Operní panorama Heleny Havlíkové (484) – Smetanovo Tajemství přišly do Šárky „odhalovat“ tisícovky diváků

Když v roce 2005 Jana Divišová a Renée Nachtigallová přišly se záměrem obnovit uvádění divadelních představení v šáreckém údolí nad Čertovým mlýnem, zdál se to být na naprosto bláhový nápad. Měl oporu v historii – v roce 1913 zde basista Národního divadla Emil Pollert a podnikatel Antonín Fencl zbudovali velkorysý přírodní amfiteátr pro 10 tisíc sedících diváků a 8 tisíc míst na státní. V některých produkcích vystupovalo až 600 komparsistů a místní pro ně zapůjčovali ovce a kozy. Provoz po přerušení během první světové války ale udrželi jen do roku 1922.

Dnes je údolí bývalého přírodního divadla zarostlé lesem a houštinami a „hlediště“ v prudké stráni je vždy potřeba očistit od větví, šišek nebo popadaných jablek. Ukázalo se, že zpočátku riskantní nápad uvádět i v takových podmínkách operu se uchytil. Jakkoli je představení zdarma, zájemci musí šlapat notný kus pěšky. Pro ty, kteří by takovou cestu nezvládli, ovšem organizátoři zajišťují dopravu mikrobusy.

Zájem bývá obrovský. Na představení se v minulosti opakovaně sešlo i přes sedmnáct tisíc diváků – rodiny s kočárky i cupitajícími mrňaty vedle těch věkovitých o holích ba i lidí na vozících. To je 17x vyprodané Národní divadlo. Je zřejmé, že se sem vypraví i ti, kteří by do divadla na operu nešli. Pro mnohé to je na začátku září už pravidelný výlet. Ty zkušené lze poznat podle výbavy – mají deky, karimatky, polystyrenové kostky, stoličky, protože vědí, že budou sedět na zemi mezi kořeny ve strmém svahu mezi stromy. Zkušení radí začátečníkům: někteří zasvěceně mluví o tenoristovi Alešovi Brisceinovi s hrdostí na jeho tuzemské i zahraniční úspěchy, jiní se ptají, co je to tenor, a přiznávají, že se za operou takhle vypravili poprvé a opera v divadle je zatím nezlákala. Další cestou po roce zdraví staré známé, s nimiž se právě na opeře v Šárce potkali. Cestou zpátky se pak dělí o své zážitky – operní nadšenci mluví uznale o tom, jak Janě Sibeře vyšly výšky, hlavně dětem se líbí pejsci, ba i koně, kteří bývají často součástí produkce, jiní si do mobilu ulevují, že za pokus to stálo, ale nějak moc se tam prý zpívalo. Ať tak nebo tak – šáreckého údolí se na začátku září stalo novodobým operním poutním místem.

Tradici v Šárce „sluší“ české opery. Hrála se tu už několikrát Prodaná nevěsta (5x), Rusalka (4x), Dvě vdovy (2x), Jakobín (2x), došlo také na Dalibora, Hubičku, Čerta a Káču, v roce 2010 na Libuši. Závěrečné proroctví v podání Evy Urbanové zde tehdy mělo takovou sílu, že si diváci i po třech hodinách nepohodlného sezení za padajícího chladného soumraku u tohoto slavnostního tableau, v tradičním divadelním prostoru mnohými považovaném na nudné, vytleskali opakování. I když hudební provedení v daných podmínkách nebylo (a objektivně ani nemůže být) dokonalé, právě tato Libuše umocněná přírodou a celkovou atmosférou spřízněnosti pro mě byla dosud největším zážitkem z této opery.

Z dramaturgické linie českých oper se dosud v roce 2019 vymykal pouze Don Giovanni. Díky prvnímu uvedení v pražském Stavovském divadle přímo pod vedením samotného Wolfganga Amadea Mozarta ho rádi přiřazujeme také k „našim“ operám. Toto představení bylo až dosud jediné, které se kvůli průtrži mračen nedohrálo. A třebaže bylo na následující rok přislíbeno opakování, tradici narušil Covid. Jinak zatím počasí operním produkcím na začátku září přálo.

I pro letošní Smetanovo Tajemství režisérky Jana Divišová a Renée Nachtigallová zachovaly svůj typický inscenační styl pro tento koncept přírodního divadla pro nejširší publikum optimální. Rozehrávají příběh v dobových kostýmech Josefa Jelínka tak, aby bylo stále se na co dívat a zároveň aby byl děj z aranžmá a herecké akce co nejsrozumitelnější. Takže tentokrát vedle krytého pódia s orchestrem vytvářely stoly, vyřezávané židle a kredenc s pendlovkami zavěšenými na stromě hospodu, kde se narážely sudy s pivem a podávaly utopence, na protější straně louky stála světnice s pořádnou pecí a robustním nábytkem. Nechyběla věž se zvonem, balíky slámy a hřbitůvek s náhrobkem frátera Barnabáše. Mlatci své cepy a Kalina krumpáč a lopatu měli připravené v žebřiňáku. Režisérky vtipně využily i zdejší ruinu stavby na kraji lesa, k níž mistr zednický vyslal svého učedníka s glajchou na oslavu dokončení Kalinova nového domu.

Dirigent Jan Chalupecký, který v současné sobě diriguje také novou inscenaci Tajemství v Národním divadle, už má s podmínkami šáreckého údolí mnohaleté zkušenosti. Stejně jako zvukaři, aby vyšlo nazvučení tak atypického prostoru. Ne vždy se v takto specifických podmínkách úplně daří souhra, ale to v tomto případě vůbec není podstatné. Všichni sólisté v partech, které rozhodně nepatří ke snadným, se doslova rozdávají a své nadšení přenášejí na diváky. I sólisté si operu v šáreckém údolí oblíbili – to by tu nevystupovali opakovaně. A jde přitom o prvooborové pěvce pražského Národního divadla. Ani letos nechyběl Aleš Briscein, tentokrát jako energický zamilovaný Vít, odhodlaný bránit proti všemu a všem navzdory svou lásku k Blažence. Tu s plným elánem vytvořila další „stálice“ hlavních sopránových rolí v Šárce Jana Sibera. Oba vytvořili tyto role také v nedávné premiéře Tajemství v Národním divadle a z tohoto obsazení ve „zlaté kapličce“ si šáreckou produkci nenechali ujít ani Martin Šrejma jako rozverný zpěvák Skřivánek, Jiří Hájek coby jadrný Mistr zednický, který se hlásí o svou mzdu za stavbu Kalinova domu., i Miloš Hájek v roli Ducha Frátera Barnabáše, obklopený houfem pidimužíků a duchů v černých kápích. I když Josef Moravec v Národním divadle zpívá Skřivánka, pro představení v Šárce „nezhrdl“ menší rolí zvoníka Jirky, který Kalinovo tajemství vytroubí rovnou ze zvonice. Coby znepřátelení konšelé se na šáreckém palouku „střetli“ barytonista Martin Bárta, Kalina z ostravského nastudování Tajemství, a basista František Zahradníček, Malina z pražského Národního divadla, a patřičně si užívali vzájemné špičkování, popichování, rýpání a provokací. Výkon mezzosopranistky Kateřiny Jalovcové i ve ztížených podmínkách horkého nedělního odpoledne znovu otevřel otázku, proč ji do role Rózy neobsadili ani v pražském ani ostravském Národním divadle, když je v současné době ideální představitelkou zhrzené panny v porovnání s Lucií Hilscherovou v obou národních divadlech nebo Janou Kurucovou v Praze. A obdivuhodné bylo, v jak skvělé kondici je sedmdesátník Luděk Vele, který sice v posledních letech ještě dohrával Otce v úspěšné inscenaci Acherova Sternenhocha na Nové scéně nebo Rychtáře v Její pastorkyni, ale svou bohatou kariéru v Národním divadle ukončil před pěti lety. Vysloužilci Bonifácovi, který tak urputně usiluje o ruku Panny Rózy, dodal patřičnou dávku komiky a způsob, jakým sváděl Rózu, rozesmál celé údolí.

A členové sboru i baletu Opery Národního divadla v Praze zvesela snášeli křivolaký terén a slunce, které na ně po většinu představení nemilosrdně pařilo. Pestrost všeobecnému hemžení navíc dodávají děti – od vzorných holčiček, které roznášely mezi publikum preclíky a koláče, po rošťácké uličníky. Všichni účinkující stejně jako v minulých letech podléhali neopakovatelnému kouzlu produkce v přírodě před vstřícně naladěným publikem.

I letošní Tajemství se povedlo. A věřím, že jednou dojde i na Leoše Janáčka, vždyť Příhody lišky Bystroušky by se sem tolik hodily.

Bedřich Smetana: Tajemství

Dirigent Jan Chalupecký, režie Jana Divišová, Renée Nachtigallová, kostýmy Josef Jelínek, sbormistr Lukáš Kozubík, choreografie Kateřina Dedková, hudební příprava Jitka Nešverová. Osoby a obsazení: Malina, konšel – František Zahradníček, Kalina, konšel – Martin Bárta, Panna Róza, sestra Malinova – Kateřina Jalovcová, Blaženka, dcera Malinova – Jana Sibera, Vít, syn Kalinův – Aleš Briscein, Bonifác, vysloužilec – Luděk Vele, Skřivánek, zpěvák – Martin Šrejma, Mistr zednický – Jiří Hájek, Hospodská – Lucie Hájková, Jirka, zvoník – Josef Moravec, Duch frátera Barnabáše – Miloš Horák.

Orchestr, sbor a balet Opery Národního divadla v Praze

Opera v Šárce, 1. září 2014.