Performers. Když se tanečníci vznášejí nad hlavami návštěvníků

Hosty Andrey Miltnerové a Jana Komárka ve Studiu ALTA
Před časem jsme psali, s povděkem za množící se společenské události organizované tanečníky a choreografy, o soirée uskupení Pulsar (najdete zde). A o tom, jak je vítané a nutné se do podobných akcí pouštět organizovaně i neorganizovaně a především často, aby v tanci žilo setkávání, poznávání a sdílení. Prostoru pro to vše nemůže být nikdy příliš mnoho, a někdy je to spíš naše vlastní nechuť a komunikační únava, co nás vede k tomu, že příležitosti vlastně i přehlížíme.

Studio ALTA organizuje cyklus setkávání s umělci ALTA by (čtěte anglicky), večery v rukou choreografů, tanečníků a vůbec umělců, kteří mohou pro publikum připravit jakýkoli program od představení po piknik. Je to tedy jakási otevřená výzva sdružování a poznávání, ze které mohou všechny strany profitovat.

V pátek (strategický den) 9. února patřila ALTA a její návštěvníci, kterých bylo nemnoho, ale právě tak akorát, Andree Miltnerové a Janu Komárkovi. Zvolili večer jemného humoru, který v divákovi navodil pocit blízkosti až rodinné a domácké. Malý absurdní kabaret zakončený symbolicky a téměř rituálně noční hostinou.

Větší část performance na sebe vzal tvůrce autorských projektů a světelný designér s bohatou uměleckou historií Jan Komárek, který vedl diváky na exkurzi po rodinných stopách. Krok od osobního sebezpytování učinil do světa nadsázky. Projektor a příbuzné rekvizity, náležející k inventáři veřejné přednášky, se postaraly o nestranný rámec. Nasazením umělého nosu a vousů se pak performer stává cizí, nezúčastněnou osobou, která může směle komentovat a odkrývat tajemství rodinného alba, něčeho, co obvykle ukrýváme pro pravnoučata a jiné početné příbuzenstvo.

O autentičnosti materiálu není pochyb, protože sledujeme umělcův rodokmen po dobré století. Co jej vlastně vede k takové otevřenosti? Staré časy návštěvníka obemknou a pohltí, a tak si ani neuvědomuje, jak balancuje mezi úlohou diváka a vzdáleného rodinného příslušníka (a co vlastně, nejsme ostatně my všichni, co jsme z různých stran přičichli k tanečnímu umění, taková jedna rodina?). Málokdo by zřejmě věřil, že taková podrobná exkurze může bavit a zaujmout na tak dlouhou dobu, aniž by publiku přišlo na mysl, že vloudit se do takových zákoutí rodinné historie je vlastně nepatřičné.

Andrea Miltnerová pak nevtančí na scénu jako elegantní baletka, ani jako vznešená či koketní barokní tanečnice. Nutno podotknout, že omámený divák si ani nestačí vytvořit jakékoli očekávání tohoto druhu, ačkoli po letmém přehlédnutí programu večera si určitě kdekdo někde na začátku řekl: „Ha, tady možná půjde o baroko.“ Ale pak po něm ani nezavzdychá a číslo jako vystřižené z kabaretu (a také blížícího se masopustu [!]), do kterého se čile zapojí i skotačící psík, je přesně tím, co má nostalgické vzpomínky naředit veselím.

Na společné večeři s umělci vidím opravdu něco rituálního, protože co může být osobnějším a zároveň univerzálnějším gestem než pozvání k jídlu? Jen je pravdou, že při konzumaci pečené husy a domácích třešní ve vodce se nedostavuje nálada na intelektuální diskuze o umění, ale spíš celková otupělost smyslů. Ne, že by nesbližovala, naopak zábran ubývá a družnosti přibývá, jen umělecká reflexe už to tak úplně není a mottem večera se stává – hlavně bezpečně dorazit domů. Jsem zvědavá na další setkávání nejen v ALTĚ, protože mám dojem, že tento rok společenskému životu nadmíru přeje.

Ze společné práce Andrey Miltnerové a Jana Komárka:

Výstava portrétů tanečníků v prostoru Jatka78 – několik otázek pro fotografa Jakuba Sobotku
Od 6. února je v holešovických Jatkách78 k vidění expozice velkoformátových portrétů současných tanečníků Jakuba Sobotky s názvem Performers. Pro galerii v prostorách Jatek78 zvolil instalaci fotografií ve formě kinetických objektů zavěšených pod stropem. Tanečníci se vznášejí nad hlavami návštěvníků, jsou v pohybu, který k tanci neodmyslitelně patří. Fotograf Jakub Sobotka stál u zrodu festivalu současného tance Tanec Valmez ve Valašském Meziříčí, který touto výstavou zahajuje svůj jedenáctý ročník.

Portréty začaly vznikat v roce 2015, kdy na festivalu vystoupil norský soubor Jo Strømgren Kompani s Taneční poctou fotbalovému umění a soubor 420PEOPLE s českou premiérou Taneční pocta ping-pongu, rovněž z dílny Jo Strømgrena. Při nácviku této choreografie začaly vznikat první portréty. K tanečníkům z Jo Strømgren Kompani a 420PEOPLE postupně přibývali další umělci – DekkaDancers, náš soubor Burki&Com, polští Witamina T či francouzští tanečníci z okruhu choreografů Kadera Attou a Andrewa Skeelse. Všechny spojuje to, že vystupovali na festivalu Tanec Valmez.

V tanci není jméno fotografa Jakuba Sobotky zas až tak známé, takže jsme i jemu položili několik otázek.

Byl rok 2015 prvním setkáním vás jako fotografa s tancem?