Petr Weigl ještě jednou v Baletním panoramatu

Baletná panoráma Pavla Juráša (171)
Tentoraz:

• „Svět jde dál“ – dokončenie exkluzívneho rozhovoru s Petrom Weiglom (2. diel)
• V Rumunsku už nechcú baletného šéfa z cudziny
• Čo sleduje Eno Peci?

 

Petr Weigl exkluzívne (2. diel)
V minulom diele začal krásny rozhovor s mimoriadnou osobou českej aj európskej kultúrnej scény Petrom Weiglom (*1939) (tu). Aj keby v dobe Veľkej noci umelec nedostal mimoriadnu cenu kolégia Thálie, bol by som do Panorámy smeroval rozhovor s ním, pretože len málokto ovplyvnil baletný život v Česku tak silno ako on. A len málokto je taký skromný a pokorný, že nevykrikuje svoje zásluhy do sveta, ale to necháva na tých, ktorí sú schopní nedávnu históriu sami odkryť a rozkryť. Ako sám spomenul: „Přeci jen existuje jakási paměť a že ten čas nepostupuje tak rychle, aby všechno smetl.“

V predchádzajúcej časti spomínal Petr Weigl na kľúčové začiatky, ktoré sa hneď pretavili v dokonalé dielo – inscenáciu Prokofievovho baletu Romeo a Júlia v choreografii Miroslava Kůru, ktorá sa stala na dve desaťročia prototypom kompaktnej a dokonalej baletnej inscenácie. „K dobrému výsledku musí existovat konstelace, při níž se všechno sejde ve výjimečné kvalitě,“ zdôraznil Petr Weigl. „Největší význam při studiu měla vzájemná důvěra mezi Miroslavem Kůrou a mnou, důvěra v to, že oba cítíme podobně.“ Dnes budeme pokračovať. Petr Weigl v svojej bohatej tvorivej práci spolupracoval s mnohými baletnými osobnosťami. Pracoval s choreografmi, ako boli George Balanchine, Maurice Béjart či Heinz Spörli. S tanečníkmi ako Paolo Bortoluzzi, legendárna talianska primabalerína Carla Fracci, francúzska primabalerína Noëlla Pontois či hviezda Kráľovského dánskeho baletu a Berlínskeho baletu Eva Evdokimova, miláčik mníchovského publika Constanze Vernon, Vlastimil Harapes, Marta Drottnerová či už spomenutý Miroslav Kůra. Stihol aj mladú generáciu českých tanečníkov, ktorí dobyli svet už po revolúcii, Dariu Klimentovú a Stanislava Feča.

Bol som osobne veľmi vďačný pánovi Petrovi Weiglovi, že zaspomínal na mimoriadny zjav českej baletnej scény, na Lubomíra Kafku. Rodák z Jablonca nad Nisou by sa 23. apríla dožil guľatých šesťdesiatych narodenín. Ale náhla smrť v tridsiatich troch rokoch ho vlastne aj historicky stratila. Dnes niečo o ňom dohľadať je nemožné a jeho bývalí kolegovia nemajú priestor ho pripomenúť, aj keby chceli. Už ako absolvent pražského konzervatória priniesol nebývalé ocenenia z medzinárodných baletných súťaží; prvé miesto z Varny (1978), dvakrát zlatá medaila z amerického Jacksonu (1979) či druhé miesto na tokijskej svetovej súťaži s Hanou Vláčilovou (1976). Od roku 1984 do svojej náhlej smrti bol prvým sólistom Berlínskej štátnej opery. Lubomír Kafka sa stal tvárou tej geniálnej inscenácie Die Nacht aus Blei (Olovená noc). Fyzicky krásny, dokonalý človek, technicky disponovaný, charizmatický, expresívny.

