Performers. Když se tanečníci vznášejí nad hlavami návštěvníků

Týden s tancem (59) – od 12. do 18. února 2018. V dnešním vydání najdete: Zastavení ve Studiu ALTA s Andreou Miltnerovou a Janem Komárkem. Fotograf Jakub Sobotka a jeho portréty tanečníků. Festival Cirkopolis 2018. Stříbrné labutě z Británie.
Studio ALTA Praha (zdroj FB Studia ALTA / foto Petr Homola)

Hosty Andrey Miltnerové a Jana Komárka ve Studiu ALTA
Před časem jsme psali, s povděkem za množící se společenské události organizované tanečníky a choreografy, o soirée uskupení Pulsar (najdete zde). A o tom, jak je vítané a nutné se do podobných akcí pouštět organizovaně i neorganizovaně a především často, aby v tanci žilo setkávání, poznávání a sdílení. Prostoru pro to vše nemůže být nikdy příliš mnoho, a někdy je to spíš naše vlastní nechuť a komunikační únava, co nás vede k tomu, že příležitosti vlastně i přehlížíme.

Studio ALTA organizuje cyklus setkávání s umělci ALTA by (čtěte anglicky), večery v rukou choreografů, tanečníků a vůbec umělců, kteří mohou pro publikum připravit jakýkoli program od představení po piknik. Je to tedy jakási otevřená výzva sdružování a poznávání, ze které mohou všechny strany profitovat.

Studio ALTA (foto Studio ALTA)

V pátek (strategický den) 9. února patřila ALTA a její návštěvníci, kterých bylo nemnoho, ale právě tak akorát, Andree Miltnerové a Janu Komárkovi. Zvolili večer jemného humoru, který v divákovi navodil pocit blízkosti až rodinné a domácké. Malý absurdní kabaret zakončený symbolicky a téměř rituálně noční hostinou.

Větší část performance na sebe vzal tvůrce autorských projektů a světelný designér s bohatou uměleckou historií Jan Komárek, který vedl diváky na exkurzi po rodinných stopách. Krok od osobního sebezpytování učinil do světa nadsázky. Projektor a příbuzné rekvizity, náležející k inventáři veřejné přednášky, se postaraly o nestranný rámec. Nasazením umělého nosu a vousů se pak performer stává cizí, nezúčastněnou osobou, která může směle komentovat a odkrývat tajemství rodinného alba, něčeho, co obvykle ukrýváme pro pravnoučata a jiné početné příbuzenstvo.

O autentičnosti materiálu není pochyb, protože sledujeme umělcův rodokmen po dobré století. Co jej vlastně vede k takové otevřenosti? Staré časy návštěvníka obemknou a pohltí, a tak si ani neuvědomuje, jak balancuje mezi úlohou diváka a vzdáleného rodinného příslušníka (a co vlastně, nejsme ostatně my všichni, co jsme z různých stran přičichli k tanečnímu umění, taková jedna rodina?). Málokdo by zřejmě věřil, že taková podrobná exkurze může bavit a zaujmout na tak dlouhou dobu, aniž by publiku přišlo na mysl, že vloudit se do takových zákoutí rodinné historie je vlastně nepatřičné.

Andrea Miltnerová pak nevtančí na scénu jako elegantní baletka, ani jako vznešená či koketní barokní tanečnice. Nutno podotknout, že omámený divák si ani nestačí vytvořit jakékoli očekávání tohoto druhu, ačkoli po letmém přehlédnutí programu večera si určitě kdekdo někde na začátku řekl: „Ha, tady možná půjde o baroko.“ Ale pak po něm ani nezavzdychá a číslo jako vystřižené z kabaretu (a také blížícího se masopustu [!]), do kterého se čile zapojí i skotačící psík, je přesně tím, co má nostalgické vzpomínky naředit veselím.

Na společné večeři s umělci vidím opravdu něco rituálního, protože co může být osobnějším a zároveň univerzálnějším gestem než pozvání k jídlu? Jen je pravdou, že při konzumaci pečené husy a domácích třešní ve vodce se nedostavuje nálada na intelektuální diskuze o umění, ale spíš celková otupělost smyslů. Ne, že by nesbližovala, naopak zábran ubývá a družnosti přibývá, jen umělecká reflexe už to tak úplně není a mottem večera se stává – hlavně bezpečně dorazit domů. Jsem zvědavá na další setkávání nejen v ALTĚ, protože mám dojem, že tento rok společenskému životu nadmíru přeje.

