Opery Antonína Dvořáka VII: Šelma sedlák

divadelní cedule k premiéře Šelmy sedláka 27. 1. 1878

„Uvádíme zde otce ‘Šelmy sedláka’. On je už víceronásobným otcem, ale z dosavadních jeho dětí je nám ‘Šelma sedlák’ nejmilejší. Kluk jako tuřín, jiskrné oči, krok samý skok a slovo samá píseň. … Písně v Dvořákově opeře jsou tak ,špatné‘ že nespokojené obecenstvo si je dává vždy dvakrát opakovat. Pane Bože, houšť!, volali jsme po prvním seznámení se s ní. Šelma sedlák je operou již vpravdě národní, ryze českou, právě tak jako opery Smetanovy. … Vytýká se mu [tj. Dvořákovi], že prý má ještě příliš mnoho fantazie a málo flegmatu. Jako se vytýkává někdy krásné dámě, že je ještě “příliš” mladá. Avšak ona si tu chybu časem odvykne! Také prý je velmi ctižádostivý. Bravo! Obejmul bych ho za to! A že prý pracuje příliš mnoho. Vytýkejme oceánu, že má “příliš mnoho” vln!“

Markéta Letnianská (kněžna), Karel Kügler (Jeník) a
Ema Miřiovská (Bětuška) v inscenaci Národního divadla z roku 1918

V souvislosti s rostoucím počtem provádění Dvořákových orchestrálních skladeb v zahraničí a jejich stále větší popularitou byl skladatel roku 1881 osloven vedením vídeňského Ringtheatru, aby divadlu nabídl k provozování některou ze svých oper. Patřilo k Dvořákovým charakteristickým vlastnostem, že měl vždy “nejraději” ta svá díla, která dokončil naposledy. A tak i tentokrát nabídl divadlu svoji nejnovější operu. Dílo však dosud existovalo jen v rukopise, jedinou částí opery, která vyšla tiskem, byla předehra. Dvořák v souvislosti s předpokládaným uvedením Šelmy sedláka ve Vídni píše svému nakladateli Simrockovi do Berlína: “Naskýtá se mi z Vídně nejlepší příležitost, aby moje opera ,Šelma sedlák’, jež bude tento podzim provedena v Ringtheatru, vyšla také tiskem. Budete jistě se mnou stejného náhledu, že mi mnoho na tom záleží, vstoupit před veřejnost právě s touto malou operou, od níž si slibuji také úspěch, a chci se Vás tedy zeptat, jste-li s tím srozuměn a nepřevezmete-li snad operu sám [tj. do tisku], když již ouvertura u Vás vyšla.” Při přípravách k uvedení opery v Ringtheatru však došlo k neočekávaným průtahům, a tak první zahraniční nastudování opery přebraly Vídni Drážďany, které se o provedení opery úspěšného autora již nějakou dobu také ucházely. Drážďanská premiéra 24. října 1882, které se Dvořák osobně zúčastnil, byla velkým úspěchem nejen pro skladatele, ale – jak to bylo všeobecně vnímáno – pro českou hudbu vůbec. Hudební kritik Ludevít Procházka, který byl při premiéře rovněž přítomen, k tomu poznamenal, že “obecenstvo naslouchalo od počátku až do konce s patrnou zálibou a nalézalo, že české umění v díle tomto vystupuje způsobem nejen úcty, než i obdivu hodným.” Netrvalo dlouho, a o dílo projevila zájem další zahraniční scéna, tentokrát opera v Hamburku. Zdejší premiéra se konala již 3. ledna 1883, a byla tak další, která předběhla vídeňské uvedení. To se uskutečnilo teprve v listopadu 1885 ve Dvorní opeře. Tato premiéra se stala “památnou” pro okolnosti, které ji doprovázely: byla totiž předmětem národnostně-politických útoků a dočkala se jen jedné reprízy. Podle Národních listů se tehdy “chystalo při představení několik uličníků provésti německo-nacionální demonstraci, čili jinak klukovství, která však zakročením policie včas byla zmařena.” Při policejní akci bylo zatčeno několik členů buršáckého spolku Teutonia. Dvořák to lakonicky okomentoval poznámkou v náčrtu první části oratoria Svatá Ludmila, na kterém právě pracoval: “Zaplať pán Bůh! Dokončeno ve dnech popravy ‚Šelmy sedláka’ ve Vídni! Praha 23/11 1885“.

Je paradoxem, že Dvořákovo ve své době nejúspěšnější jevištní dílo, které jako jediné proniklo již za skladatelova života za hranice českých zemí, dnes běžný operní divák vůbec nezná. Šelma sedlák byl přitom na domácích scénách hrán poměrně často až do 50. let 20. století a i když počet uskutečněných repríz zdaleka nedosahoval úspěšnosti Jakobína, Čerta a Káči a Rusalky, kontinuitu diváckého povědomí zachovat dokázal. Situace bude dobře patrná na následující malé statistice provádění Šelmy sedláka na scénách Národního divadla:

Jediná nahrávka opery, která je v současné době dostupná na CD, je snímek Československého rozhlasu z roku 1986. Na jeho vzniku se podíleli mj. dirigent František Vajnar, sólisté Václav Zítek, Eva Děpoltová a Karel Berman. V rozhlasovém archivu se však také ukrývají dva snímky, které nebyly dosud vydány. První byl pořízen roku 1951 s Libuší Domanínskou a Josefem Válkou v hlavních rolích. Symfonický orchestr brněnského rozhlasu a Brněnský smíšený sbor řídil Břetislav Bakala. Druhá nahrávka vznikla o deset let později s rozhlasovým orchestrem pražským. Dirigentem byl Josef Hrnčíř a jako sólisté se na záznamu podíleli Miloslava Fidlerová, Jindřich Jindrák, Alena Míková a další.