Po tři desetiletí byla jednou z hlavních tváří českobudějovické opery

Pěvkyně si v knize Jiřího Šantory Divadelní návraty zavzpomínala na společný projekt se svým manželem na již zmíněné Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Tehdy iniciovali  nastudování Blodkovy opery V studni, inscenované se studenty katedry hudební výchovy. Byli v pozici externích pedagogů hlasové výchovy. Opravdu obdivuhodné, slýchal jsem o tomto projektu zpětně od osobností katedry pana docenta Milana Křížka či Adolfa Špačka. Projekt to musel být úžasný, jistě pozitivně ovlivnil v hudebním vnímání spousty budoucích učitelů! Něco, co je dnes na téže katedře nepředstavitelné, neboť disponuje zlomkem počtu studentů, tím i pedagogů, oproti vrcholné éře šéfování docenta Karla Padrty. Projekt Blodkovy opery V studni byl mimořádný. Ve svém dosahu možná jeden z nejvýznamnějších v kariéře umělkyně, která začala svoji dráhu významnými cenami na mezinárodní soutěži Pražského jara. S neobyčejnými rozsahovými dispozicemi. Hostovala roli Královny noci s úspěchem na scéně Stavovského divadla v Praze, prošla si přízní i nepřízní velkých operních šéfů dle jejich okamžitých potřeb. Byla příslovečným dělníkem jeviště, prošla si všemi myslitelnými ženskými hlasovými obory. Od koloratury přes mladodramatické obory až po vysokodramatické, poté s přechodem na role altových oborů a charakterních rolí.

Ukazuji tím ovšem také na oborovou univerzálnost, s jakou musel operní adept počítat, chtěl-li se realizovat v malém typu operního divadla. V dnešní pozici hostů má pěvec, je-li rozumný a jen zdravě ctižádostivý, větší možnosti sám ovlivnit své obsazení do té které role. Nemusí ji při nabídkách šéfů přijmout.

Paní Naděždě Honzíkové patří v historii české opery velmi čestné místo. Je obrazem obtížné profese operního pěvce regionálních scén obecněji, než by se mohlo laikovi na první pohled zdát. Zároveň je dokladem oborové univerzálnosti, která bývala nutností menších divadel. Mnohdy byla vysoce obdivuhodná, jindy ale mívala trochu smutné rezonance. Společným jmenovatelem obého však bývá rychlé zapomenutí, ve smyslu lidové moudrosti, že sejde z očí, sejde z mysli.