„Ano, patřil k těm mimořádným, kteří se v našem tanečním umění narodili. Skvělá leningradská škola, dokonalá muzikalita, sebekritická náročnost, skromnost a mimořádné nohy, jak tvarováním, tak výkonem. Smysl pro dokonalou formu. Jakási až „Nižinského“ dětskost, uzavřenost a zvolená osamělost. Teprve velká scéna Berlína uměla všechny tyto kvality úplně ocenit, ale také potřebovat. Klasický balet má krátký věk. Luboši Kafkovi, s nímž jsem měl velmi přátelský vztah, byl život záludně předčasně ukrácen. Mohl jsem ho třikrát filmově obsadit. Dostal v zahraničí skvělé renomé a jeden rok byl dokonce vyhodnocen jako nejlepší tanečník světa. Ztvárnil u mne hlavní postavu náročného filmu Olověná noc. Měl k této roli i svým vnitřním, existencionálním obsahem, skvělé předpoklady. Umění je věcí exkluzívní a Luboš Kafka měl tuto exkluzivitu.“ – „Absolútne umelecké dielo“ – tak označil kritik z Frankfurter Rundschau Olovenú noc, jedinečné dielo.

Dávno pred Pierrom et Gillesom, postmodernou jasne označenou divadelnými vedcami, La Chapellom, Derekom Jarmanom či Petrom Greenawayom, vytvorili Weigl a Milan Čorba magický svet obrazov, ktoré predbehli dobu tak ako diela umelcov, ktorým sa korí svet v galériách či knižniciach. Film získal v USA cenu finalistu Emmy Award. „Kameramanem některých mých filmů, jako Olověné noci, byl Jaroslav Kučera, právem uznávaný za nejlepšího českého kameramana. Měl velkou zásluhu na Olověné noci a bylo by správné ho, jako jméno, v té souvislosti zmínit,“ poprosí pán režisér o zmienku.

K Olovenej noci ma pre pána režiséra napadá práve aj ďalšia otázka súvisiaca s výtvarnou poetikou. Napadlo vás niekedy, že ste vlastne Olovenou nocou prorokoval budúcnosť výtvarného umenia s Milanom Čorbom? Tie transkripcie obrazov, premeny, akási moderná ikonografia, symbolika… Nie je vám dnes divne, keď vidíte, že to teraz robia La Chapelle, Pierre et Gilles, Helnwein? „Ne. Olověná noc byla výtvarně inspirována evropským surrealismem a pozdějším americkým a anglickým super humanismem. V době, kdy jsem film točil, to ještě nebylo tak známé a nebylo to ani módou. Tam jsem našel výtvarný klíč k tomu bezútěšnému dramatu. Více je v mé knížce Hledání smyslu.“

Na knihu som už upozornil v minulom diele Panorámy. Je stále na pultoch veľkých kníhkupectiev, ktoré majú aspoň jednu policu s označením divadlo či vážna hudba a film. Bohatá obrazová publikácia je autentickým pohľadom do vnútra tohto mimoriadneho tvorcu, ktorý ťažko nájde v domácom a aj svetovom kontexte konkurenta. Každú kapitolu venovanú dielu, ktoré sám považuje za kľúčové, interpretuje s mimoriadnym rozhľadom nielen tvorcu a estéta, ale aj filozofa, mysliteľa, humanistu. Takýto autorský výklad je veľmi cenný a je užitočným epilógom k magickému obrazovému dielu. Sila myšlienok, otázok a spytovania nie je ošemetným blúznením divadelných vedcov, ale hľadaním zmyslu existencie, tvorby a úporného snaženia zachytiť pominuteľné okamihy. A že ich bolo požehnane! V dokonalých fotografiách z filmovania snáď lepšie než vo filme vyniknú exteriéry a interiéry i dokonalé kostýmy, detaily odevu, šperky od popredných tvorcov Milana Čorbu a Josefa Jelínka.

S autentickým rukopisom režiséra súvisí aj moja zvedavosť, pretože v knihe v nemnohých narážkach sám tvorca spomína na politicky náročnú dobu. Ako ho chceli naverbovať k spolupráci s ŠtB a podobné obvyklé manévre orgánov moci. A tak ma napadá: Uchránil vás zahraničný koproducent od kádrovacích komisií, ktoré doma mrzačili tie umelecké diela, ktoré sa im nepáčili? „Zahraniční práce mně dovolily nadechnutí, kyslík svobodného světa. Nechtěl jsem ale emigrovat, a nemohl jsem se tak vyhnout tomu, aby se mne domácí politika a určité represe nedotkly.“

Zahraničná kritika označovala Petra Weigla ako Viscontiho televíznej obrazovky. „Poznáním jeho filmů se o něm dozvíte to nejlepší. U každého umělce je vždycky tím nejhodnotnějším vnitřní touha po dosažení reflexe, kterou diktuje talent,“ hovorí Petr Weigl. Mal sám tvorca možnosť sa s Luchinom Viscontim napríklad ešte stretnúť na nejakom filmovom festivale? „Luchina Viscontiho jsem osobně nezažil, minuli jsme se v čase. Poznal jsem osobně některé jeho herce a trávím občas některé části léta v sousedství jeho vily na Ischii a zajdu tak vždy k jeho hrobu.“

Ku hodnoteniu súčasného umenia či jeho vývoja sme sa nedostali. Petr Weigl skromne poprosil slovami: „Nehledejte v tvůrci kritika nebo zasvěcenou fanynku umění a jeho sledování, nebývá to tak.“ A ďalej svoj postoj vysvetľuje: „Když jste v úloze toho, kdo věci má vytvářet, pak se bráníte tomu být konzumentem. Špatné nebo průměrné dílo – a těch je vždy více – vás sráží, bere vám sílu a křídla fantazie. Nemůžete si to dovolit. Natočil jsem více než čtyřicet filmových titulů, dělal i občas divadlo. Na každém titulu jsem pracoval rok až dva a o některých přemýšlel roky a to vše od rána do noci. Představte si, kolik času vám pak zbylo na to, abyste byl divákem. To nejdůležitější ze vzdělání a jakési přípravy, to – abyste se naučil metodu, jak být inspirovaný – musíte absolvovat do pětadvaceti let a pak již musíte pracovat.“

I keď však nie je Petr Weigl konkrétny, jeho slová pozorne čítajúcim dávajú viac než nejaké konkrétne údaje. „Zažil jsem však pochopitelně mnoho vynikajícího umění, ve všech oborech, nechtějte je jmenovat, byl by to dlouhý seznam. Patří do toho slavné filmy, koncerty velkých orchestrů a dirigentů, divadlo, operní, činoherní i baletní, světové galerie a tak dále, ale nic z toho nesouvisí a nedá se aplikovat na současnou reflexi, na to „Ted’ a tady“. Celá současnost je někde jinde, řekl bych, že je nemúzická a nekontinuální, a velkých talentů, proti době nedávno minulé, je ve všech oborech velmi málo.“ Touto stručnou reflexiou túto tému opúšťame. Je však veľmi trefná.

Petr Weigl, ako celú dobu nášho rozhovoru, zdvorilo poprosí s akousi vnútornou obozretnosťou a múdrosťou: „Šíře věcí, na které jste se ptal, je příliš velká. Musel bych psát román a na to nejsem zase dost zajímavý ani připravený. Musíme být realističtí. Svět jde dál, a jestli dobře, či špatně, neovlivníme.“

Predsa len však pre čitateľov Baletnej panorámy na tému baletu a tanca odvetil. Sleduje súčasný balet, ktorý sa za pár rokov extra rýchlo premenil? „Minimálně.“ Naopak obracia náš záujem diváka k univerzálne platnej preverenej dokonalosti: „Když si chci připomenout kouzlo minulosti v tanci, pustím si závěr Giselle s Vladimirem Vasilievem a Carlou Fracci nebo kousek Svetlany Zakharové s Robertem Bollem. Je tam neobyčejno, styl, finesa a výkon.“

