Proč by se měli tanečníci dívat na televizní filmy a inscenace. I o tom v Týdnu s tancem

Týden s tancem (55) – od 15. do 21. ledna 2018. V dnešním vydání najdete: Novoroční setkání s Pulsarem a také pár slov o překračování žánrů a vzájemné inspiraci mezi obory.

Setkávání se současným tancem: Pulsar představuje nové projekty
V prvních lednových dnech o sobě dal vědět spolek Pulsar, který funguje rok především jako produkční platforma pro tvorbu choreografa Michala Záhory, ale má vlastně širší záběr, než by se takto zdálo. Rok zahájil neformálním setkáním, které by se nejvíce dalo připodobnit uměleckému salonu devatenáctého století. Michal Záhora s Honzou Malíkem coby kurátorem (či manažerem) neuspořádali sice akci pro veřejnost, ale šlo o natolik dobrý nápad, že stojí za zmínku.

Tandem Pulsaru dokáže uvažovat současně prakticky i idealisticky, spojit propagaci s čímsi velmi bezprostředním a ve své podstatě nezištným. A to se cení. Protože tohle setkání mělo samozřejmě za prvotní účel seznámit pozvané, ať už jiné umělce, přátele, potenciální kolegy, zkrátka ty, kteří mohou Pulsaru prospět, s jeho letošními plány (a pochopitelně, že se s takovým záměrem nikdo netajil), ale také perfektně splnilo i sociální funkci, jakou takové setkání „lidí od umění“ má, nebo spíš mívalo, protože dnes se setkáváme vlastně jen na tiskovkách a premiérových rautech. Asi není prakticky proveditelné vytvořit z tohoto bezprostředního nápadu pravidelnou aktivitu a skutečně založit jakýsi salon, na který by se chodilo diskutovat o tanci, práci v umění a u toho poslouchat živou hudbu, dejme tomu každou středu vpodvečer. Protože organizačně už by se museli zapojit i jiní. Přesto je tento závan starých časů také příslibem něčeho nového a sympatického. Minimálně krokem k otevřenosti, k propojování, prohloubení komunikace na všechny strany.

Přála jsem si ve svém novoročním týdeníku (zde) víc prostoru pro diskusi o tanci a mezi tanečníky, a právě taková neformální setkávání by jí nejvíc nahrála. Zdá se, že v tanci něco taje a lidé si chtějí být blíž. Moderované diskuze, konference a setkání nad konkrétním tématem, které nutno předem promyslet, zpracovat a psychicky se připravit na slovní duely, mají své místo. Ale před sebou ještě delší cestu na to, aby skutečně fungovaly pro výměnu názorů, aniž se jeden hádá a druhý zarytě mlčí. Chybí tu právě takováto neoficiální možnost – samozřejmě kromě setkání po premiérách, kde je nálada také povznesená – prostě si popovídat nebo jen tak v klidu sdílet společný prostor, a přitom se potěšit i po stránce estetické kulturním vystoupením, prostředím…

Na tomto setkání se kupodivu vůbec netančilo. Uskutečnilo se jednoho večera v druhém lednovém týdnu ve vinohradském bytě, jenž je ateliérem módní návrhářky Zuzany Kubíčkové, která s Pulsarem spolupracuje. Návštěvníci se ocitli ve vzdušném prostoru, současně plném látek, tkanin, krajek, peří a šatů, které v tomto kontextu působily spíš jako výtvarné artefakty. A místo tanečního vystoupení je jako intermezzo čekal komorní domácí koncert hudebníků, kteří vystupují pod společným názvem fama Q.

Kvartet ve složení David Danel a Roman Hranička (housle), Ondřej Martinovský (viola) a Balázs Adorján (cello) přichystal pro návštěvníky průřez hudebním repertoárem od klasicismu po jednadvacáté století. Na programu neformální kulturní vložky byla první a druhá věta Smyčcového kvartetu G dur op. 77, č.1 „Lobkowicz“ Josefa Haydna, která nastolila právě onu starosvětskou poklidnou atmosféru setkání. Na úplně opačný pól, ke konkrétní hudbě, odvedli pak hudebníci pozornost dílem svého současníka, experimentálního řeckého autora Alexise Porfiriadise se skladbou Drops (výběr z grafických a verbálních partitur). Pro naplnění zadání si kromě vlastních hudebních nástrojů vybrali s hravou vynalézavostí také objekty, které byly právě v místnosti po ruce, ať už stojany, ramínka, kusy nábytku nebo i plastové nádoby na nápoje. Z hudební produkce se tak stala spíš site specific performance. Posléze se vrátili do století dvacátého s druhou větou Concerta pro 9 nástrojů op. 24 Antona Weberna v úpravě pro smyčcový kvartet. Po konkrétní hudbě zní náhle Webern jako výjimečně melodická a harmonická kompozice. Hudební směs pak zakončili Valčíkem A dur op. 54 Antonína Dvořáka a skladbou Martina Smolky For a buck (inspired by Tom Waits) jako přídavkem.