Ze společné práce Andrey Miltnerové a Jana Komárka:


Výstava portrétů tanečníků v prostoru Jatka78 – několik otázek pro fotografa Jakuba Sobotku

Od 6. února je v holešovických Jatkách78 k vidění expozice velkoformátových portrétů současných tanečníků Jakuba Sobotky s názvem Performers. Pro galerii v prostorách Jatek78 zvolil instalaci fotografií ve formě kinetických objektů zavěšených pod stropem. Tanečníci se vznášejí nad hlavami návštěvníků, jsou v pohybu, který k tanci neodmyslitelně patří. Fotograf Jakub Sobotka stál u zrodu festivalu současného tance Tanec Valmez ve Valašském Meziříčí, který touto výstavou zahajuje svůj jedenáctý ročník.

Portréty začaly vznikat v roce 2015, kdy na festivalu vystoupil norský soubor Jo Strømgren Kompani s Taneční poctou fotbalovému umění a soubor 420PEOPLE s českou premiérou Taneční pocta ping-pongu, rovněž z dílny Jo Strømgrena. Při nácviku této choreografie začaly vznikat první portréty. K tanečníkům z Jo Strømgren Kompani a 420PEOPLE postupně přibývali další umělci – DekkaDancers, náš soubor Burki&Com, polští Witamina T či francouzští tanečníci z okruhu choreografů Kadera Attou a Andrewa Skeelse. Všechny spojuje to, že vystupovali na festivalu Tanec Valmez.

V tanci není jméno fotografa Jakuba Sobotky zas až tak známé, takže jsme i jemu položili několik otázek.

Jakub Sobotka (zdroj archiv J. Sobotky / foto Jakub Koutný)

Byl rok 2015 prvním setkáním vás jako fotografa s tancem?

K tanci jsem se dostal přes svou mladší dceru Aničku. Pěkně postupně – od přípravky v základní umělecké škole přes taneční soutěže až k festivalu Tanec Valmez. Ten založila v roce 2008 Milada Borovičková se svým mužem Petrem a partou kamarádů ze Zašové, mezi něž jsem patřil i já. Díky festivalu jsem se začal potkávat s profesionálními umělci a zajímavými lidmi kolem současného tance. Když se ohlédnu zpět, je to zajímavá cesta od nesmělého vystoupení malých dětí ve venkovském sále až po úžasná vystoupení světových tanečníků na festivalu Tanec Valmez nebo třeba setkání s Jo Strømgrenem a jeho souborem.

Láká vás také taneční fotografie přímo z představení? Čím si vás přitáhlo taneční umění?

To je moje práce. Dělám dokumentaci každého ročníku Tanec Valmez od prvního ročníku, mým úkolem byla propagace a fotodokumentace festivalu. Představení fotím moc rád, naplňuje mě to, ale tolik si ho nevychutnám, protože se musím soustředit na focení. Pokud chci udělat dobrou fotku, musím se zaměřit jen na jednoho tanečníka a „jet“ s ním. Tím přicházím o vjem z celé scény. Proto se na řadu představení jedu podívat znovu pouze jako divák. Dalším aspektem je, že rušíte své okolí. Kromě festivalu Tanec Valmez představení prozatím nefotím, ale pokud přijde nějaká nabídka, rád se toho ujmu.

Mám rád živé umění, koncerty, divadlo, současný tanec mě fascinuje. Jsem rád, že jsem mohl díky festivalu nahlédnout do zákulisí, seznámit se s úžasnými lidmi, a hlavně navázat přátelství se samotnými umělci – jsou to skvělí lidé.

Tanečníci jsou zvyklí mluvit pohybem. Jak je možné k nim proniknout portrétní fotografií, která pohyb zastavuje?

Jde mi o to vytvořit portrét umělce-tanečníka, zachytit jeho osobnost. Samotné focení je proces, je to o důvěře, o respektu a překonávání zábran. Při focení nechávám portrétovaným maximální svobodu v projevu, soustředím se na kompozici a výraz. Důležité pro mne je, aby byli sami sebou. Kdyby nás někdo při focení pozoroval, tak mu to bude připadat jako tanec. Po půl hodině focení jsem většinou úplně vyřízený.

Proč jste pro portréty zvolil černobílou fotografii?

Výtvarné fotografii se věnuji skoro třicet let a měl jsem to jasně nastaveno – černobílá fotografie je umění, barevná je komerce a reklama. To již neplatí, poslední výtvarný cyklus Still Land mám v barvě. Portréty chci ale dělat černobíle. Je to ve fotografii první stupeň abstrakce, dostáváme se mimo realitu a navíc má černobílá fotografie úžasné kouzlo.

Fotografujete digitálně nebo i na film?

Digitálně, a to ze dvou důvodů: velká časová úspora a nízké finanční náklady. Vyhýbám se ale větším postprodukčním zásahům v počítači. Výstupem je pro mne tradiční černobílá fotografie. Proto jsou portréty Performers tištěny na baryt, což je materiál velice blízký klasickému fotopapíru.