Niekde som čítal, ako Petra Weigla prirovnávajú k Zeffirellimu, Ponellovi, ale s tým nemôžem súhlasiť, pretože oni si vytvorili jediný svoj autentický štýl, ktorému dotyčné dielo podriadili a v tejto poetike ho inscenovali. Možno niekedy aj určitým spôsobom umeleckej licencie znásilnili. Či iba ilustrovali na povrchu. Petr Weigl naopak začal ako experimentátor, napríklad Pas de quatre, filmové opery majú podľa charakteru hudby vždy inú špecifickú náladu, hudobné filmy bez slov sa blížia ikonickým svetovým filmom, Olovená noc je vizuálne majstrovstvo obrazov… Napríklad Romeo a Júlia na dedine sú až mysticky melancholické obrazy s industriálnou impresiou, kde celkom inak vyznieva dráma mladých milencov. A záverečný akt smrti má už skôr eschatologický a symbolistický význam ako „obyčajná smrť“ vo vnímaní divadelnej teatrálnosti. Naopak Radúz a Mahulena je viac ako rozprávka, podobenstvo platné pre akúkoľvek dobu a napriek silnej vizuálnosti koncentrované na drámu.

Maria Stuartovna v kostýmoch, ktoré vyzerajú pravdivo a prevyšujú dnešné hollywoodske produkcie označované ako kostýmové drámy, práve úchvatnou senzitívnosťou hercov a silou psychologickej kresby v asketických interiéroch dodávajú oslnivé vyznenie Donizettiho hudbe. V rozprávkovom sujete Pávie pierko príroda, motív putovania za nezmyselnou úlohou a monológy postáv robia z rozprávky až shakespearovskú drámu. Každý film Weigla ako režiséra je iný. A prečo sa po Šostakovičovej Kataríne Izmajlovovej režisér odmlčal? Zmenila sa v roku 1992 už tak doba, že zmizol záujem o jeho prácu? Hodnoty sa začali meniť? Na počiatku novej epochy deväťdesiatych rokov prišla už spomenutá Dáma s kaméliami a potom už len Romeo a Júlia (1997)… Akási spomienka na onú kultovú inscenáciu…

„Ta práce, děláte-li ji z vnitřní potřeby, vede ke ztotožnění s předlohou – hudbou, a je tak emocionálně velmi vyčerpávající. Za to, že se pohybujete v umění, ve společnosti velkých talentů, elitních producentů, kteří nehledí jen na výdělek, za to, že vstupujete do vypjatých příběhů, které jsou esencované, platíte také vlastní daň. Vy žijete jinak, než je běžný občanský život, vy tisíckrát milujete, ale také tisíckrát umíráte, a za to se časem platí vysoká cena. Pokud se práce nestane řemeslem, tak najednou pochopíte, že musíte umět skončit. A udělat to v čase, kdy ještě jste žádaný. Znovu pak vstoupit do běžného života, zažít ten nevzrušený den běžných nároků a odpovědností, který je zase jiným životním poznáním,“ rozpráva režisér. „Měl jsem v mé práci velké štěstí. Nemusel jsem pro realizaci svých snů shánět peníze. Moje filmy byly již dopředu prodané, pracoval jsem na předlohách velkého umění s velkými interprety opery, tance, herectví, s velkými dirigenty. Dostal jsem potřebná ocenění, dobré kritiky a nebyl závislý na malosti lidí, kteří chtějí, abyste uplácel a byl devótní. Mohl jsem si uchovat individualitu a nebyl vystaven ztrátě charakteru. Ustát život sám před sebou. Měl jsem štěstí, že jsem se pohyboval mezi osobnostmi a kolbištěm mi byl širší svět a jsem za to vděčný, protože vím, co může být rubem této mince.“

Šťastný cit pre výber interpretov a spolupracovníkov, z ktorých sa všetci môžu pýšiť titulmi hviezd československého a aj medzinárodného statusu, umožnil Weiglovi docieliť mimoriadne sýty a zároveň subtílny filmový tvar, okom kamery zameraný na tvár herca, gesto či symbolický detail. Patrí mu veľká vďaka, že na filmovom páse zvečnil mimoriadne umelecké osobnosti, a uchoval tak ich majstrovstvo pre budúcnosť, keď divák dostane chuť ju odkrývať. Vedľa hlavných rolí sa aj v malých rolách objavili legendárne mená. Špeciálne miesto vo filmografii zaberá Magda Vášáryová. Nechýba jej sestra Emília Vášáryová, Jan Tříska, Božidara Turzonovová, Juraj Kukura, Karel Hőger, Milan Kňažko, Dana Medřická, Vlasta Fabiánová, Jaroslava Adamová, Mária Prechovská a ďalší a ďalší. Je vôbec obdivuhodné, že sa do termínov natáčania podarilo vtesnať týchto hercov, tanečníkov v dobe, kedy sa denne hralo v divadle a žil sa iný než náš „inak“ hektický život.

Čo ma ale veľmi zaujíma: Aký je vlastne právny status autorských práv vašich koprodukčných nahrávok? Kto ich spravuje, Unitel? Nemecko tiež prešlo znovuzjednotením a mnohými zmenami, čo sa isto dotklo pôvodných vlastníkov práv ako TV 2000, WDR Kőln. Má český divák šancu, že sa filmové opery, hudobné filmy alebo snímky ako Utrpenie svätého Šebastiána (to sa podivne zjavilo na ČT art v tohtoročnom veľkonočnom období v premiére) či spomenutá Olovená noc, so zahraničnými koprodukciami, dostanú niekedy na DVD cez české kinematografické fondy k českému divákovi? Myslím, že toto zaujíma mnoho čitateľov.

„Většina mých filmů je pro naši televizi dosažitelná, a pokud se neobjevují, je to vůle, vkus a rozhodnutí programových pracovníků televizních stanic. Čas, v němž jsem přinesl Československé televizi významné ceny, už upadl v zapomnění a s ním i ti, kdo mou práci preferovali. Moje filmy nepotřebovaly bohatou reklamu a publicitu distribučních filmů, byly už dopředu koupené, a tak jsem i já zůstal tak trochu mimo svět celebrit a zájmu. Přesto se ale stávají výjimky. Nemohu říci, že by se mne tato skutečnost příliš dotýkala, pro mne bylo zážitkem tu práci vykonávat.

Mnoho mých filmů je však na mezinárodním komerčním DVD trhu v Evropě i USA – Romeo a Julie na venkově, Evžen Oněgin, Maria Stuarda, Lady Macbeth z Mcenského Újezdu, L′amore e destino, The Turn of the Screw (Pod koly osudu), Zimní cesta, Werther, Rusalka, Salome. To vše se slavnými orchestry, dirigenty – Mackerasem, Davisem, Soltim, Sinopolim, Rostropovičem, Peškem, pěvci jako Sutherland, Pavarotti, Donath, Tourangeou, Ghiaurov, Fassbaender, Dvorský, Beňačková, Gedda, Višněvská, Estés, Malfitano, Hampson atd.“

A čo na záver? Budúcnosť? Ako vidí slávny režisér, citlivý umelec, z okna svojho povestného bytu rýchlo sa premieňajúcu Prahu ako odraz možno celého národa? „Praha a celá naše země… Vidím je po celý čas stejně, nezávisle na politice, dějinách, nezávisle na tom, co se mně samotnému děje. Vybral jsem si z našich dějin, výsledků umění a některých lidí to nejlepší, a vytvořil si tak v sobě oporu vlastního vlastenectví, které nemůže lokální událost, ani okamžitý pokleslý stav nějakého představitele, ponížit. Naše země je nejkrásnější a Praha už vůbec. To město má tajemství, krásu a je vizuální galerií věků. Má lidskou dimenzi a působí jako interiér. Mohl jsem to všechno, většinu svého života, vidět z vlastních oken, na dosah. Byla to jedna z mých inspirací.“  Toľko k súčasnosti slávny český umelec.

„Visconti televíznej obrazovky“, Petr Weigl, nikdy nezabudol na akýsi podprahový rozmer svojich výpovedí v klasických príbehoch, ktoré dojímajú svet. „Umění svým vlivem na citovost a citlivost člověka rozšiřuje jeho vnímavost. Větší vnímavost člověka vede k objektivnější schopnosti posuzovat pravdu,“ hovorí režisér a akoby tým doplňoval a rozširoval formuláciu slávneho výroku Andreja Tarkovského: „Krása je symbolom pravdy.“

Rodina Petra Weigla je kruto poznamenaná dejinami 20. storočia. Mal len štyri roky, keď nacisti zabili jeho otecka, ktorý raz odišiel a už sa nikdy nevrátil. Zostal so sestrou a maminkou sám v hroznej dobe, ktorá keď skončila, prišla zase nová, ďalšia doba, ktorá rovnako nepriala. Všetkým odporúčam z knihy Aleny Bechtoldovej Svět Petra Weigla prečítať si rodinný príbeh rodiny Weiglovcov. Čitateľ sa nevyhne slzám či onemeniu nad brutálnosťou 20. storočia. Vlastne nie storočia či epochy, ale ľudského konania. Napriek všetkým týmto tragédiám vytvoril filmy plné nebývalej krásy. Má dnešný svet o krásu či umenie vôbec ešte záujem? Demonštrácia, ktorou začína Utrpenie svätého Šebastiána, je aj osobnou pripomienkou života, ktorý doma žili rodina, priatelia, národ. Z týchto voľných asociácií sa stavia až antická tragédia, ktorá smeruje ku katarzii. Dôslednosť obrazov – nemožno zabudnúť na spálený Eden, keď Mahulena prchá s Radúzom z tatranských štítov za zvukov kliatby ako novodobý Adam a Eva – či iné rafinované finesy, ktoré sa stávajú narážkou na svet súčasnosti. Svet bez lásky, bez krásy. Ako proroctvo budúcnosti, pripomienka minulosti. Večný kolobeh ľudských dejín i života. „A tak zatímco my odcházíme, odejdeme a odešli jsme, stává se realita naší v díle stvořené vize, svou schopností lépe oponovat času, skutečnější a trvalejší, než jakou byla existence naše. Snad se tak i naše hodnota – byla-li jaká – přehupuje s naším dílem, a i my tak svým způsobem budeme stále tady jako součást něčeho trvalejšího,“ napísal Petr Weigl.

Post skriptum: Nejaký obetavec nahral na YouTube celý spomenutý film Die Nacht aus Blei. Pre tých, ktorí chcú pri pozeraní premýšľať, skvelá šanca. A jedinečná príležitosť vidieť zabudnutého Lubomíra Kafku. Pripomienka geniálneho scénografa, predčasne zomrelého Milana Čorbu. A pocta Petrovi Weiglovi.

 

Aktuality
Podobne ako Európa, má svoje politické ruchy aj baletný svet. Škandály v Rusku, odchod Benjamina Millepieda po pár mesiacoch vo funkcii šéfa baletu parížskej opery a v posledných dňoch záhadný vyhadzov pre Johana Kobborga ako šéfa Národného baletu v Bukurešti. Pretože sa jedná o krajinu špecifickú, niečo také je možné aj bez toho, aby média mohli čo i len tušiť pravdu. Situáciu a dôvody možno sledovať buď v zaujatej štátnej televízii, ktorá teraz vyčíta Kobborgovi aj to, že dýcha. Alebo z tanečníkovho Facebooku či Twitteru.

