Operní panorama Heleny Havlíkové (7)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 8. do 14. listopadu 2010

° Normě v Boloni vládla Adalgisa
° Obstarožní Don Pasquale jiskřil v MET jen hudebně
° Operní objevy i lahůdky na festivalu Janáček Brno 2010
° Inspirace pro dny následující

Díky operním přenosům do kin jsme mohli u nás minulý týden vidět hned dvě méně často uváděné opery mistrů vrcholného italského belcanta: Belliniho Normu z Boloně v síti kin Palace Cinemas a Donizettiho Dona Pasquala z Metropolitní opery.

***

Normě v Boloni vládla Adalgisa

Normaje prubířským kamenem světových sopranistek – a zdaleka nejde jen o „krásné zpívání“ . Vincenzo Bellini (1801-1835) složil extrémně pěvecky náročnou titulní roli pro primadonu Giudittu Pastu, múzu takových velikánů, jako byli Balzac, Stendhal nebo Chopin. Bellini si pro zhudebnění vybral libreto zkušeného Felice Romaneho, který vyšel z velmi populárního stejnojmenné tragédie Alexandra Soumeta, která měla premiéru v Théâtre de l’Odéon o pouhých osm měsíců dříve než Norma operní. Drama velmi vyhovovalo francouzské národní hrdosti, kdy pokořující okupace Galie Římem v prvním stolení našeho letopočtu dostala díky druidské kněžce Normě přijatelné parametry odboje. Tyto politické souvislosti byly nepominutelnou součástí vítězného tažení Normy od premiéry v milánské La Scale v roce 1831. Z dnešního pohledu je především psychologickou studií souboje dvou žen o jednoho muže, zakázaného milostného vztahu, který nutně musí vyústit do tragédie až antických rozměrů: Norma zradila své kněžské poslání a tajně se provdala za nepřítele svého národa (římského prokonzula Polliona) a porodila mu děti. Nyní se její osud zrcadlově opakuje, když se jí mladá kněžka Adalgisa svěří, že se beznadějně zamilovala do muže, který je Norminým tajným manželem. Karty osudu jsou rozdány bezvýchodně – zamilovaný manžel odmítne se své nové lásky vzdát a zoufalá Norma vyzve Galy k boji proti okupantům. Nejdříve chce Adalgisu i dvě své děti upálit na hranici – pak ale se svému lidu přizná ke své zradě a vyjeví, že je Pollionovou manželkou. Ten, ohromen velikostí její odvahy i zoufalství, se vzdá Adalgisy, ale už je pozdě – oba nakonec společně vstoupí na hranici, aby oheň očistil jejich hříchy.

Jakkoliv by opeře měla dominovat Norma, pozornost na sebe v boloňském provedení strhávali hlavně Pollione a Adalgisa; ale také orchestr, který – alespoň dle dojmu z přenosu do kina – respektoval a zároveň plně využil svoji doprovodnou roli pod suverénním vedením zkušeného italského dirigenta Evelina Pidò, který se prosadil v Covent Garden. Charismatický a volným otevřeným tónem zpívající italský tenorista Fabio Armilliato byl skutečně mužem, o kterého se ženy perou. V Boloni jasně zvítězila Kate Aldrich, která v roli Adalgisy předvedla, jak od doby, kdy v Praze nadchla jako Sesto v Mozartově opeře Clemenza di Tito (a získala cenu Thalie), vyzrála v mezzosopranistku světového formátu s plně barevným hlasem, skvělou technikou a plastickým výrazem. Norma Daniely Dessi tak byla odsunuta na druhou pozici stárnoucí manželky, když její manžel (zde pikantně nejen v roli, ale i ve skutečnosti) dal přednost mladší milence. K tomu, aby se prosadila do ústřední postavy, ovšem Dessi postrádala přes dosavadní úctyhodnou kariéru více energie, vášně, ale i odvahy odvrhnout nic neříkající ladnost gest. Na její obranu budiž řečeno, že jí (ale ani nikomu dalšímu) příliš nepomohl ani režisér Federico Tiezzi ani režisér záznamu.

Italský režisér Federico Tiezzi s výtvarníky Pierpaolem Bislerim (scéna) a Giovannou Buzzi soukromé i politické drama Normina osudu z prvního století přenesl do jakéhosi postmoderního bezčasí, kde Druidové v bílých řízách jsou konfrontování s Římany, postrojenými ale v jakési neorganické směsici stylů od starověku po kabáty spagetti westernů. Norminy děti si hrají s vláčkem, zatímco na scéně popojíždějí jakési alegorické vagóny s výjevy/živými obrazy bojů starověkých keltů s Římany. Výtvarný zmatek pak dokresluje mohutný posvátný dub vyvedený na oponě formou jakési dětské čáranice. A sólisté i sbor v tom všem bezmocně trčí a zdálo se, že záleží na jejich zkušenostech, nakolik se jim i za této situace podaří herecky vyjádřit alespoň něco z vulkánu emocí, které jimi bouří. Nepříjemně pak působilo i filmové zpracování přenosu, kdy režisér místo „chladného“ záznamu zřejmě toužil vytvářet umění a rozostřoval a zatmíval střihy jako v nějakém kýčovitém sentimentálním seriálu – na rozdíl od nich však Norma nemá dobrý konec a tyto „ozdůbky“ její krutý osud rozhodně nezjemnily. Některé scény ve Tiezziho pojetí působily až komicky, když se například obě rivalky o svého muže doslova fyzicky přetahují. Stačilo naštěstí zavřít oči.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
11 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments