Parsifal: Zasvěcení jeviště Národního divadla

Poprvé jsem Wagnerova Parsifala viděl v roce 2004 v Bayreuthu a bylo to zároveň mé úplně první představení na Festpiele. Šlo tehdy o první reprízu inscenace Christopha Schlingensiefa, po dlouhé době tam zase dirigoval Pierre Boulez. Seděl jsem tenkrát na galerii a prvním poměrně šokujícím zážitkem bylo, že uvnitř Festspielhausu je naprostá tma. Pouze když jsem otočil hlavou úplně na stranu, viděl jsem malé bezpečností světýlko. Tam, kde jsem jen tušil jeviště, se vznášel světlejší opar. Publikum pomalu utichalo, až ztichlo docela. A najednou se z „mystické propasti“ ozvaly první tóny předehry. To byl druhý šok. Neuvěřitelně nádherný vstupní motiv předehry v nepopsatelném zvuku, který vytváří tamní akustika. Od té chvíle jsem byl zcela v zajetí Wagnerovy hudby a fantaskního divadla, které tenkrát režisér rozehrál. A za další dva roky – to už jsem zde měl za sebou více představení – se ono vytržení konalo znovu. Kousek ode mne seděl maximálně sedmiletý kluk. Celou dobu fascinovaně koukal a poslouchal, ani jednou se nezavrtěl, nezeptal. Myslím, že tehdy Wagnerovi propadl. Ale abych trochu odlehčil mírně patetický tón: další menší šok mi v Bayreuthu připravilo publikum, od specifické vizáže mnohých až po takové detaily, že po skončení prvního dějství Parsifala syčelo na ty, co tleskali: po prvním jednání se totiž netleská, Mistr si to nepřál (naštěstí jsem si to krátce předtím přečetl v průvodci).

Proč jsem popisoval své zážitky z nesouvisejícího představení? V časopise Národního divadla nedávno vyšel rozhovor s režisérem nové inscenace Parsifala a šéfem opery Jiřím Heřmanem (náš rozhovor s ním si můžete přečíst zde), kde mimo jiné řekl: „Předehra z Parsifala byla od počátku pro mě hlasem nekonečna, z nějž přichází a zase se do něj vytrácí. Nikdy nezapomenu na svůj první dojem při návštěvě wagnerovské mekky v Bayreuthu, která byla zasvěcena tomuto dílu. Akustika divadla byla pro mě neskutečná, hudba přicházela opravdu doslova z nekonečna. Slzy mi tekly, aniž jsem si toho byl vědom. Pamatuji se, že jsem po skončení opery měl problém stát pevně nohama na zemi. Otevřel se přede mnou nekonečný svět představ, ze kterého jsem se pomalu navracel při ranním probuzení.“ Až na ty slzy jsme tedy Parsifala prožívali podobně a možná i proto – říkám to rovnou na začátku – mne Parsifal Jiřího Heřmana hluboce oslovil.

Parsifal je posledním dílem Richarda Wagnera, který věděl, že žádné další již nenapíše. Nazýval ho „poslední kartou“ nebo také „rozloučením se světem“. Wagner dílo neoznačil jako operu, tento výraz se mu na jeho „nová“ díla nehodil. Parsifal nese podtitul Bűhnenweihfestspiel. V současné inscenaci je toto slovní spojení přeloženo jako Slavností hra zasvěcení. Skladatel její námět přejal ze středověkých básní o rytíři Parzivalovi/Parsifalovi, ale podstatně ho přepracoval a především doplnil o mnoho míst inspirovaných východním náboženstvím, resp. filosofií. V Parsifalovi se propojuje křesťanství, buddhismusm a hinduismus, a dílo se tak otevírá nejrůznějším možným interpretacím (a dezinterpretacím), přitom hlavní myšlenka je naprosto zřejmá: „Čistota srdce je určena schopností soucítit s bolestí a utrpením druhých. Právě soucit vede srdce k čistotě a ke spáse. Jít touto cestou však není možné bez viny, bez viny není spásy.“ (Jan. P. Kučera).