Kobborga baletný svet pozná nielen ako partnera-snúbenca Aliny Cojocaru, ale z jeho rolí na najprestížnejších svetových scénach aj ako vynikajúceho, charizmatického tanečníka. To, čo za dva roky urobil s rozpadnutým baletným súborom v Bukurešti, bol zázrak. Mnohí si vtedy ťukali na čelo, že vymenil pohodlný život v Londýne za Bukurešť, možno práve z lásky k Aline, ktorá je rodáčka z Bukurešti. Ani ona nikdy nezabudla na rodnú zem a v Londýne organizovala charitatívne gala s baletnými hviezdami. Kobborg zásadnými zmenami v kvalite telesa, titulmi a premiérami niekoľkonásobne zvýšil predaj vstupeniek (na 600 000 eur !!!). Na jeho inscenácie – posledná MacMillanova Manon (!!!) – boli vypredané niekoľko mesiacov dopredu. O inscenáciách písali žurnály ako napríklad The New York Times, ktorí možno ani netušili, že nejaká Bukurešť existuje a v nej v národnom divadle baletný súbor. Na baletné gala pricestovali do Rumunska také hviezdy ako primabalerína Mariinského divadla Ulyana Lopatkina, hviezda a riaditeľka English National Ballet Tamara Rojo, miláčik publika z American Ballet Theatre Daniil Simkin, hviezda New York City Ballet Daniel Ulbricht či svetová baletná top star zo Stuttgart Ballet Friedemann Vogel. Mnoho tanečníkov zo svetových súborov dalo výpoveď a odišli pracovať za Kobborgom do Bukurešti. Napríklad Dawid Trzensimiech z ROH. Teraz čakajú v neistote, či sa ministerstvo a vláda, ktoré sú do výpovedi (ktorá ani nebola výpoveď, ale akýsi politický akt pomsty) zainteresované – Kobborg bol zmazaný z webu divadla a bolo mu odkázané, že nemá chodiť do práce – či sa spamätajú, alebo či sa škandál zametie pod koberec. Pánom konšelom začalo vadiť aj to (hlavne to), že Kobborg nie je občan Rumunska. Tak je, nevieme dňa ani hodiny. Kobborgova inscenácia Giselle bola údajne ihneď stiahnutá z repertoáru. Čo bude s júnovou premiérou? In the Middle, Theme and Variations a In the Night – najskôr logicky nebude. Nejaký neuznaný rumunský umelec naštuduje nejaký heroický balet z histórie krajiny.

 

V rámci osláv 400 rokov od smrti Williama Shakespeara v pondelok 18. apríla večer ČT art uvedie záznam Romea a Júlie od Petra Zusku s hviezdami Baletu Národného divadla. Záznam už vysielali koprodukční partneri, hviezdne televízne stanice Mezzo a Arte. Je to skvelá šanca vidieť inscenáciu, ktorá vzbudila vášnivé diskusie (tu), a posúdiť, ako pracuje medzinárodný tím, a to na zázname inscenácie, ktorú môžeme stále vidieť aj naživo na scéne Štátnej opery.

 

Čo sleduje

Dnešným hosťom je sólista Viedenského štátneho baletu, rodák z Albánska Eno Peci. Tanečník, ktorý má za sebou krásne hlavné a titulné role ako Albrecht v Giselle, Onegin v choreografii Cranka, Spartakus od Renata Zanellu, Don José v Carmen, Ulrich v Petitovom Netopierovi, Rotbart v Nurejevovom Labuťom jazere či Modrofúz v balete Stephana Thossa. Samozrejme to nie je všetko, Peciho repertoár obsahuje balety od choreografov ako Neumeier, van Manen, Elo, MacMillan, Eifman, Wright, Asthon, Kylián, Forsythe, Robbins, Balanchine, Malandains, Bigonzetti, Bubeníček, Wheeldon, Béjart, Horečná, Rudi van Dantzig, Tharp a ďalší. Medzi tanečníkove hobby, ako sa zdôveril Panoráme, patria bicie, ale nie hocijaké. Z každej krajiny, ktorú navštívil, si priniesol tradičný bubienok. Pre rubriku Čo sleduje? si vybral nasledovné video.

„Mám rád filmy, staré filmy, ktoré sú dobre zahraté. Dnes sú filmy viac než na herectvo zamerané na techniku. Som fanúšik Roberta De Nira, Ala Pacina, Jacka Nicholsona a mám rád Roberta Benigniho. Film La Vita è bella je môj obľúbený film. Je to smutný film, ale ukazuje, ako je možné užívať si život do posledného dychu,“ hovorí tanečník k svojmu videu. Mimo iné má rád taliansku a španielsku kuchyňu. Svoj povestný zmysel pre humor tanečník Eno Peci potvrdzuje aj konštatovaním: „Šport mám menej rád, pretože ako baletný tanečník mám viac pohybu než športovci.“

***
V texte sú použité citácie z publikácií: Alena Bechtoldová: Svět Petra Weigla, Odeon 1993, a Hledání smyslu, Filmy, myšlenky, reflexe, Petr Weigl, 2013