Je pro vás fotografie spíš dokumentem, nebo výtvarným uměním, vyjádřením?

Za dokument považuji například fotografie z představení. Portréty jsou pro mne výtvarným dílem. Výběr finální fotografie je zdlouhavý proces. Většinou mám pět až deset fotek, ze kterých vybírám tu jednu finální, která se bude vystavovat. To vyžaduje čas a odstup. Důležitý je pro mne i výsledný formát, řada tanečníků je na fotografii v nadživotní velikosti.

Děkuji za rozhovor!

VIZITKA
Jakub Sobotka (1968) je fotograf žijící v Zašové na Valašsku v České republice. Věnuje se fotografii krajiny, zátiší a portrétům. Svou tvorbu řadí do tematických celků. Obraz staví na kontrastu reality a fantazie, všednosti a jedinečnosti. Předkládá nám pohled na dění okolo nás, ale také v nás.

Jakub Sobotka v datech
1986 – začíná se věnovat výtvarné fotografii
1988–1993 Univerzita Palackého v Olomouci, obor učitelství MF
1989–1994 členem olomoucké skupiny M kolem fotografky Mileny Valuškové
1994–1996 ITF Slezská Univerzita v Opavě
1995 – pracuje jako grafik a fotograf v reklamní agentuře

Samostatné výstavy
2017 – Still Land & Performers, Galerie Continental Barum, Otrokovice
2017 – Still Land, Moravská zemská knihovna, Brno
2016 – Still Land, iCafe, Zašová
2016 – Performers, Salza, Zašová
2015 – Performers, MaGC Zámek Žerotínů, Valašské Meziříčí
2008 – Salza, Zašová
2003 – Galerie Šolcův statek, Sobotka
2002 – Poznaň, Polsko
2002 – Śrem, Polsko
2002 – Galerie Nahoře, Kolín
2001 – Galerie Stará radnice, Vsetín
2001 – Galerie F. A. SPORCKA, Kuks
2001 – Galerie G, Olomouc
2001 – Galerie Oko, Brumov Bylnice
2001 – Slavičín
2000 – Galerie Foma, Brno
2000 – Klub SKY, Ostrava
1999 – Galerie Kostka, Vsetín
1999 – Śrem, Polsko
1997 – HA Divadlo, Brno
1996 – Galerie MK, Rožnov pod Radhoštěm

Skupinové výstavy
1992 – „Krajina”, Olomouc
1993 – 1. fotografický festival Funkeho Kolín, Skupina M
1995 – „Fotografie studentů ITF“, Rožnov pod Radhoštěm
1996 – „Nová jména PHP“, Praha
1996 – „5/25“, Ostrava, Opava
(Zdroj: jakubsobotka.cz)

www.jakubsobotka.cz


Probíhá festival Cirkopolis 2018

V Praze právě probíhá pátý ročník mezinárodního festivalu nového cirkusu Cirkopolis, koná se od 11. a trvá do 17. února v prostorách Paláce Akropolis, v divadle Ponec a na Jatkách78. Program pátého ročníku festivalu se opírá o laureáty ocenění CircusNext a umělce z Evropy, ale také třeba Japonska.

V Paláci Akropolis ještě můžete stihnout tato představení: 15. a 16. února od 18.00 hodin Cie H.M.G.3D, 17. února v 18.00 Circus battle. Autorem představení 3D je Jonathan Guichard, multižánrový umělec, který propojuje tanec s akrobacií a zvukovými experimenty. V jeho prvním autorském představení ho doprovází režisér a interpret Cyril Malivert. „3D“ je také název speciálního objektu, který si Jonathan sám vymyslel – prohnutá dřevěná deska s konci spojenými provazem je mu zároveň prodloužením těla, scénickým prvkem a nástrojem k vytváření zvuků.

Jonathan Guichard: 3D – vizuál – Cie H.M.G. (zdroj palacakropolis.cz / foto Mathieu Bleton)

A Circus battle? Desítka českých performerů se utká v doposud největším novocirkusovém battlu v České republice: žonglování versus akrobacie, pantomima versus tanec.

V divadle Ponec 15. a 16. února později od 20.00 Circus Katoen: As heavy as it goes (NL) & Hisashi WatanabeInverted Tree (JAP). V Inverted Tree (Obrácený strom) vystupuje japonský akrobat a žonglér Hisashi Watanabe a ve společném večeru s ním mladé umělecké duo Circus Katoen, které ve svém vystoupení Tak těžké, jak to je za pomoci osmnácti těžkých pytlů groteskním způsobem zkoumá aspekty fyzické práce. Hmotnost pro ně ostatně vždy byla klíčovým prvkem, především při práci s rovnováhou obou těl. Dvojice mladých umělců Willem Balduyck a Sophie van der Vuurst de Vries se potkala během studia na cirkusové škole Codarts Rotterdam, od té doby vystupují jako Circus Katoen. Hisashi Watanabe překračuje hranice mezi současným tancem, pohybovým divadlem a žonglováním. Sám svému umění říká „pozemní žonglování“. České publikum ho uvidí poprvé.


Ze zahraničí: Další důkaz, že tanec je pro všechny

Název kurzů vybrali s citem: Silver Swans (Stříbrné labutě). Labuť odkazuje samozřejmě k baletu, ladným tanečním pohybům, k ikonické inscenaci, která je symbolem klasického tanečního umění. Stříbro je atributem vyššího věku a jejich spojení hlásí jedno: Že krása a elegance tanečního umění je pro každého. I pro labutě, kterým peří prokvétá stříbrem. Abychom šli trochu k jádru věci: Jde o baletní kurzy, které vznikly z iniciativy Královské akademie tance (RAD) v Londýně a které jsou uzpůsobeny pro starší věkovou kategorii.

O prospěšnosti tance v každém věku asi nikdo nepochybuje, právě tak jako o nutnosti rozdílného pedagogického přístupu k různým kategoriím, a to nejen věkovým. Kurzy Silver Swans jsou zaměřené na klienty od pětapadesáti let, ale v zásadě nejde o žádné striktní ohraničení. Protože nemají za cíl trénovat profesionály na vystoupení, ale upevňovat zdraví a nabízet radost z pohybu, jsou omezení jen relativní. Klasický tanec podávaný v malých dávkách neškodí, ale pomáhá – prodlužovat nebo znovu získávat pohyblivost, koordinaci pohybu, fyzickou kondici, a především jde o společenskou událost. Tanec je pro mnoho lidí schůdnější cestou k udržení vitality než sport.

Královská akademie tance školí nové pedagogy jako certifikované instruktory a kromě pěkné sítě přímo ve Velké Británii jsou už Stříbrné labutě i ve Spojených státech. Zvláštní je, že rozhovory a detailní informace poskytují jen tam, kde už nějakého takového pedagoga mají, nebo kde se k nim někdo chce připojit. Zatím má Královská akademie tance v plánu z vlastní iniciativy rozšířit pole působnosti do Austrálie, kde je terapie tancem na vysoké úrovni. Ale do programu se může přihlásit kdokoli, podmínkou ovšem je pedagogické vzdělání i velká praxe v oboru – ale to je celkem pochopitelné, když za programem stojí jedna z nejprestižnějších tanečních akademií. Konec konců jde také o bezpečnost a zdraví klientů.

Silver Swans – mapa kurzů ve Velké Británii (zdroj archiv autorky)

Možná by se mohli inspirovat absolventi pražské HAMU, nebo co víc, využít studium pedagogiky i v našem prostředí pro rozvoj obdobné iniciativy. I když asi stačí počkat – Královská akademie tance píše, že v současnosti jsou Stříbrné labutě ve fázi pilotního projektu, a to až do léta 2018, v dalších sezonách pak už začne projekt postupovat na globální úrovni, pokud o něj bude zájem, a já myslím, že bude. A do Británie, kde se určitě bude většina pedagogických školení konat, to od nás není zas až tak daleko. (Zatím se na stránkách Královské akademie tance – zde  – můžeme registrovat alespoň k odebírání zpráv, abychom byli informováni, až bude rozšíření výuky připraveno.) Uplatnění na školách není ani pro naše taneční pedagogy nekonečné, kurzů pro mládež a dospělé je vcelku také hodně a poptávka bude v určitém bodě uspokojena. Ale přece jen se v nich počítá především s aktivním věkem, ne s klienty se specifickými potřebami, a tady ještě na trhu zeje díra, a pořádná.

Je to jenom jeden z mnoha přístupů, který k tanci jako koníčku existuje a kde jsou ve světě zase o trošku dál. I ve společnosti. Určitě by se u nás našlo mnoho lidí, kteří by se s jistým despektem podívali na dámu nebo gentlemana v letech, kteří zničehonic najednou začnou provozovat klasický tanec. Nebo jakýkoli tanec. Snad by leckoho v duchu napadlo cosi o dětinskosti nebo neschopnosti vyrovnat se s odcházejícím mládím či zhrzenou kariérou… Měli bychom se naučit vnímat tanec jako druhou přirozenost. I když „my“ od tance už jej tak vnímáme. Ale šířit osvětu a povědomí dál a vytrvaleji, aby nebylo provozování tance považováno ani za elitářství, ani za výstřednost, ale za zcela normální trávení volného času. Třeba i v důchodu.

Jednou z ambasadorek projektu je slavná britská novinářka a televizní hlasatelka Angela Rippon.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat