Pedagožka Pražské konzervatoře reaguje na obvinění ředitele

V nedávné době se v médiích objevil článek s názvem Dusno na Pražské konzervatoři, který se v době „okurkové sezóny“ mezi zprávami z olympiády a informacemi o pandemii Covid-19 snažil zaujmout čtenáře rádoby senzacechtivým tématem. Článek (redaktora Josefa Mačího) se snažil vzbudit dojem, že se ředitel Pražské konzervatoře MgA. Petr Čech, ArtD. chová arogantně vůči svým podřízeným kolegům a že nezvládá řízení školy. V citacích se dokonce objevovaly výrazy jako „diletantský“, „osobní antipatie“, „obavy o zaměstnání“ apod. Aby bylo vše řádně okořeněno, přilil článek hned v perexu olej do pomyslného ohně: „Vyvrcholil tak jeden z mnoha sporů, které na Pražské konzervatoři momentálně probíhají.“ A zašel dokonce tak daleko, že si vypůjčil vděčný leitmotiv komunistických praktik padesátých let v podobě citace „jedné ze zaměstnankyň konzervatoře“ (v jaké pozici, na jakém oddělení?), která „pod podmínkou anonymity“ přirovnává současné dění na škole ke kauze herečky a bývalé členky pedagogického sboru konzervatoře Jiřiny Štěpničkové, perzekuované právě v 50. letech 20. století. Mnohé komentáře pod samotným článkem se potom staly živnou půdou pro řadu „zasvěcených“ komentátorů, kteří ve svých vyjádřeních neváhali často klesnout až na samé dno. (Pozn. redakce: Seznam Zprávy publikovaly v článku dvě fotografie značně amatérským způsobem: vodorovně převrácená fotografie flétnistky a fotografie profesora Lopuchovského, který učí dítě věku ZUŠ, nikoli studenta konzervatoře, jak uvádí popisek.)

Každá mince však má dvě strany. Celá medializovaná kauza, s ústřední postavou bývalého vedoucího oddělení dřevěných dechových nástrojů Mgr. Miroslava Lopuchovského, výrazně využívá emotivnosti uměleckého prostředí. Budí také živý zájem mnoha spekulantů, kteří v postu ředitele instituce placené z veřejných prostředků (nejen), vidí post mocenský či snad dokonce politický. Ano, jde o instituci, na které studují budoucí umělci, o instituci, která je v popředí zájmu nejen kulturního světa. Jde o instituci, která je mediálně „vidět“. To vše vytváří u mnohých, zejména těch, kterým vlastní ego brání v objektivním vnímání reality, domněnku, že zde neplatí legislativa (například zákoník práce), že dlouhodobost působení v určité pozici je opravňuje k nerespektování hierarchické a rozhodovací struktury, že výsledky v oblasti umělecké jsou tím jediným kritériem hodnocení a že pohled vnímání z jejich pozice či úrovně je tím jediným správným pohledem. Nezřídka se v uměleckém prostředí, o to více v prostředí, které je navíc edukační, stává, že pedagogové a umělci v jedné osobě nabydou přesvědčení, že jsou ti jediní, kdo vyučují dobře. Že jsou ti jediní, kdo mají výsledky, že jejich přístup je ten nejlepší.

Je jisté, že člověk ve vedoucí funkci s rozhodovacími pravomocemi v instituci se stovkami zaměstnanců musí počítat s tím, že ne vždy, a ne všichni budou souhlasit s rozhodnutími, které člověk v takové funkci udělá. Musí také počítat s určitými útoky proti své osobě, často bohužel i velmi osobními, jdoucími za hranici únosnosti, mnohdy i morálky, s útoky pohybujícími se v oblasti právní. Nechci zde operovat emocemi, společenským a historickým kreditem instituce ani popularitou či zásluhami jednotlivých osobností, které na Pražské konzervatoři působí. Není to potřeba. Postačí totiž pouhá fakta. Jistě nikdo nezpochybní, že personální otázky jsou v kompetenci ředitele školy. Platí také zcela jistě právo neprodloužit komukoli termínovanou pracovní smlouvu po jejím vypršení.