Nikdo z nás, kdo jsme v divadle byli na premiéře, nebo kdo se chystáme na některou z repríz, Parsifala v Národním divadle nikdy neslyšeli. Poslední premiéra se totiž konala první den roku 1914 a pojí se s ní zajímavé okolnosti: Wagner vyhradil Parsifala pouze k provozování v Bayreuthu. V jiných divadlech a koncertních síních se směly uvádět pouze výňatky. Kompletnímu uvedení bránila autorská práva. Jak se blížil konec tehdy třicetileté ochranné lhůty, snažila se Cosima Wagner zabránit uvedení díla v jiných divadlech, pokusila se dokonce iniciovat i změny mezinárodních smluv týkající se autorských práv. Nepovedlo se, a tak 1. ledna 1914 se hrál Parsifal po celé Evropě. V Praze dokonce dvakrát, přičemž primát ovšem získalo Nové německé divadlo, kde se předehra k Parsifalovi rozezněla pod taktovkou Alexandra Zemlinského již v 16 hodin. V Národním se začínalo o dvě hodiny později (nikoliv v 17 hodin, jak naleznete i v literatuře). Dirigoval Karel Kovařovic, pro orchestřiště byl sestrojen – dosti kritizovaný – kryt ve snaze dosáhnout „bayreuthského“ zvuku. Po dvaceti představeních se v roce 1915 nad Parsifalem zavřela opona na téměř sto let. V budově dnešní Státní opery Praha se Parsifal hrál až do konce války pravidelně, pouze v několika sezónách se nepodařilo sehnat zpěváky do hlavních rolí.

Nechci však psát o historii uvádění Parsifala (kritiky a ohlasy na první uvedení naleznete v knize Pavla Petráňka (ed.): Richard Wagner a česká kultura), ani o jeho myšlenkových a hudebních zdrojích (zde odkazuji především na neuvěřitelně bohatou zahraniční literaturu, česká je značně omezená: nověji o Parsifalovi píše ve svých knihách výše zmiňovaný Jan P. Kučera, o ideových zdrojích a možných výkladech Bryan Magee ve Wagner a filosofie). Podělit se chci o zážitky ze včerejší premiéry, která ukázala, jak nesmyslné (nebo snad jen pojmově neujasněné) jsou některé naše zdejší diskuse o „moderních“ režiích. Podle mého názoru, co není moderní, nemá na jevišti co dělat, snad s výjimkou rekonstrukce barokních oper, ale i ty jsou svým způsobem moderní. Heřmanova režie je samozřejmě naprosto „moderní“ a rozhodně nikoliv „klasická“, máme-li „klasičností“ na mysli kašírované dekorace, snahu o rádoby historický detail atd. Přitom snad více „klasická“ ani nemůže být: možná i díky společnému zážitku jsem z ní cítil, jak hluboce musel být Jiří Heřman dílem zasažen a jak na všech místech vychází z Wagnerovy hudby a slov. Jakoby se tentokrát při vědomí absolutního charakteru díla držel ještě více zpět a jen mu pokorně sloužil.

Již při předehře se odhalí druhý portál, který rámuje scénu (scénograf: Pavel Svoboda). Jeho povrch tvoří souvislá plocha destiček z lesklého materiálu, který po nasvícení září a vzhledem k tomu, že je to nejčastěji zlatá nebo zlatostříbrná barva, připomínal mi tento portál zlaté rámování stránek středověkých rukopisů. V tomto rámu je další opona, po jejím vytažení se ocitáme na vrcholu hory Motsalvat, kde sídlí rytíři svatého Grálu. Na rampě i v zadním plánu vidíme hroty skal, ze stran scénu uzavírají panely zachycující pohoří. Uprostřed je umístěn obdélníkový prostor vysypaný kamínky – prvek tzv. zenových zahrad. Muž (pojmenovaný jako Zero), uchopí hrábě a do štěrku jimi kreslí spirálu, jako to v zahradách dělají zenoví kněží, později kruh a další tvary. Od první chvíle jsem byl uchvácen sugestivními obrazy, které režisér a jeho tým vytvářeli. Na horizontu se rýsovaly siluety pečlivě rozestavených postav, dokonalou prací se světlem (světelný design: Daniel Tesař) se podle zpívaného textu nebo hudby měnila barva písku, podlahy jeviště, portálu, horizontu… Světlem byl naznačen například i kruhový stůl atp. Kostýmy Alexandry Gruskové se inspirovaly středověkým oděním rytířů, v případě čarovných dívek Orientem, jiné postavy oblékla do téměř mnišských kuten. Při mezihře před scénou hostiny Grálu se zvednou postranní panely a odhalí kostry stěn hradu s „padacími mosty“, po kterých přichází rytíři. V zadní části scény vychází obrovský kotouč, až ve chvíli, kdy se v něm objeví Gurnemanz s Parsifalem je zřejmé, že jde o výřez. Šlo o jeden z nejhlubších momentů představení. Zrak je ještě více uchvácen po zvednutí celé zadní části scény, kdy se odhalí oranžový pás obsahující cestu z jeviště. „Jednoduchou“ proměnou (zadní část a postranní panely se opět spustí) se po hostině vracíme do původního prostředí.

Klingsorovu zahradu druhého dějství připomínají jen v zadním plánu stonky rákosů, jinak scéna se zenovou zahradou zůstává stejná. Z nebe se snáší posvátné kopí (hraje v díle zásadní úlohu) a tak jednoduchá věc jako je jeho rozhoupání, nabývá až magických rozměrů. (Mimochodem: kopí svou zlatou manžetou nápadně připomínalo údajné Longinovo kopí, které patřilo k nejvzácnějším říšským klenotům. Manžetu k němu doplnil až náš Karel IV., když si kus kopí odebral. Dnes je kopí uloženo ve vídeňském Hofburgu.) Perfektní scénografie umožnila rychlé zmizení Klingsorovy říše.

Jen žasnout pak opět můžeme ve třetím dějství, zejména když přichází pohřební průvod s lucernami nebo když se v pozadí odhaluje síň chrámu svatého Grálu, postavy odkládají černé hábity, pod kterými mají bílá roucha a scéna se zalévá světlem. Zlatá opona klesá, na rampě zůstává Kundry, uléhá na skálu a vykoupena umírá.

I když jsem se zatím soustředil na vizuální zážitky, je samozřejmé, že celkový dojem současně umocňovala Wagnerova hudba. Slova nestačí k popsání stavů, které jsem prožíval při poslechu dokonale vystavěných ploch závěru hostiny svatého Grálu v prvním dějství, pomazání Parsifala na krále nebo v samotném závěru „opery“. Hudební nastudování bylo svěřenu americkému dirigentovi Johnu Fioremu, jehož umění jsme v Praze již několikrát ocenili, grandiózně se uvedl při dvojím uvedení Prstenu Nibelungova. Jako jeho asistent a druhý dirigent Parsifala figuruje Robert Jindra, v současné době šéfdirigent divadla v Ostravě (zcela nedávno prokázal své kvality při pražském uvedení Werthera). Před hudebním nastudováním kolosálního opusu jako je Parsifal lze jen smeknout, stejně jako před výkonem orchestru Národního divadla, který sice nehrál tak bezchybně, jako si ho pamatuji třeba před lety z Tristana a Isoldy, ale nechci upozorňovat na konkrétní místa a nástroje. Téměř pět a půl hodiny hudby, na kterou nejsou zvyklí, tlumočili všichni v orchestřišti s maximálním soustředěním. Jen nad jednou věcí jsem si posteskl, ale naprosto nikdo za ni nemůže a je naprosto samozřejmá: škoda, že zvuk je odlišný od toho bayreuthského. Z kolektivních těles podal vynikající výkon jak sbor opery Národního divadla, tak Pražský filharmonický sbor se svými sbormistry Pavlem Vaňkem a Lukášem Vasilkem.

Je pochopitelné, že zpěváků, kteří jsou schopni dostát nárokům exponovaných rolí v Parsifalovi, je na světě jen několik desítek, a tak si Národní divadlo vypomohlo hosty. Na druhou stranu je potěšující, že některé role obsadilo domácími silami. Parsifala zpíval Alfons Ebers, který má s rolí bohaté zkušenosti, zpíval ji mnohokrát v Bayreuthu a stejně jako tam na mne zapůsobil i v Praze. Ojedinělé problémy se u něj vyskytly ve vyšších tónech při scéně s čarovnými dívkami ve druhém dějství, ale již krátce na to rozvinul veškerý svůj potenciál a jeho hrdinný tenor dokonale zvládl náročný part. Zajímavý byl i jeho herecký přerod ze skutečného (až nevýrazného) prosťáčka v prvním dějství do zkušeného rytíře v závěru díla. Eva Urbanová v roli Kundry debutovala a již je jasné, že ji bude moci přiřadit k nejlepším rolím své kariéry. Otevřeně říkám, že jsem tuto zpěvačku dříve „nemusel“, konkrétně mi vadily ostré tóny a přílišný volumen, nic takového mne nyní nerušilo. S každou novou rolí si mne Eva Urbanová získává stále víc. Pěveckým nárokům role dostála svrchovaně, navíc do zpěvu vložila neuvěřitelnou paletu emocí od pohrdání světem, nenávisti až po zoufalé utrpení a touhu po vysvobození. Když líčila ve druhém dějství svůj hřích, málem jsem nedýchal. Postavu krále ztělesnil nám již také známý host Tomasz Konieczny a opět skvěle. Kolik utrpení a ztracené naděje bylo v jeho zpěvu o ráně, kopí a uzdravení! Druhým dokonalým barytonem večera byl Svatopluk Sem jako proradný Klingsor. Jeho silný hlas se bez problémů prosazoval přes masu orchestru, aniž by se někdy musel uchylovat k silovému zpěvu. Premiéra nezastihla v úplné hlasové pohodě představitele Gurnemanze Matthiase Hölleho. Pěvec s úctyhodnou kariérou měl místy problémy se znělostí hlasu v prvním dějství, ne vždy jsem ho dobře slyšel. Někdy jako by mu nestačily síly na plné rozvinutí jeho barevně krásného basu. V jiných okamžicích však podával velmi dobrý výkon, ze kterého bylo jeho předchozí zkušenosti patrné. S menší rolí Titurela si zdárně poradil Ondrej Mráz. Z ještě menších rolí bych (opět) rád vyzdvihnul výkon Františka Zahradníčka. Čarovné dívky nárokům partů dostály, zdálo se mi však, že se jejich hlasy dohromady nepojily úplně ideálně. Určité výhrady mám i k jejich jevištním akcím, kdy ve scénách svádění Parsifala působily trochu „naučeně“.

Téměř čtvrthodinový potlesk přesvědčil, že publikum bylo premiérovými výkony uchváceno. Tleskalo se bouřlivě, pánové Eberz, Konieczny, Sem a Eva Urbanová se dočkali i mnoha hlasových pochval, stejně jako dirigent John Fiore. Další vlna potlesku se rozlila při příchodu inscenátorského týmu, i když režisér Jiří Heřman sklidil několik zabučení. Mezi úkoly Národního divadla rozhodně patří uvádění oper z nejrůznějších důvodů opomíjených. Díla Richarda Wagnera mezi ně patří. Lze-li v tomto smyslu Národnímu divadlo něco vyčítat, je to skutečnost, že si na ně vzpomnělo až nyní, kdy se navíc mohou vyskytnout (a vyskytují se) hlasy, že za dnešní hospodářské situace by se mělo spíše šetřit a uvádět méně náročná díla, zejména při omezeném počtu pouhých pěti repríz. Pokud by však Národní divadlo Parsifala neuvedlo, mohlo by se stát, že bychom se ho nedočkali dalších sto let. Děkuji tedy vedení ND za možnost spatřit a vyslechnout toto dílo u nás v tak kvalitním provedení.

Závěrem zmíním ještě pečlivě připravený program k inscenaci s několika kratšími texty a studií Ondřeje Hučína, která odhaluje ideové pozadí vzniku díla. Chvályhodně bylo publikováno libreto (díky vhodné sazbě se vešlo na 22 stran), texty doprovází množství černobílých fotografií.

Rigard Wagner
Parsifal
Hudební nastudování: John Fiore
Dirigent: John Fiore
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Sbormistr: Pavel Vaněk / Lukáš Vasilek
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Světla: Daniel Tesař
Choreografie: Jan Kodet
Orchestr, sbor a balet opery Národního divadla
Pražský filharmonický sbor
Premiéra 19. března 2011 Národní divadlo

Parsifal – Alfons Eberz
Kundry – Eva Urbanová
Amfortas – Tomasz Konieczny (alt. Ulf Paulsen)
Gurnemanz – Matthias Hölle (alt. Manfred Hemm)
Klingsor – Svatopluk Sem (alt. Ivan Kusnjer)
Titurel – Ondrej Mráz
První rytíř grálu – Václav Sibera
Druhý rytíř grálu – František Zahradníček
Panoš – Lenka Máčiková
Panoš: Michaela Kapustová
Panoš – Václav Lemberk
Panoš – Bronislav Palowski
Čarovné dívky, první skupina – Lenka Máčiková / Yukiko Šrejmová Kinjo / Stanislava Jirků
Čarovné dívky, druhá skupina – Lucie Fišer Silkenová / Michaela Kapustová / Kateřina Jalovcová
Altové sólo – Yvona Škvárová
Zero – Palo Kršiak

www.narodni-divadlo.cz

foto: Hana Smejkalová