Operní rarita: Obstova Země snivců v Linci, podle románu Alfreda Kubina

Na závěr operní sezony 2016/2017 připravil operní soubor Zemského divadla v Linci ve Velkém sálu Musiktheateru rakouskou premiéru novinky německého skladatele Michaela Obsta (ročník 1955, přímý žák Karlheinze Stockhausena) Die andere Seite, v překladu Jiná stránka či Druhý břeh. V Kunderově znamenitém českém básnickém překladu Země snivců - právě takto vzletně český básník Ludvík Kundera Kubinův román nazval. On to byl, kdo přeložil jako první fantastický surrealistický román Alfreda Kubina, Rakušana, narozeného roku 1877 v Litoměřicích, tehdy ještě v Rakousku-Uhersku. Román, jenž byl v Čechách v tomto překladu několikrát vydán, se stal předlohou moderního hudebního divadla Michaela Obsta. Libreto napsal dle předlohy generální intendant Zemského divadla v Linci Hermann Schneider a nutně ho musel přizpůsobit specifickým potřebám operního žánru. Pro režii byl získán rodák z Kuby John Dew – vzdělán v USA, působící převážně v Německu. Scénu a kostýmy navrhl Dirk Hofacker.

Premiéra Obstova díla je poslední premiérou šéfa opery i Bruckner Orchestru Linz, amerického dirigenta výrazných muzikantských a intelektuálních kvalit – Dennise Russella Daviese, zaníceného propagátora a interpreta moderní hudby (působí v Linci jako šéf od roku 2002). Končí jeho úspěšná patnáctiletá éra, která pozvedla toto operní divadlo na úroveň srovnatelnou s prestižními operními domy Evropy. V roce 2014 byl jako šéf u otevření nové moderní budovy Musiktheateru. Daniel Russell Davies stačil iniciovat i Operní studio mladých, o němž jsem na stránkách Opery Plus referoval. Prosazoval v dramaturgii moderní tvorbu dvacátého století, která představuje přibližně polovinu premiér v sezoně, což je odvážné. Leč celková vykazovaná návštěvnost divadla 95 procent toto moje adjektivum relativizuje, byť zahrnuje i produkce samostatného souboru muzikálu. Podobně odvážná byla za mého dětství Liškova éra v Plzni, leč za cenu prázdného hlediště, jehož jsem byl častým svědkem, což zřejmě v operním Linci dneška nehrozí. Na dotaz na tiskové konferenci uvedl generální intendant Hermann Schneider, že trend by měl pokračovat i od září s novým šéfem opery Markusem Poschnerem (šéf operní scény v Brémách), v plánu je per futurum mimo jiné uvedení děl Benjamina Brittena. Pan Davies zahájil svoji poslední sezonu v Linci velmi příznačně Verdiho Falstaffem, aby se rozloučil soudobým experimentálním dílem. Cítím v tom velký kus osobního vyznání dirigenta, který řídil většinu významných světových orchestrů. V Linci vytvořil patnáctiletou historickou epochu let 2002–2017.

Německý skladatel Michael Obst požívá zjevně sympatie vedení Zemského divadla, neboť loni 17. září byla uvedena Operním studiem jeho multimediální opera Solaris, o níž jsem referoval zde. Na závěr sezony je opětovně volen avantgardista Michael Obst a jeho opera Die andere Seite, což je přece jen v jedné sezoně jistá rarita. Na dotaz rakouského novináře na tiskové konferenci, zda to není příliš, uvedl pan Davies, že mezi ním a německým autorem panují mnohostranné vzájemné hudební vztahy a jeho dílo si pro svůj dirigentský epilog v Linci osobně zvolil.

