nasvěcování místností za okny) vlastně téměř není třeba přidávat dekorace. Pro Rusalku stačila lavička z kmene stromu a pro Čerta a Káču stoly a židle pro hospodu na louce se smrkem ozdobeným pentlemi a několik pekelných kotlů pod rozložitými stromy. Diváci v průběhu představení mezi těmito místy přecházejí. Režisérka obou inscenací Dagmar Hlubková navíc využila genia loci i tím, že přidala přímo postavu Antonína Dvořáka. Herec a mim Vojtěch Svoboda ho v průběhu obou inscenací ztvárňuje bez vtíravosti s laskavým humorem.

Na inscenacích ve Vysoké je sympatické, že se na nich vedle profesionálních umělců podílely děti a dívky hned z několika základních uměleckých škol – Canzonetty při ZUŠ TGM pod vedením Jaroslavy Kunické Halamové, ZUŠ Antonína Dvořáka vedené Viktorií Dukovou a ze ZUŠ Josefa Slavíka Hořovice s učitelkou Květuší Ernestovou. Coby obyvatelé Mokré Lhoty, dvořané tamního zámku i pekelná cháska v Čertovi a Káče nebo žínky i hosté na chystané svatbě v Rusalce si vedly skvěle, stejně jako členky ženského pěveckého sboru Canzone se sbormistryní Jaroslavou Kunickou Halamovou a členky a členové příbramské taneční školy Dohnal Dancing v choreografii Martina Šintáka.

Třebaže se jak Čert a Káča, tak Rusalka běžně uvádějí se škrty (u Rusalky třeba nedávno hodně razantními v inscenaci brněnského Národního divadla včetně úplného vypouštění komických scén Hajného a Kuchtíka), Opera Studio Praha ve Vysoké uvádí obě opery de facto celé. Hlavní zásah do partitur tak spočívá v úpravě Dvořákova velkého orchestru na pouhých šestnáct hráčů v Čertovi a Káče, respektive čtrnáct v Rusalce, což hlavně při zredukování smyčcových nástrojů přece jen bohatství hudebních barev Dvořákovy partitury oslabuje. Tím spíš, že dirigent Sébastien Bagnoud se soustředil při hudebním nastudování obou oper spíše jen na odehrání správných not.

Zůstává otázka, nakolik je třeba nejen orchestr, ale i sólisty nazvučovat. Pokud ano, tak rozhodně lépe, než to zůstává dosud. Nedostatečně kvalitní reproduktory pro zprostředkování klasické hudby a dokonce výpadky zvuku poškozují úsilí, vklady a přínosy, které do inscenace vnášejí ostatní.

Káče ve Vysoké nakonec nabídne rámě sám Dvořák

Do inscenace Čert a Káča diváky uvádí přímo Antonín Dvořák v buřince (Vojtěch Svoboda). S klavírním výtahem v ruce, který „konzultuje“ s představitelkou Káči, zvažuje, že by si svou operu zadirigoval. Pak ale přece jen pozve k provedení dirigenta Sébastiena Bagnouda. Režisérka Dagmar Hlubková potom rozehrává příběh vdavekchtivé Káči, důvtipného ovčáka Jirky, napáleného Marbuela, vládce pekla Lucifera a napravené Kněžny jako barvitou pohádku – vesele roztančenou včetně rozdávání koláčků divákům, strašidelnou, ale jen trochu s křepčením pekelníků mezi dýmajícími kotly, i zámecky upjatou, postiženou strachem z propadnutí peklu. Hlubková řadu scén humorně domyslela – třeba když fešákovi Jirkovi nadbíhá hned celý houf ženských k nelibosti jejich partnerů nebo když se Dvořák coby hospodský snaží, marně, aby Marbuel zaplatil útratu za piva, kterých Káča do sebe obrátila hned několik. Vtipně vyřešila závěr: o přízeň Káči, teď nejbohatší holky z celé vesnice, se najednou uchází kde kdo. Zalíbit se snaží i Jirka, ale na toho Káča tak akorát vyplázne jazyk a odkráčí vybírat mezi muži v publiku. Ani tam nenajde toho pravého – tím se stane až Antonín Dvořák. Po chvílí váhání nabídne rámě nejen Káče, ale pro závěrečný potlesk nadšených diváků i Marbuelovi.

V Alžbětě Symerské měla inscenace Čert a Káča pořádně hubatou nebojácnou holku, která, chráněná křížkem, svou kuráží způsobí v pekle pořádný poprask. Jan Maria Hájek dodal roli ovčáka Jirky odhodlanou rozhodnost, díky níž se stal středobodem obdivu nejen celé hospody a pekla, ale i osazenstva zámku. Vojtěch Pačák po prvním výstupu Marbuela jako uhlazeného elegána, který si snadno získá přízeň tancechtivé holky, když ji nikdo jiný nechce, hlavně uhrál Káčou zbědovaného čerta a v závěru naháněl ten správný strach. Josef Kovačič ovšem Lucifera uzpíval mocným basem. A s pěveckým partem ustrašené Kněžny, která lituje svých hříchů, si dobře poradila i Marie Schmidtová, doprovázená navíc impozantním psem. Zemitě rozšafnou mámou byla Liana Sass.

Rusalka ožívající atmosférou Vysoké

Rusalka bývá upravována nejen po hudební stránce, ale i režijní výklady bývají aktualizované, někdy hodně drsně (například ve Stuttgartu Rusalka jako pro společností nepřijatelná drag queen, v Mnichově jako oběť Josefa Fritzla v kauze Amstetten doživotně odsouzeného za únos, znásilňování, incest, zabití a zotročování). Režisérka inscenace ve Vysoké Dagmar Hlubková se nechala vést libretem a atmosférou místa. Na začátku vidíme Antona Dvořáka (Vojtěcha Svobodu), jak se prochází u jezírka, a na cestičce ho vyleká Ježibaba. Nápady, které si poznamenává do zápisníku, se před ním v podobě opery jakoby zhmotňují. S barevnými světly reflektorů – zelenými pro Rusalku a Žínky, rudými pro Ježibabu – před ním ožívá ve výpravných kostýmech jako pohádka o něžné vodní víle, která se zamiluje do Prince, přes varování Vodníka a Ježibaby se stane člověkem, ale Princ ji zradí a nakonec v jejím náručí umírá. A Rusalka dostává stejnou podobu jako Ježibaba.

Dovádivé Žínky v tylových střapatých šatičkách se prohánějí lesem, odkud vystupuje Vodník v dlouhé peleríně se zeleně pomalovaným obličejem. Ježibaba s šedým obličejem, evokujícím spíše smrtku, v šedých šatech s dlouhou zlatou vlečkou vystupuje v doprovodu dvou „oživlých kamenů“ zpod větví stromu, které sahají až na zem, nebo jako varování v rudém světle na trase prvního patra vily. Polonéze tančené na cestičce před vilou ze schodiště a terasy přihlížejí Rusalka, Cizí kněžna a zámecká společnost v nádherných plesových róbách, Princ v luxusním bílém fraku s výložkami a metály i „venkovské“ děti. A novinky o podivném dění na zámku si Hajný s Kuchtičkou sdělují na lavičce před vilou.

I pro sólisty se jako hlavní handicap ukázaly mikroporty. Přitom jsem přesvědčená, že by svými zvučnými hlasy venkovní prostor uzpívali nejen Anita Jirovská jako Rusalka, tak Peter Malý v roli Prince (pokud by nebyl v indispozici, jak se mu to stalo při představení 24. června) i Barbora Ďubeková coby patřičně vyzývavá žensky atraktivní Cizí kněžna. Emoce, které do svých výkonů tito sólisté vložili, by nezkreslovaly zahuhlané reproduktory. Obtížnější by to nejspíš bylo pro Martina Vodrážku, jehož baryton nemá tak znělé basové polohy, jak vyžaduje role Vodníka.

Zpěv s pobíháním po nočním lese v tylových šatičkách Žínek výborně skloubily Eva Hartová, Markéta Dvořáková a Kateřina Vogelová. A komické odlehčení vnesli v rolích bodrého Hajného a neposedné Kuchtičky Michael Skalický a svým jasným průrazným sopránem Veronika Kaiserová.

Z této sestavy se vymykala Gabriela Chocholoušová Petirová, která jako Ježibaba v jednotvárně sošném aranžmá pomalé chůze (i při čarování Čury mury fuk) působila nejistě a dokonce ji při zpěvu postihovaly výpadky.

Antonín Dvořák: Čert a Káča
Úprava pro orchestr o 16 hráčích David Vaňáč, dirigent Sébastien Bagnoud, režie Dagmar Hlubková, choreografie Martin Šinták, scénografie Jaroslav Milfajt.

Osoby a obsazení: Ovčák Jirka – Jan Maria Hájek, Káča – Alžběta Symerská, Matka – Liana Sass, Marbuel – Vojtěch Pačák, Lucifer – Josef Kovačič, Čert vrátný / Maršálek – Jonatan Müller, Čert strážce – Adam Buckley, Kněžna – Marie Schmidtová, Komorná – Denisa Hanušovská, Antonín Dvořák (pantomima) – Vojtěch Svoboda.

Ženský pěvecký sbor Conzone Příbram, děti z dětského pěveckého sboru Conzonetta ZUŠ Příbram I., taneční škola Dohnal Dancing.

Opera studio Praha, Vysoká u Příbramě, představení 20. června 2024.

Antonín Dvořák: Rusalka
Úprava pro orchestr David Vaňáč, hudební nastudování Sébastien Bagnoud, režie Dagmar Hlubková.

Osoby a obsazení: Rusalka – Anita Jirovská, Princ – Peter Malý, Vodník – Martin Vodrážka, Ježibaba – Gabriela Chocholoušová Petirová, Cizí kněžna – Barbora Ďubeková, Hajný – Michael Skalický, Kuchtík – Veronika Kaiserová, Žínky – Eva Hartová, Markéta Dvořáková, Kateřina Vogelová, Lovec a Hajný – Michael Skalický, Antonín Dvořák (němá role) – Vojtěch Svoboda.

Sbory Canzonetta ZUŠ TGM (Jaroslava Kunická Halamová), ZUŠ Antonína Dvořáka (Viktorie Duková), ZUŠ Josefa Slavíka Hořovice (Květuše Ernestová).

Opera studio Praha, Vysoká u Příbramě, představení 24. června 2024.