Paříž dnes: Malíř Mathis a Melanie Diener

Na dnešek je v pařížské Národní opeře naplánována další premiéra této sezony: vrcholné dílo Paula Hindemitha, jeho opera Malíř Mathis (Mathis der Maler).

Jednu z nejvýraznějších postav německé hudby minulého století Paula Hindemitha (1895-1963) přivedly jeho politické postoje ke konfliktům s nacisty, a tak Malíř Mathis byl zakázán a i na svoje první zahraniční uvedení musel čtyři roky čekat. Velmi úspěšná původní premiéra v Curychu na jaře 1938 byla proto chápána jako demonstrativní akt proti nacistickému režimu. Tématem vztahu umělce, jeho tvorby a společnosti se Hindemith zabývá v příběhu malíře německé reformační doby Mathise Grünewalda, současníka Albrechta Dürera, odehrávajícím se během selských válek první poloviny 16.století. Hindemith se přitom s postavou Grünewalda do značné míry ztotožnil.

Na rozdíl od raného období Hindemithovy tvorby, plné zvukově výbojných skladeb, se hudba Malíře Mathise vyznačuje velkým bohatstvím melodiky, avšak až bachovsky stroze zpracovaným. Častěji než tato opera sama je přitom uváděna třívětá symfonická skladba, kterou Hindemith z hudby k Malíři Mathisovi upravil. I tak ale patří Malíř Mathis vedle Cardillaca (1926 – o jeho vídeňské inscenaci jsme nedávno psali zde) k nejčastěji hraným Hindemithovým jevištním dílům.

Pařížská Národní opera věnovala novému nastudování Malíře Mathise mimořádnou pozornost. K hudebnímu nastudování přizvala předního německého dirigenta Christopha Eschenbacha (náš nedávný rozhovor s ním najdete zde), pod režijní koncepcí je podepsán přední francouzský tvůrce Olivier Py. Hlavními magnety mezi sólisty jsou němečtí interpreti, barytonista Matthias Goerne v titulní roli a sopranistka Melanie Dienier jako Uršula.

Uršula z Hindemithova Malíře Mathise je hodně těžká role, poznamenala hned v úvodu krátkého rozhovoru pro Operu Plus Melanie Diener.

Proč myslíte, že se Hindemith hraje v divadlech poměrně zřídka?

Možná proto, protože lidé o moderní hudbě mnoho nevědí, tak se jí bojí. A pak také, když neprodáte lístky, nemáte publikum – proto je moderní hudba pořád jen okrajovou záležitostí.

Abychom nezůstali jen u Hindemitha – před časem jste byla úspěšnou Káťou Kabanovou, teď připravujete Jenůfu. Jak se vám Janáček líbí a jak zpívá?

Mám Janáčka strašně ráda, protože kombinace libreta a jeho jazyka a hudby je u Janáčka jedinečná. Charakter jeho hudby mi je strašně blízký – dotýká se duše. Česká výslovnost je pro mne těžká, protože kombinace souhlásek, které se v češtině vyskytují, v jiných jazycích nejsou.

Na repertoáru máte také několik Wagnerových rolí. Jsou pro vás náročnější, než Janáček?

Wagner vyžaduje mnoho, mnoho energie, kterou do něj musíte vložit.

Na koncertech zpíváte i závěrečnou scénu Isoldy. Nastudujete ji v budoucnu celou?

Chtěla bych si Isoldu zazpívat někdy v budoucnu – možná tak za pět let.

Často zpíváte také Strausse. Která z jeho rolí se vám líbí nejvíc a proč?

Miluju Maršálku, její postava velmi dobře charakterizuje, co žena v určitém věku cítí.

Hodně široký je váš koncertní repertoár – od Rossiniho až po Schönberga. Podle čeho si jej vybíráte?

Hledám hudbu, která se pro můj hlas hodí a která mne nějakým způsobem oslovuje – pak můžu být ve své práci přesvědčivá a dobrá.

Zlomte vaz při dnešní premiéře!