V případě Mgr. Lopuchovského je třeba říct, že proti jeho stížnostem podávaných na Magistrát hl. m. Prahy (zřizovatel Pražské konzervatoře) a jeho počínání ve smyslu šíření tendenčních a subjektivních informací nejen mezi kolegy, ale i studenty, prostřednictvím mailové korespondence, internetových portálů a medializace, pak také mezi odbornou i širokou veřejnost, se ohradili někteří členové širšího vedení Pražské konzervatoře, a to oficiálním stanoviskem předaným příslušným orgánům zřizovatele. Širší vedení Pražské konzervatoře je tvořeno ředitelem školy, pěti zástupci ředitele a sedmnácti vedoucími jednotlivých oddělení. Ze sedmnácti vedoucích (v době vzniku stanoviska byl Mgr. Lopuchovský ještě vedoucím oddělení) vyjádřilo souhlas se stanoviskem svým podpisem jedenáct vedoucích a čtyři zástupci ředitele. Čtyři vedoucí oddělení a jeden zástupce ředitele dále zaslali mailem písemně své stanovisko, ve kterém vyjadřují buď svou neutralitu v celé věci či souhlas se stanoviskem, které ale z osobních či profesních důvodů nepodpořili svým podpisem. Budiž také řečeno, že impulsem pro vyjádření stanoviska členů širšího vedení bylo i to, že ve stížnostech zasílaných Mgr. Lopuchovským je jako jeden z hlavních důvodů uváděn moment z porady právě tohoto širšího vedení, které se konalo v dubnu letošního roku. S interpretací zmiňované situace Mgr. Lopuchovského (mimo jiné) se podepsaní neztotožňují. Stojí jistě za pozornost, že oponenti (mnohdy i z řad těch, kteří o celé kauze nemají ani ponětí, přesto „zasvěceně“ ředitele Čecha, mnohdy velmi nevybíravě, kritizují) a zejména pak přímí aktéři údajných „kauz“ odmítají osobní setkání, které ředitel Čech, ve snaze celou situaci v klidu komunikovat, opakovaně nabízel. V neposlední řadě si Mgr. Lopuchovský v medializované kauze (smutné je, že ji nemedializoval sám, ale prostřednictvím další osoby) stěžuje na své odvolání z postu vedoucího oddělení (jde o nenárokový post, obsazovaný bez konkurzu). Ano, byl z něj odvolán k 7. červenci 2021, kdy si přebral odvolání zaslané písemně ředitelem školy. Ten tak učinil nikoli z důvodů osobních antipatií (ačkoli by k nim měl dobrý důvod, v té době poslal Mgr. Lopuchovský zřizovateli již čtvrtou stížnost, když s předchozími neuspěl), ale z důvodů opakovaných neshod prof. Lopuchovského a konfliktů s členy oddělení, kterého byl Mgr. Lopuchovský do té doby vedoucím, a z důvodů změn v organizační struktuře Pražské konzervatoře avizovaných na poslední poradě širšího vedení školy, kde byl přítomen.

Obviňovat ředitele Čecha z neschopnosti vést školu, z diletantismu či komunikační arogance může opravdu pouze člověk zcela neznalý, či člověk, který má potřebu nějaké osobní msty. Nezbývá než zopakovat to, co jsme svým podpisem vyjádřili již ve stanovisku zástupců širšího vedení PK: „Za nedlouhou dobu vedení MgA. Petra Čecha, ArtD. zaznamenala Pražská konzervatoř značný rozvoj jak v oblasti prostředí, ve kterém je realizována výuka, tak v oblasti vybavenosti, např. nástrojové. Navzdory obtížné situaci spojené s pandemií Covid-19 se vedení, v čele s ředitelem Čechem, podařilo udržet velmi dobré podmínky pro studium i práci zaměstnanců i studentů. Do Pražské konzervatoře investuje energii i čas daleko nad rámec svých povinností. Problémy s osobní komunikací naprosto nevnímáme, slova o šikaně považujeme za nepodložená a neopodstatněná. Ředitel Petr Čech jedná profesionálně, konstruktivně, a vždy se vzájemným respektem.“

V různých komentářích, rozhovorech, vyjádřeních apod. se objevují názory, že kvalita výuky na Pražské konzervatoři upadá. Že dřívější pořádky byly lepší, že kvalita vzdělávání byla vyšší. Pražská konzervatoř patří stále ke špičkám ve svém oboru, stále vychovává řadu špičkových a konkurenceschopných umělců. V jejím pedagogickém sboru je neméně velmi silných, zkušených a kvalitních osobností jako tomu bylo v dobách minulých. A i přes neustálý rozvoj, změnu legislativy, zvyšující se globální konkurenci, velmi rychlou dynamiku – technologickou i celospolečenskou – stále vytváří velmi kvalitní prostředí pro výchovu, růst a rozvoj uměleckých osobností. Ano, jistě, ne vše je vždy dokonalé. Avšak orientace, schopnost rozhodovat, vize i směr, kterým ředitel Čech školu vede, je obdivuhodná.

Závěrem mi dovolte říct, že je mi ctí být v širším vedení Pražské konzervatoře a vést herecké oddělení.