Pavla Rožníčková: Cirkus TeTy slaví 10 let!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Jak specifická je vaše závěsná dramaturgie a jak se vyvíjela?
Začínaly jsme s šálou, hrazdou, pak jsme přešly ke cloudům, a nakonec jsme zůstaly u lan. Chtěly jsme dojít k něčemu, co je čisté, ale ne tak určující jako například šály. Nás to směřovalo přes lana a baví nás, že z nich jde vyrábět něco, co dokáže být amorfní a co se dá proměňovat. V Narušení, druhé letošní inscenaci, nás zlákala židle, což jsou sice ocelové trubky, ale zapadá to do naší poetiky. Původní a hlavní myšlenkou je najít čistý materiál, který nepoleze do popředí, stavět otevřenou dramaturgii, ne svázanou prvotním dojmem z materiálu.

Cirkus TeTy – Narušení (foto Vojtěch Brtnický, 2021)

Když jsme u materiálu. Vybíráte materiál během inscenačního procesu, nebo rovnou vstupujete do zkoušení s konkrétním materiálem, jako např. smotkem, lanem, a nakolik vás pak dané rozhodnutí ve fyzických partiturách ovlivňuje?
Je to takové vzájemné ovlivňování. Většinou máme představu o tom, co tam bude, například současně síťový tunel. Vycházíme z idey, o níž chceme v inscenaci mluvit. Pracujeme s něčím, co už máme, abychom zjistily, jak se bude materiál chovat a co umožní, teprve pak se pustíme do výroby. Většinou se ještě předělává nebo upravuje. Nyní jsme třeba ve Voyerkách zjistily, že se lana vytahávají, neudrží tvar, a tak musíme použít pevnější, ale to jsou už technické detaily. Představa tedy předem je, ale pak se spíš snažíme hledat a uplatnit pohyb nebo jeho principy v té věci než vybranou věc přizpůsobovat pohybu. Což se může zdát zamotané, protože pohyb si dále definujeme k tématu, pocitu. Ale stále se snažíme udržet na věci, která už existuje. Zužitkováváme, co máme a co nás v tu chvíli definuje.

Co se týká předmětů na jevišti, poměrně velkoryse oproti vašim předchozím titulům vyznívají Voyerky i Narušení. Jdou TeTy od střídmosti k hromadění?
To je zajímavé, ale nijak to nepociťuji. I když na tom asi něco je. V Narušení měla být původně jedna židle, ale cítily jsme, že potřebujeme ještě „něco“. Během hledání jsme zjistily, že nás židle inspirují a že s nimi máme hodně nasbíráno, že nás baví, a tak jich tam nakonec máme sedm. U Voyerek měla být jen síť. Pak se ale kvůli dětem přidávaly míčky a postupně nám tam začaly sedět. V Husinci přibyly hlavy, v Hrdinkách kostýmy babiček a lavička. Na počátku máme vždycky představu o tom, že tam bude jedna věc na visení a během zkoušení to „samo“ začne nabývat. Zároveň se ale snažíme minimalizovat a udržet prostor čistý.

Cirkus TeTy – Hrdinky (foto archiv TeTy, 2017)

Zeptám se i na barevnost, protože vaše vizualita byla – je poměrně výrazná, myšleno střízlivě – ne v pouťovém slova smyslu. U TeT v zápletu to byla červená klubíčka vlny, ve Voyerkách jsou to růžové ping pong míčky a mikiny…
Například ve Voyerkách ta růžová přišla přes mikiny a výchozí otázku. Inscenační proces jsme odstartovaly tím, že jsme se začaly vymezovat proti škatulkám. Když se totiž narodíš jako holka, už se očekává, že jednou budeš taky mít děti. Ať chceš, nebo ne, musíš to téma řešit. My začínáme v oblečení, které k nám jednotlivě sedí, podtrhuje naši individualitu a různorodost, a pak končíme ve stejných mikinách, které představují danou škatulku. A chtěly jsme to podtrhnout tou růžovou barvou, která se holkám automaticky přiřazuje. U míčků se téma přes růžovou barvu pomalu nastoluje, začne pronikat do prostoru.

Jak vnímáš hru? Ostatně váš titul Hra k ní odkazuje, hravost je citelná i v principu kdo s koho, který pravidelně uplatňujete…
Když se řekne „hra“, vybaví se mi školní tělocvik a vybíjená, a „osypu se“. Bytostně to nesnáším. A přitom miluji hry. Ve smyslu například začátku zkoušení. Je to otevřený, svobodný prostor, který se nikam nežene. Kdy se do toho hodí téma nebo způsob pohybu nebo princip jako pravidlo, se kterým si ale mohu v tu chvíli dělat, co chci. Dívat se na něj z mnoha stran je prostě vlnou svobody. Hravost pro mě prochází celou tvorbou, od začátku přes stavbu až po reprízy. Člověk se už v nazkoušené inscenaci uvolní, za prvé už ví, kam jít, co má dělat, a ta hravost se tam najednou objeví v nevídané síle. To mě hodně baví, a pak i náhody, které se stanou. A když jsme sehrané, dá se na tom místě rozehrávat víc a víc, a je to naprosto přirozené.

Je pro tebe závěsný materiál partnerem, nebo slouží jako manipulovaná – manipulovatelná věc?
Záleží na přístupu, jak kdy a u čeho. Na začátku zkoušení si definujeme, kdy k materiálu budeme přistupovat jako k věci a kdy jako k partnerovi. Například síť u Voyerek je hodně partnerská, ve vývoji významu i tvaru, ale zároveň je stabilním bodem prostoru. V Husinci byl tento kontrast ještě výraznější – když jsme visely, byl pro nás materiál věcí a pak byly momenty, kdy jsem měla jemný dialog s lanem jako s partnerem. Byly to záblesky, chviličky, ale pro mě strašně moc důležité. Najednou to lano proměňovalo svou osobitost a já jsem s ním mluvila, nebo se o něj opřela, nebo jsem lano pohladila, pak ono mě. Materiál nabízí široké možnosti, může být i plnohodnotným partnerem.

A když se díváš na závěsnou akrobacii, o čem v roli diváka přemýšlíš?
Nejvíce mě asi zajímá právě přístup performera, interpreta k závěsnému materiálu. Sleduji, jaký má k němu vztah, jak s ním pracuje, jak se vůči němu vymezuje, jak je veden pohyb a z čeho vychází. Zajímá mě souvislost pohybu nahoře a na zemi, jestli tam jsou společné prvky, nebo naopak kontrastní, jaké jsou principy pohybu a co mohou nést, interpretační otevřenost a zároveň naplněnost.

Cirkus TeTy – Voyerky (foto Tristan Ben Mahjoub, 2021)

Cítily se TeTy z hlediska visení – závěsné akrobacie někdy v ohrožení?
Pamatuji si, je to hodně dávno, že jsme měly zavěšeno na stromě. Večer po vystoupení pak Katka sundávala lano, a jak byla unavená, tak si nezacvakla jisticí karabinu a spadla. Propadla skrz strom na nejnižší větev. A to bylo v té hrůze to nejlepší, co se mohlo stát, protože pod ní byl beton a kovový plot s bodáky. Nastal ten moment, kdy si člověk uvědomí, že se to může stát a většinou v nečekané chvíli. Obvykle máme obavy z nácviku těžkých triků, ale zrádná je únava nebo přílišná sebejistota. Je to o tom být stále ve střehu, protože pořád se pohybujeme někde nahoře.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments