Operní panorama Heleny Havlíkové (61)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Technologický zázrak stroje, jak jej inscenátoři označují, se ale paradoxně stal pastí, do níž se metropolitní Ring chytil. Byl to „stroj“, který se režíroval sám a Lepagemu ponechal jen jakési příštipkaření. Toto monstrum si totiž začalo žít vlastním životem a žárlivě si střežilo, aby pokusy připravit ho o jeho dominanci skončily fiaskem. Nejvíce se to projevilo právě v Soumraku bohů. Doplnění scény o plechovou herku, která místo bájného koně Grana připomínala svou kývající hlavou pejsky za zadním oknem aut, vycpanou zvěř nebo sochy bohů, které se v závěru rozdrolí, působilo směšně a zcela narušilo hudebně vrcholné scény Siegfriedova smutečního průvodu, Brünnhildiny očistné smrti i závěrečného zhroucení světa bohů. Plastový Nothung jako by byl zakoupen v nejbližším hračkářství a dřevona hranici vypadalo jako vzorně opracovaný produkt z OBI. Když odhlédneme od scénografického řešení, zůstala konzervativní režie, která Wagnerovo pojetí mytologie interpretuje jako pohádku se svárem dobra a zla. Hranice „dobra a zla“ rozhodně není v Ringu, sáze o zhoubé moci zlata, jednoznačně čitelná; zřetelný je ale Wagnerův anarchistický výkřik „Zničit chci stávající pořádek věcí!“  Čím by ho ale chtěl nahradit, se můžeme jen domýšlet. Je na každém, nakolik bude trápit zákruty a slepými uličkami často protikladného Wagnerova filozofování, nebo se nechá „jednoduše“ unášet hudbou, neboť především v ní spočívá velkolepost Wagnerovy koncepce hudebního divadla. A právě hudební interpretace se nakonec stala hlavní doménou nového nastudování Ringu. Započal ho James Levine a po jeho onemocnění dokončil dirigent Fabio Luisi. Tomu se podařilo vygradovat hudební účin Wagnerova veledíla až ke téměř nesnesitelné dokonalosti. Wagnerovy typické leitmotivy, příznačné či lépe řídící motivy, které se v posledním dílu tetralogie slévají a proplétají, vyznívaly v jeho podání plasticky a „srozumitelně“ a dodaly plynutí vnitřního přediva partitury živost. Všichni sólisté byli nejsilnější tam, kde se mohli opřít o jednoznačně sdělitelné emoce a situace: lásku, nenávist, zradu, mocenské choutky; méně již tam, kde měli postihnout proměny a vývoj charakteru postav. Ke stěžejní roli valkýry Brünnhildy zrála Deborah Voight řadu let a její zvládnutí vrcholně předvedla v samém závěru. Ovšem skutečnou svrchovanost wagnerovské interpretace – a to na relativně krátkém úseku – předvedla Waltraut Meier jako Brünnhildina sestra Waltrauta. K vrcholům téměř šestihodinového večera ovšem patřil i „pouhý“ osmiminutový monolog Erica Owense s temným basem pro Albericha, strůjce kletby nad zhoubným prstenem moci. Podobně i další basista, Hans Peter König, který Hagena vytvořil i při pražském uvedení tetralogie, dokázal vyjádřit nenávistnou zlobu tohoto protipólu Wotanova superhrdiny. Siegrfired v podání tenoristy Jay Huntera Morrise zůstal navzdory moudrosti, kterou mu podle libreta předá Brünnhilda, rekem, který vržen do proradného světa lidí, naivně spoléhá jen na sílu svých paží.

Pokud bychom investici „stroje“ chápali jako potvrzení Cimrmanovy teorie slepých uliček, nebyla zbytečná. Těžko říci, nakolik Američané moudrost tohoto českého génia dokážou pochopit, natož se z ní poučit. Přes všechny superlativy, kterými MET balí tento Ring do blyštivě atraktivní marketingové ambaláže, nová uvedení tetralogie ve Valencii, ale i ve Scale nejenže po hudební stránce také naplňují olbřímí požadavky tohoto monumentu, ale vnáší do něj znepokojivé odpovědi, které Wagner svým dílem nastolil.
***

Triptych z Covent Garden jako skutečný Gesamtkunstwerk

Už v souvislosti s Toskou (viz Operní panorama 15. 11. 2011 zde) nebo Massenetovou Popelkou (17. 1. 2012 zde) jsem hodnotila špičkovou úroveň londýnské Královské opery. Také nejnovější inscenace letošní série operních přenosů z Covent Garden, Pucciniho Triptych, to znovu potvrdila. Příležitost vidět v jednom večeru celý Triptych není častá. Tento soubor tří jednoaktovek, které se navzdory Pucciniho záměru většinou hrají s kombinaci s jinými operami, tvořil podle kánonu, podle kterého má být v jednom večeru zastoupen kus tragický (Plášť), lyrický (Sestra Angelika) a komický (Gianni Schicchi). Triptych měl premiéru v Římě roku 1919.

Pro temperamentního hudebního ředitele Sira Antonia Pappana jsou vyhrocené vášně Pucciniho oper přesně tím, čemu dokáže dát se skvěle hrajícím orchestrem průchod, zejména když má k dispozici takové sólisty jakými jsou nejen Lucio Gallo jako Michele i Gianni Schicchi, Eva-Maria Westbroek v roli Giorgetty nebo Ermonela Jaho jako Angelika, ale i všichni ostatní v typově přesně vystižených a pěvecky excelentně interpretovaných rolích.

Zatímco inscenační podoba Ringu v MET se prostřednictvím nejmodernějších technologií vlastně nezmohla na víc, než velkolepě ilustrovanou pohádku, režisér Triptychu Richard Jones nahlížel prostřednictvím mnohovrstevnatě rozehraných vztahů pod povrch témat osamění, milostných vášní, mateřské lásky i lidské chamtivosti a vykutálenosti tak, aby vynikl žánrový kontrast jednotlivých částí v rámci celku. Můžeme polemizovat, proč v Plášti v jednotvárné dřině poválečných doků podváděný manžel zabalí mrtvolu milence před svou ženou do deky a nikoli do pláště, který dal této opeře název a nese i symboliku paradoxu ochrany před nepřízní světa, která přitom zničí záblesk naděje, jak uniknout z jeho bezútěšnosti. Podobně se můžeme ptát, proč v Sestře Angelice, umístěné nápaditě do pokoje dětské klášterní nemocnice, jeptišky v závěru drsně vyrvou Angelice z náruče jedno z nemocných dětí, které ve chvíli smrti toužebně odmítá, třebaže jí Puccini ve velké apoteóze odpuštění dopřává v okamžiku smrti s milostí Matky Boží setkání s vlastním mrtvým synem. Nebo můžeme dumat nad smyslem posunu Schicchiho coby rozdrbaného dělníka uprostřed italsky ztřeštěné rodiny felliniovských šedesátých let. Právě proto londýnský Triptych klade otázku, kam až jde posouvat hranice divadelních možností, když hudba, zpěv, scéna a herecký projev se propojí do úchvatného celku uměleckého zážitku, působícího na všechny smysly, jak po tom toužil Wagner ve své koncepci gesamtkunstwerku. Zatímco bombastický Soumrak bohů z MET zaplňoval sály stovek kin po celém světě včetně čtyařiadvaceti u nás, komplexní hudebně dramatické inscenaci v Biu Oko přihlíželo pár desítek diváků, kteří zaplnili sál snad z jedné třetiny. I opera je součástí dnešního showbyznysu, ve kterém – řečeno s Janem Cézarem – „i zázrak potřebuje reklamu“. Škoda.
***

Inspirace na dny příští

Pražský filharmonický sbor uvede na koncertě v úterý 14. února od 19:30 hod v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce v Praze ve světové premiéře Čtyři písně Šalamounovy mladého skladatele Jana Duška. Českému publiku se také poprvé představí vokální dílo SanctusBenedictus renomovaného polského autora Krysztofa Pendereckého. Program doplní Deset zpěvů Josefa Suka a Hora tří světel Bohuslava Martinů. S Pražským filharmonickým sborem řízeným jeho hlavním sbormistrem Lukášem Vasilkem vystoupí klavíristé Lenka Navrátilová a Jaroslav Šaroun, varhaník Aleš Bárta a herec Josef Somr, který přednese part vypravěče v Hoře tří světel.

V pátek 17. února bude mít v libereckém Divadlo F.X.Šaldy premiéru nejslavnější raně romantická německá opera Čarostřelec Carla Marii von Webera. Dirigent František Babický a režisér Werner Pichler se rozhodli nikoli pro tradiční verzi s mluvenými recitativy, ale u nás poprvé uvedou Berliozovu adaptaci s recitativy zpívanými.

Na sobotní operní večer 18. února od 19:00 h. zařadila stanice Český rozhlas 3 – Vltava přímý přenos z Metropolitní opery. V hlavních rolích Rossiniho Lazebníka sevillského uslyšíme pod taktovkou Maurizia Beniniho Dianu Damrau jako Rosinu, Colina Lee v roli Hraběte Almavivy, Rodiona Pogossova coby Figara a Johna Del Carla v roli Doktora Bartola. 

Simona Houda Šaturová – písňový recitál
Simona Houda Šaturová (soprán)
Pavel Kašpar (klavír)
Zuzana Peřinová (viola), Jan Hoďánek (hoboj), Jaroslav Matějka (violoncello)
7.února 2012 kostel sv. Šimona a Judy Praha

program:
Franz Schubert:
-Ständchen (Zastaveníčko), D. 889
-Romanze (Romance) ze scénické hudby ke hře Rosamunde, Fürstin von Zypern, D. 797
-An die Nachtigall (Slavíkovi), D. 497
Felix Mendelssohn Bartholdy:
-Nachtlied (Noční píseň) z cyklu Sechs Gesänge  (Šest písní), op. 71, č. 6
-Neue Liebe (Nová láska)
-Auf Flügeln des Gesanges (Na křídlech zpěvu)
-Der Mond (Měsíc)
Robert Schumann:
-Mondnacht (Měsíční noc) z cyklu Liederkreis (Kruh písní), op. 39, č. 5 
-Frühlingsnacht (Jarní noc)
-Stille Tränen (Tiché slzy)
Paul Hindemith:
-Die Serenaden (Serenády), op. 35
Alban Berg:
-Die Nachtigall (Slavík) z cyklu Sieben frühe Lieder (Sedm raných písní), č. 2
Richard Strauss:
-Der Stern (Hvězda) z cyklu Fünf kleine Lieder (Pět drobných písní), op. 69, č. 1
-Ständchen (Zastaveníčko)

www.fok.cz
***

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - S.Houda Šaturová (Praha 7.2.2012)

[yasr_visitor_votes postid="13431" size="small"]

Vaše hodnocení - Wagner: Götterdämmerung (Met New York)

[yasr_visitor_votes postid="13314" size="small"]

Vaše hodnocení - Puccini: Il trittico (ROH Londýn)

[yasr_visitor_votes postid="13433" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments