Třikrát Rossini Opera Festival 2010

  1. 1
  2. 2

Dvě nové produkce – Demetrio e Polibio a Sigismondo – a jedna obnovená – La Cenerentola . Takový byl i letošní, zítra již končící jednatřicátý ročník rossiniovského festivalu v italském Pesaru, co se pilířů jeho programu týče. Po úvodní reportáži (najdete ji zde) dnes přinášíme ohlednutí za jednotlivými inscenacemi.

Vinzenzina Vigano, žena tenoristy Domenica Mombelliho ve Filharmonické akademii, kde se mladý Gioacchino vzdělával, stojí u zrodu první Rossiniho opery. Vnutila mu totiž svoje lyrické verše, které se staly základem libreta opery Demetrio e Polibio. Teprve po její úspěšné premiéře roku 1812 v Římě se dvacetiletý Rossini definitivně rozloučil se svým snem být operním pěvcem, plně se upnul ke komponování a také se začal věnovat jeho studiu, na Liceo Musicale v Boloni u Stanislava Mattei. Na partituře skladatelovy operní prvotiny je její nevyzrálost docela zřetelně znát, o absenci originálnějšího stylu ani nemluvě. Že tohle je Rossini? Určitě byste to bez programu v ruce nepoznali. V hudbě lyrického ražení je cítit závan Mozarta, Paisiella či třeba Haydna, tedy silných muzikantských individualit, se kterými se Rossini v té době hlavně setkával. Ani jednoho ze čtyř zpěváků, které tento orientální příběh sváru dvou dynastií, ve finále však končící sňatkem, vyžaduje, však Rossini vskutku nešetřil. Značné nároky ovšem všichni čtyři protagonisté letošního provedení na Rossini Opera Festivalu splnili takřka beze zbytku, především pak zaujala španělská sopranistka María José Moreno (Lisinga), která už loni v Pesaru excelovala v jedné z hlavních rolí Hraběte Oryho. S plochým tuctovým libretem si báječně poradil britský režisér nastupující generace Davide Livermore, když příběh umístil do divadla, kde jeho postavy ožívají po konci „normálního“ představení. Vtipné, nápadité, osvěžující, po zásluze odměněné bouřlivým potleskem.


To při komponování Sigismonda měl jen o pár let starší Rossini za sebou již takové z dnešního pohledu trháky, jako Italku v Alžíru či Turka v Itálii. Operu si u skladatele objednaly Benátky, po tamním úspěchu Tankreda, premiéra Sigismonda se uskutečnila roku 1814. Ačkoli orchestr při zkouškách prý Rossinimu aplaudoval, u diváků Sigismondo příliš neuspěl a u kritiků už vůbec ne. Dílu vyčítali slabé libreto (smyšlený příběh polského krále Sigismonda, který se ožení s dcerou českého krále Ulderika) a také absenci jakékoli poetiky. I sám již zmíněný Rossiniho učitel Mattei měl podotknout, že tady „Gioacchino jen vyprázdnil kapsy“. Že to zdaleka není pravda, vědí ti, kteří Sigismonda znají z nahrávky Richarda Bonynge z počátku devadesátých let se Soniou Ganassi v titulní roli. Tohle je již typický Rossini se svými mistrovskými ansámbly a virtuózními áriemi. Mezzosopranistka Daniela Barcellona se i letos v Pesaru – tentokrát právě jako Sigismondo – blýskla svým nádherně plným sytým témbrem, neskutečně vypilovanou technikou koloratury i širokou výrazovou škálou, korunovanou puncem nepřehlédnutelné osobnosti. Její repertoár zahrnuje nevídaných šestnáct (!) rossiniovských rolí, kdy pro interpretaci většiny z nich se jen ztěží najde srovnatelná konkurentka. I všichni ostatní (jmenujme alespoň skvělou ruskou sopranistku Olgu Peretyatko a italského tenora Antonina Siragusu – také oni jsou v Pesaru již dobře známí) zasluhují jen slova chvály, takhle vyrovnané špičkové obsazení se zdaleka ne vždy sejde. Režie Itala Damiana Michieletta učinila z poměrně plytkého příběhu atraktivní podívanou, když jej umístila do ústavu pro choromyslné, umožňující dostatečně poutavě rozehrát vztahy mezi hlavními protagonisty i docela působivě zobrazit jejich vnitřní svět.



La Cenerentola, jakkoli se zdála být hlavním magnetem letošního ročníku nejen kvůli samotnému titulu, ale i kvůli angažování amerického tenoristy Lawrence Brownleeho, byla nakonec alespoň pro mne tak trochu zklamáním. Obnovená inscenace v nepříliš invenční, místy až kýčovité režii i výpravě (se zdlouhavou přestavbou) často působila tak trochu nudným dojmem a bohužel ani obsazení nebylo na takové úrovni, aby se na delší dobu člověku uložilo do paměti. Italská mezzosopranistka Marianna Pizzolato (Angelina) má jistě slušnou techniku, avšak její rejstříky nejsou ideálně vyrovnané a i některé vyšší tóny jí občas nevycházejí zrovna nejlépe. To byste prostě v téhle roli nesměli poznat Joyce DiDonato či Elínu Garanču. Překvapivě nevýrazně působil i Lawrence Brownlee coby Don Ramiro, především v ansámblech se často ztrácející a herecky poměrně toporný, bez jiskry, jakoby k nepoznání oproti svému o třídu lepšímu výkonu při přímém přenosu Popelky z MET, kde mu nejspíš pomohly kamery i mikrofony. I v tomto případě se srovnání nevyhnete, Juan Diego Flórez je jen jeden. Abych ale byl spravedlivý – hlubokou poklonu zaslouží jak v Popelce, tak i v prvních dvou produkcích oba špičkové orchestry (Orchestra Sinfonica G.Rossini a orchestr divadla z Boloně) i dirigenti (Yves Abel, Corrado Rovaris, Michele Mariotti).

Ano, člověk je občas tvorem nevděčným, a to i při opeře, třeba zrovna v Pesaru. Není divu. Zdejší festival příznivce Rossiniho během svých už jednatřiceti ročníků náležitě namlsal. Jak objevováním nových, nepoznaných a opojně uhrančivých světů mistrových zapadlých oper, tak i jejich vesměs špičkovým provedením. Nejinak tomu vlastně bylo i letos. Příští rok se bude hrát Mojžíš v Egyptě, Adelaide di Borogna a Hedvábný žebřík. Už aby to bylo!

Rossini Opera festival 2010
(9.-22.8.2010)

Gioacchino Rossini:
Demetrio e Polibio
Dirigent: Corrado Rovaris
Režie Davide Livermore
Výprava: Accademia di Belle Arti di Urbino
Coro da camera Praga
Sbormistr: Lubomír Mátl
Orchestra Sinfonica G.Rossini
Teatro Rossini Pesaro 13.8.2010

Lisinga – María José Moreno
Siveno – Victoria Zaytseva
Eumene – Yijie Shi
Polibio – Mirco Palazzi

***

Gioacchino Rossini:
Sigismondo
Dirigent: Michele Mariotti
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Carla teti
Orchestra a Coro del Teatro Comunale di Bologna
Sbormistr: Paolo Vero
Teatro Rossini Pesaro 12.8.2010

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (3) “Třikrát Rossini Opera Festival 2010

  1. Byla to tentokrát zejména přehlídka špičkového režijního zpracování obou méně známých děl. Udělat z obou věcí dynamické kusy, v případě Demetria s ohněm a dalšími efekty, pomohlo jak kusům samotným, tak divákům je strávit. Popelka mne osobně neurářžel, byť souhlasím s V. dvořákem, že afroamerický tenorita Brownlee není úplná špice oboru.

Napsat komentář