Román rakouského expresionistického výtvarníka a spisovatele Alfreda Kubina, rodáka z Litoměřic, je českým čtenářům znám díky znamenitému básnickému překladu Ludvíka Kundery, vysílala ho i stanice Vltava jako desetidílnou četbu na pokračování. Román je vyprávěním o uměle vytvořeném společenství, jakési zemi snivců, jíž vládne tvůrce a osnovač snů – Patera (v Obstově opeře je tato role přidělena kontratenoristovi, jako by se chtěl zdůraznit eunušský profil vladaře – tyrana). Země snivců je rovněž prostor v lidské paměti, kam se ukládají již prožité sny a noční můry… Stát snivců byl ale odsouzen k zániku právě proto, že vznikl jako útočiště „snových”, nepraktických jedinců. „Napsal jsem tuto knihu, místo abych kreslil, poněvadž tak jsem se jedině mohl zbavit nutkavých myšlenek,” řekl autor o době své psychické krize.

Jeho bizarní snová říše je plná podivínů, snílků, lhářů, mystických fanatiků… Popis apokalypsy ve druhé polovině díla jako by předznamenával šílenství vývoje dějin dvacátého století, ač byla kniha vydána roku 1909, kdy ještě nebyla na obzoru ani první světová válka, natož další katastrofy století. Existují úvahy, že Kubinova próza Die andere Seite inspirovala Franze Kafku, který roku 1915 dokončoval svůj Proces. Rovněž svět velkých filosofů Nietzscheho a Schopenhauera, jakož i svět psychoanalýzy Sigmunda Freuda je v díle spolupřítomen. Literární základna tohoto operního díla patří nesporně do vyšších pater umělecké prózy. Což ovšem mnoho neznamená pro žánr opery jako takový, který nevyhledáváme pro filosofické aspekty děje. Opera musí především přesvědčit hudebně – dramaticky.

Libreto připravil hudební intendant Musiktheateru Linz – Hermann Schneider. Na rozdíl od obsáhlého románu postavil Schneider vývoj děje opery do uzavřeného oddělení psychiatrického sanatoria, jakoby represivní „druhé strany” lidského života. V tom je libreto koncipováno odlišně od zmiňované předlohy. Der Zeichner, hlavní postava opery, je sám Alfred Kubin ve své těžké psychické krizi, Patera je představen jako vládce imaginární říše. Hudba Michaela Obsta opravdu není koncipována pro “traviatisty”, jak zde někdo napsal vtipně v minulosti v komentáři, ti nechť raději na toto dílo necílí, odcházeli by ihned po doznění poslední tóniky jako někteří diváci kolem mne na premiéře. Zde kráčí o hudbu výrazovou, psychologicky pojatou, jakoby spíše filmovou, která stojí především na rytmu a výrazu každé věty, balancuje na hraně tonality, leč neopouští ji. Koncepce hry orchestru s akcentací žesťů a bicích nástrojů je obratně mixována s elektronickými prostředky z komputerů, v míře zvukomaleb podobně jako v díle Solaris. Vytváří celou mozaiku jemných odstínů psychologických drobnokreseb. Pokud si připomeneme, že moderní hudba je především znějící struktura, pak právě v tomto díle si to zřetelněji uvědomíme.

Pěvecké party jsou intonačně a rytmicky obtížné, působí ale přes deklamační charakteristiku kompaktně. O melodickou invenci se autor nesnaží, mélos zůstává dosti stranou, vše cílí do výrazových rovin psychologického účinku. Tedy alespoň pro mne, kdo má s vážnou moderní hudbou osobní zkušenosti, nemusí to ale obdobně vnímat každý. Kdo má ale chuť a vůli objevovat nové zvukové světy, poznávat i zapojení elektronických kouzel coby výrazových dotváření situací, dialogů, tomu operu doporučit mohu, aniž bych snad byl kamenován… Působí přes zřetelný konstruktivismus upřímně, nikoliv jako kompoziční vypočítavost autorů, hledajících uměle své harmonie u klavíru. To jsem ostatně konstatoval již u reference o Obstově díle Solaris. Otázkou ale není, jak působí hudba na recenzenta či na profesory hudební vědy, nýbrž na publikum, neboť pro operní publikum je koncipována, publikum naplňuje auditoria divadel. V tomto punktu vidím jistý problém, který současní autoři nechtívají vidět. Totiž, že tvoří pro tisíce potenciálních posluchačů operního auditoria, ne pro úzký okruh estetiků. Ostatně rozpaky části publika jsem trochu musel po účasti na generální zkoušce očekávat… Vytvářel se mi totiž jistý rozpor mezi silným námětem a jeho převedením do specifické říše stylizace operního světa, promítnuté do osmnácti scén.

Má námět operně zpracovaný silnější sdělovací estetickou funkci než sám román? Toť otázka. Nebudu nijak zastírat, že pro mne ne zcela. Kubinův román, který si návštěvníci divadla mohou zakoupit u pokladny za cenu 10 eur, má jinou vypovídací hodnotu celku než koncepce jisté operní výseče, situované do psychiatrické léčebny. Byť je forma opery velmi koncizní, dílo končí bez pauzy již po jednadvacáté hodině, režijně působí poněkud matně, kupodivu rozvlekle, nedramaticky, vzdor až neobvyklé časové sevřenosti. V tom pociťuji mírnou Achillovu patu, která se však projevila u části publika postřehnutelnou negací a předčasnými odchody ihned po doznění epilogu. Jistě v tomto aspektu mohl být obsažen i moderní kompoziční jazyk autorův, pokud se někdo spletl a šel ryze společensky na premiéru Die andere Seite místo na Cikánského barona.

Hudební provedení dirigenta pana Daviese a Bruckner Orchestru Linz je rytmicky pevně zakotvené, důkladné, pregnantní, v žestích intonačně imponující. S dirigentsky exaktním, čitelným gestem, zjevně dokonalou znalostí partitury a snahou o uchopení výrazu. Pokud před sólisty netradičně nejprve vyzdvihnu vynikající sbor, nacvičený panem Georgem Leopoldem, pak je to pro podmanivě interpretované pasáže sboru a capella. S projevem sboru a capella se v operním divadle často nesetkáváme, nejvíce na sborových festivalech a soutěžích (ostatně vůbec první světová sborová olympiáda se konala úspěšně právě v Linci roku 2000 [!]). Možná je to i moje profesní deformace, ale sbor mne opravdu nadchnul. Zvukovou plností, plasticitou frází a vyrovnaností, vypracovanou intonací vnitřních hlasů v obdivuhodné harmonické stavbě, ale i pružnou dynamikou projevu. Sbormistrovi panu Leopoldovi a členům sboru bravo!

Sólisté večera se museli pohybovat v režijní koncepci, která literární předlohu moc neumocňovala, jak jsem již naznačil. Působila zřejmě nejen na mne poněkud matně, situována jakoby do snů a fantazií protagonisty v psychiatrické léčebně. Neviděl jsem původní premiéru ve Würzburgu roku 2010, nemám tudíž porovnání s tamním scénickým ztvárněním. Režijní koncepce Obstova díla Solaris loni v září mne však svým dynamismem zaujala více.

Ze sólistů vynikl přední barytonista Zemského divadla Martin Achrainer, jenž vládne voluminózním, nosným barytonem krásné, lahodné barvy ve všech polohách (výborný Giovanni lednové premiéry [!] – recenzi najdete zde). Moderně deklamačně autorem postavený part zvládal suverénně v hlavní roli Zeichnera, jímž je de facto sám autor předlohy Kubin. Mimicky byl ale režií nucen do vstupních grimas, které působily příliš stylizovaně. Překvapení publika jsem zaznamenal u postavy Patery, která je napsána pro kontratenor. Kdo nečekal rezonančně nasycený, zesílený falzet coby technický základ oboru, byl quasi kastrátským charakterem projevu notně překvapen. Nicméně pěvecký host inscenace – Denis Lakey – patří mezi nemnoho významných kontratenoristů soudobého světa. Jeho „parketa” je jistě především v barokní opeře, ale i soudobá operní díla mu dávají řadu možností prezentace v charakterních typech rolí. Ostatně roli Patery si v Linci po sedmi letech zopakoval, interpretoval ji v původní světové premiéře ve Würzburgu. Vytvořil herecky velmi zajímavou postavu, v gestu působil přirozeně.

Gotho Griesmeier zvládla jevištně a představitelsky velmi působivě poměrně nesnadno polohově posazený part manželky Zeichnera. Výrazně na sebe opětovně upozornil pěvecky i herecky Michael Wagner (Friseur / Arzt), který zaujal silně již v Obstově novince Solaris, zjevně má pro moderní operní styl výrazné deklamace pěvecký cit. Nikolai Galkin působil naopak v dvojroli Verkäufer / Wirt méně přesvědčivě, než bývá u pěvce obvyklé – jako by trochu hledal výraz textu. Roli takříkajíc „na tělo” získal naopak jako Gast a Zoolog výrazný charakterní tenorista divadla Matthäus Schmidlechner s velmi prostorově nosným hlasem a bezvadnou srozumitelností slova, což je právě v tomto typu opery podstatné. Martha Hirschmann dokázala dobře pěvecky a herecky zaujmout v menší roli Melitty. Nemohu ovšem nevyzdvihnout herecký výkon hostujícího činoherce Johna F. Kutila v roli protihráče Patery, Američana Herkula Bella. Své texty přednášel melodramaticky výrazně v artikulaci, jeho hlas byl nosný a srozumitelný ve velkém prostoru auditoria. Rovněž buffo tenorista lineckého ansámblu Csaba Grünfelder zaujal ostrou charakterizační schopností hlasu a mimiky jako Kleiner Herr a Amtsperson.

V tabletech zabudovaných v Linci v opěradlech sedadel je možno sledovat text opery v originálu, tedy v němčině, krom mluvených textů, které jsou vynechány. Škoda, že původní velkolepý počin volby více jazyků postupně potichu vymizel, v letech 2014–2016 byla volbou i čeština. Nicméně bych se přimlouval aspoň za překlady do angličtiny, na které se mě po recenzi Hindemithova díla ptali čtenáři Opery Plus, chystající se do Lince.

Premiérou soudobé experimentální operní tvorby se uzavřela letošní bohatá sezona operního Lince, která začala famózními tituly Verdiho Falstaffa a Straussovy Salome, kde stál za pultem loučící se dlouholetý šéf Dennis Russell Davies. Pozitivně naladěné jádro premiérového publika mu vzdalo hold za mnohaletou činnost. Ovace by patrně byly frenetičtější, kdyby si byl na rozloučení s Lincem zvolil dílo typu Falstaffa. Co platno, stačí si připomenout výrok slavného Rakušana Rudolfa Binga o soudobé opeře v jeho slavné knize Pět tisíc večerů v opeře. Ale pan Davies zůstal věrný sám sobě a svému vnitřnímu přesvědčení. Pokud napíše podobnou knihu o příslušném počtu hudebních večerů v Linci v čele opery a Bruckner Orchestru, budu mezi prvními, kdo si ji koupí. Poctivou, vysoce profesionální práci pana Daviese jsem měl možnost sledovat se zaujetím několik sezon. Jsem za to osudu vděčen.

Hodnocení autora recenze: 90%

Michael Obst:
Die andere Seite
Hudební nastudování: Dennis Russell Davies
Dirigenti: Dennis Russell Davies (alt. Marc Reibel)
Režie: John Dew
Scéna a kostýmy: Dirk Hofacker
Sbormistr: Georg Leopold
Dramaturgie: Christoph Blitt
Bruckner Orchester Linz
Chor des Landestheaters Linz
Premiéra 20. května 2017 Grosser Saal Musiktheater Linec

Zeichner – Martin Achrainer
Seine Frau – Gotho Griesmeier
Patera, také Giovanni Battista / Passant – Denis Lakey
Verkäufer / Wirt – Nikolai Galkin
Ein kleiner Herr / Amtsperson – Csaba Grünfelder
Friseur / Arzt – Michael Wagner
Gast / Zoologe – Matthäus Schmidlechner
Melitta – Martha Hirschmann
Herkules Bell – John F. Kutil
Zwei Schachspieler – Jochen Bohnen, Tomaz Kovacic

www.landestheater-linz.at