***

V novém roce nás čekají tři premiéry zastřešené tematicky do projektu Výročí, kterým tvůrci více či méně explicitně přispějí k oslavám jubilea české státnosti. První bude 21. března KONCERT pro NI, taneční koncert Michala Záhory a předního českého violoncellisty Petra Šporcla. Dalším členem tvůrčího týmu jsou režisér Jan Komárek a právě módní návrhářka Zuzana Kubíčková. Premiéra proběhne v hudebním sále žižkovského Atria, v rámci jarního cyklu koncertů vážné hudby.

Další premiéry budou směřovat k podzimu. 29. září se uskuteční jednorázová site specific akce s prostým názvem Slavnost a podtitulem Tanec v krajině s procházkou. Proběhne ve spolupráci s galerií Klatovy/Klenová v malebné krajině v bezprostředním okolí hradu Klenová. Půjde o produkčně náročnou událost, do které se zapojí řada performerů a nakonec se v otevřeném prostoru počítá i se zapojením diváků, kteří spíš než obecenstvem budou hosty a přímými účastníky slavnosti.

A přímo na 28. října se chystá premiéra Výročí v Ponci. Inscenace s odvážným názvem a ještě odvážnějším datem provedení má pracovat se symboly české národní kultury, čechoslováctvím, povahou, prostředím a mentalitou, jako významný zdroj inspirace tvůrci jmenují českou hudbu a lidovou slovesnost zpracovanou do současného jazyka a pohledem autora. To vše i s nadsázkou a humorem.

V červenci se uskuteční Letní setkání v Broumově pro taneční pedagogy, které povedou Michal Záhora a Dagmar Chaloupková. Tak děkujeme Pulsaru za představení plánů a snad se potkáme na všech premiérách.

Proč by se měli tanečníci dívat na televizní filmy a inscenace
Přirozený projev je v tanci v kurzu už sto let, ale kdo dokáže opravdu hrát, kdo je schopen civilním způsobem vyjádřit emoce, pocity a duševní rozpoložení? V současném tanci se staví na niterném prožitku a performeři se snaží předat ho svým divákům co nejlépe, nejsnáze a celý tělem. Jako analytik se skutečně vždy dívám na tanečníka jako na celek, tělo v pohybu, tělo, z něhož buď energie proudí, nebo ji z vás vysává, pokud je bezradný. Je to tělo, které komunikuje jako vysílačka. Jenže tanečník soustředící se na tělo jako celek někdy zapomíná na to, že hovořit může i jen jeho samotná tvář – pokud k tomu není veden přímo tématem celého představení, tak jak se třeba výraz zkoumal v představení 420PEOPLE a choreografky Ann Van den Broek Phrasing the Pain.

Tanečníci jsou školeni především k tomu, aby hovořilo jejich tělo jako celek. Protože je dnes pro každého samozřejmostí ovládnout umění izolace jednotlivých částí těla od jeho zbytku, je tedy na druhém místě komunikace drobným gestem, nuancí pohybu části těla, končetiny, čehokoli. Ale často je opomíjena právě možnost hovořit – beze slov – tváří, očima, zkrátka výrazem. Ještě přesněji – výrazem, který není groteskní karikaturou a grimasou. Ono pro vyjadřování zrůdnosti a nepřirozenosti je vcelku prostoru dost, ale není už tolik prostor pro práci s emocí drobnokresbou.

V prostředí kamenného divadla, kde je divák od tanečníka oddělen orchestřištěm a rafinovanou strukturou prostoru až po galerie, je ovšem na místě velké gesto, protože jemná hra očí a sotva postřehnutelná mimika by nedošla ani k divákům v první řadě. Tvůrci současného tance ale mají často ke svým divákům blízko tak, že jsou, když ne v úplné interakci (což se děje stále častěji a častěji), tak alespoň na dosah ruky. Mají tedy jedinečnou možnost pracovat i s těmi nejmenšími nuancemi a vyjádřit pocity, ať už své vlastní, nebo ty, které nejvíce odpovídají jejich „roli“ – jakkoli se tohle označení do současného tance nehodí. Tanečník stojí před divákem sám za sebe se svým příběhem a nitrem, ale má-li ztvárňovat situace, které se jeho osobní zkušenosti vymykají, pak je snad možné o „roli“ mluvit i zde, i když nemá jméno.

V poslední době jsem mnoho hovořila se starší generací tanečníků. S těmi, kteří v jisté fázi kariéry spolupracovali s herci a s činoherními režiséry. Byla to poučná setkání, po všech stránkách. Poznala jsem tanečníky, kterým setkání s režisérem otevřelo pokladnici možností, jak přistupovat k vyjádření a k celé seberealizaci na scéně. Tito lidé nebyli zvyklí projevit svou vlastní osobnost, byli stroji vykonávajícími příkaz nejprve pedagoga a později choreografa, měli jako hodinový strojek opakovat pohyby a pilovat mechanismus jejich návaznosti, k tomu zvolit úsměv či masku zoufalství nebo odporu a nenávisti, tak jak to odpovídá jejich taneční roli. Až v rukou režiséra se změnili v osobnosti s vlastním citem, kterým směli modifikovat roli, a objevili pro sebe obrovskou paletu možností, jak ji vyjádřit, stavět, vytvořit její odstíny. Někdo zcela intuitivně hledal vzor v herci – „nevěděl jsem, jak tu postavu pojmout, tak jsem se ji snažil zahrát, jako kdyby ji hrál ten-a-ten-slavný-herec“. Jsou talenty od přírody, které taková setkání nepotřebují, tanečníci, kterým uvěříme lásku, nenávist, umírání, projev jakékoli emoce hned napoprvé. Ale je tu mnoho těch, kteří tuto možnost a svobodu nikdy nepoznali a nevědí, co všechno v sobě mohou probudit.

Energii těla a tváře nelze jednoduše oddělit, to jistě ne. Tanečník dokáže mnoho emocí skutečně vyjádřit celým tělem a je tím uvěřitelný ve svém štěstí i trápení. Ale přesto je vrcholem a divákovým požitkem, když dokáže tím, čemu ostentativně říkáme „výraz“, protože jsme se to kdysi naučili a zatím jsme nenašli lepšího termínu, vyjádřit větší škálu emocí než je třebas v klasických baletech zakódovaná škála láska – zoufalství – vztek – šílenství – umírání. Mimochodem tanečníci, kteří se setkali na jevišti s herci, často poukazují na opačný problém, s nímž se potýkají oni, totiž, že – alespoň některé generace – postrádají či postrádaly schopnost vložit jistou pohybovou charakteristiku člověka, své postavy, do celého těla, třeba způsobem držení těla a chůze. Vládli bezchybně svou tváří, ale v rázu pohybu už se jim nepodařilo vyjádřit důstojnost, nebo naopak zakrnělost ducha a morálky. Schopnost vložit do celého těla ráz doby, osobnosti, charakteru se všemi klady a zápory, kterými jej vybavil jeho tvůrce, nebyla samozřejmostí. Dnes taneční a pohybová průprava již novým generacím dává přece jen lepší základ. Tanečníkům se ovšem do osnov herectví nevkrádá tak sebevědomě jako hercům tanec a pohyb.

Pokud však skutečně chtějí studovat, co to znamená používat výraz tváře, nuance pohledu, mimiky, pak mohou sáhnout po učebním materiálu, který jim sice neposkytne škola, ale je přesto po ruce – jsou jím televizní filmy a inscenace. Ne, ať se nekoukají na to, že jsou mnohdy hrané v nevěrohodných kulisách, že se stává, že se děj má odehrávat v šedesátých letech, ale líčení a oděv interpretů přímo křičí módou o dvě až tři desetiletí mladší. Ať se nad to všechno povznesou a zadívají se do tváří našich herců, kteří právě v té vší kašírované zoufalosti museli občas zmobilizovat každý kousek své opravdovosti, aby vytvořili uvěřitelné role a postavy, u nichž je vám naprosto jedno, co mají za oblečení, účes nebo stíny na očích, ale zaujmou vás prožitkem tolik, že chcete vskočit do obrazovky a vložit se do děje.

V těch trochu dříve uplynulých desetiletích vznikaly desítky televizních inscenací a filmů a většina z nich může posloužit jako studijní materiál. Nepospíchalo se se střihem, close-up záběry na tváře s jemnými nuancemi v rysech jsou dlouhé, dnes by mnohý zpovykaný divák Hvězdných válek řekl, že pekelně nudné. Jen miniaturní pohyb očí někdy rozhoduje o osudu dalších postav, nebo také jejich nehybnost a strnulost, záchvěv, který postřehne jen ten, kdo se dívá pozorně – a on se dívá pozorně i dnešní divák v první řadě v Ponci, když před ním stojí tanečník. Jen to chce mu dát trochu důvěry, že si všimne a že to za to stojí. Tanečník nemusí důvěřovat jen pohybu a energii těla, ale může důvěřovat i tomu, že duševní pohnutí je někdy zakleté v pohledu a v tvrdé vrásce v tváři. Ve velkém divadle o třech galeriích je někdy nutné „rvát kulisy“, aby si divák na bidýlku všiml, že se vůbec něco na jevišti děje, ale komorní scéna současného tance nabízí neuvěřitelně bohaté možnosti těm, kteří chtějí poznat moc i toho nejnepatrnějšího svalu, jenž jim nadzdvihne koutek úst. Když už se dnes tolik směšují žánry, tak ať se inspirace skutečně prohloubí do těch nejpraktičtějších rovin. A také na sebe vzájemně choďte a dívejte se i v divadle, kdo od koho se má co učit, vždyť se ty dva světy stejně stále víc a víc prolínají!

Hledejte, objevíte ne desítky, ale stovky. A každý si určitě najde svoje top. Nabízím “podkladek”:

(se speciálním zřetelem na close-upy a pomalý rytmus děje)