Pohádkově laděná Bystrouška z opavského revíru

Zvířata a lidé jsou si vzájemně obrazem. Jen namátkou – jde o řadu nepěkných vlastností, vedení dialogů a popis činností. Liška líčí psovi Lapákovi nemravnosti, o kterých slyšela vyprávět ptáky, sám Lapák se chová k mladičké Lišce z nevybité sexuální energie příliš důvěrně, Bystrouška nemrava a taktik však později nechá nahlédnout starému Jezevcovi pod sukni se slovy „Tu máš něco ženskýho, abys věděl, že su uznalá.“ Sama je označena Sovou za nejhorší, když jsou s Lišákem přistiženi při milostném aktu. Lidé se chovají pudově. Pohádkově nekončí ani životní příběh Lišky, která je zastřelena a netrpí jako oběť pytlákova, ale naopak se vystaví smrti z přebytku své živelné vitality.

Dalšími rovinami, které zrovna tak pohádkově nevypadají, jsou lidské touhy a klamání, špatné chování Frantíka a Pepíka, záporná postava pytláka Harašty. Není vlastně ani jasné, zda sám Revírník je kladná či záporná postava, během opery prochází proměnou až k osobní katarzi, kdy nevíme, zda v lese usne, zemře nebo se „jen tak rozplyne“ do přírody. Revírník v nejlepších letech podzimu svého života prahne vlastně v průběhu opery po smrti Bystroušky, ač to přece myslel původně dobře, chtěl ji jako potěchu po děti. Poněkud zde zaráží nevědomost zkušeného lesníka o tom, že liška není domestikované zvíře. V závěru děje však Revírník ukazuje, že dovede být citlivým člověkem, když v hospodě utěšuje Rechtorka, nešťastného pro svou nenaplněnou lásku. Ta mívá často spády opravdu nepochopitelné, což vidíme hned u samotné Bystroušky, která ztratila hlavu pro zženštilého lišáka Zlatohřbítka, neschopného ochránit ji před zlem. Tato Janáčkova opera je stěží „škatulkovatelná“ (je operou tragickou, lyrickou, komickou?) a není ani tou hudební pohádkou. Možná je nejvýstižnějším označením impresionistická opera. Jde o emotivní příběh na pozadí věčných tužeb po lásce a svobodě s motivy filozofických úvah o životě a smrti, příběhů lidských i zvířecích, které se vzájemně prolínají v zákonitosti a koloběhu přírody.

Pohádková je jednoznačně výprava scény Jaroslava Milfajta. Jednoduchými prostředky dosáhl maximálního využití jeviště a působnosti na diváka. Vše se neměnně odehrává na šikmé ploše (jak příznačné) zeleného koberce (palouku v lese) se střídavým pozadím promítané projekce proměn lesa. Pro jednotlivá dějství a obrazy použil rozličných záběrů lesa s cestičkou v lineární perspektivě, což umocnilo hloubku jeviště. Ke scéně v hospodě u Pásků stačí málo, jen stůl a tři židle. Zajímavým momentem je vystižení absence Faráře ve třetím dějství, jedna židle je prostě sklopená a opřená o stůl. Jezerská hájovna nepotřebuje více než jednoduchý plotek obory. Dominantní prvek na scéně představuje útulné, byť liščí vychytralostí vyvlastněné Jezevcovo doupě v podobě obrovského křesla ušáku. Zde se výstižně prolíná útulnost takového druhu křesla s útulností Bystrouščina domova.

Po celé trvání opery nepřestává bavit práce s detaily, ať už nápady autora scény nebo výtvarnice kostýmů Michaely Savovové či režisérky Jany Andělové Pletichové. Výklad karet, které Farář, Fechtor a Revírník s vervou pleskají o stůl, perfektně rytmicky zapadá do doprovázející hudby. Znamenité bylo využití projekce točivého a komíhajícího světla ve scéně Bystrouščina snu, alkoholem podlomené chůze Rechtora („Buďto mám těžiště pohyblivé, nebo se točí země od východu k západu“) a v závěrečném výstupu Revírníka, kde se s ním protočil v rekapitulaci celý jeho život.

Také symbolika předmětů sehrála nemalou roli. Když se Bystroušce zdá sen o jejích láskychtivých tužbách, pohrává si s věnečkem, který pak odevzdá lišákovi Zlatohřbítkovi. Při milostném aktu Lišák věneček odhodí z doupěte a Lišku přivede do jiného stavu. Velmi efektním způsobem padajícího listí na scénu je doveden příběh nejen k podzimu v lese, ale též konci života jak Lišky, tak Revírníka. Jednoduchý detail Bystrouščiny kostýmové výbavy podtrhuje zbytek liščího ocásku připnutý na malinké kabelce nošené ležérně, takzvané crossbody. Liščino dívčí období je charakterizováno rozevlátými zrzavými kadeřemi a jednoduchými krátkými šaty. Liška jako zralá a stále krásná matka v nejlepších letech vypadá jako noblesní dáma s vyčesanými a upravenými vlasy, v přiléhavých dlouhých šatech zdobenými štucem z liščí srsti. Ten se později stane trofejí Pytlákovou pro nastávající ženu Terynku. Výprava, scéna a kostýmy dělají tuto operu nezapomenutelným zážitkem vizuálním.

Opera dává jedinečný prostor baletnímu souboru a choreografii v nastudování Martina Tomsy. Jejich baletní intermezza nechávaly plynout dojmy a příběhy, přinášely přehlídku krásných kostýmů v tanečním a pohybovém umění. Především postava Vážky Karolíny Walachové a Můry Petry Španělové. Ta svými mohutnými křídly (zajímavé využití šustivého mikrotenového materiálu) odkryla, podobně jako vytažená a spuštěná opona, začátek představení a na závěr naopak vše zahalila. A je Můra kladnou či zápornou postavou? Věští předzvěst něčeho špatného? Prach jsi a v prach se obrátíš?

Hlavní hrdinku Bystrouščina příběhu ztvárnila sopranistka Barbora Řeřichová. Pěvecky i herecky si vedla naprosto čistě a přirozeně. Pěvecký dialog s mezzosopranistkou Alžbětou Vomáčkovou (Zlatohřbítek) vyzněl vyváženě, nad to herecká akce obou protagonistek byla znamenitou přehlídkou podobenství chování ze zvířecí říše doplněnou o naše lidské zvyky (gesta, česání, milostné námluvy, poplácání po zadečku a podobně). Jejich herecká interakce neztrácela vtip a věrohodnost. Umírání Lišky se odehrálo jakoby ve zpomaleném filmovém záběru doplněném o bíle mrtvolné světlo.

Protipól Bystroušky a dalšího hlavního hrdinu – Revírníka si zahrál basbarytonista František Zahradníček, sólista Národního divadla v Praze. Jeho charismaticky znělý bas se suverénně nesl v jakékoliv situaci na jevišti a ve všech emočních polohách. Postavy Faráře a Jezevce zpodobnil Dalibor Hrda, jehož basová poloha velmi působivě vyzněla při jeho noční retrospektivní cestě lesem, když zpívá o své bývalé lásce „Oči jako tůň, v hloubce obloha nebeská a ještě hlouběji a ještě hlouběji zrada ošemetná jak slizké dno!“. Intonačně náročné místo, avšak velmi hezky podpořené kontrafagotem z orchestru.

Skvělou hereckou aktivitu předvedl tenorista Rudolf Medňanský zvláště v postavě Komára, kde skvěle zvládl i několik základních baletních kroků v piškotech, též v postavě Rechtora předvedl skvělý pěvecký výkon. Barytonista Tomasz Suchanek předvedl věrohodně roli pytláka Harašty. Další drobnější role skvěle zazpívali Šárka Maršálová (pes Lapák, Pásková, Datel), výrazná byla Lucie Hilscherová (Sova, Revírníková) a také Anna Sokolová coby Chocholka, v roli hostinského Páska se mihl Jan Bednář, revírníky syny ztvárnili Vojtěch Koubek a Andrej Kuľbaga. Skvělý výstup podala drůbež: herecké zpodobnění slepic bylo vtipné a velmi „slepičí“ a tomu všemu kralovala Monika Jägerová jako Kohout s bičíkem.

Poklonu si zaslouží děti. Vedly si na pódiu radostně a profesionálně, od nejmenších Mravenečků po zrzavý sbor Lištiček, z nichž nejvýraznější byla Sofie Klöslová. Dále se představily Eva Holíková jako Cvrček a Julie Šteyerová jako Kobylka. Skokánek Veronika Studničková měla dobrou srozumitelnost zpívaného textu, děti z Operního studia a Baletní školičky Violetta podaly úctyhodný výkon pěvecký i taneční, sólistky se skvěle vypořádaly s náročnějším zpěvem nápěvkových melodií.

Sbor připravený Kremenou Pešakovou tentokrát byl spíše ženského obsazení, ale i mužské hlasy zazněly, byť jen jako podkreslení za plentou jeviště ve druhém dějství. I když Janáčkova hudba tomuto opernímu příběhu zcela kraluje, orchestr pod vedením dirigenta Marka Šedivého podal tentokrát pouze průměrný výkon, mnohdy chyběla jednota, intonační i rytmická přesnost. Přesto si skvěle vedly flétny v sólových vstupech ve druhém dějství nebo violová sekce na začátku třetího dějství. Před závěrečným obrazem zaznělo skvělé hornové kvarteto hrající fanfárovité melodie.

Tomuto ohlédnutí za opavskou premiérou Příhod lišky Bystroušky už jen chybí lehká parafráze euforického zvolání Revírníka při lapení Lišky. „Tož tak, kujóni.“ (originálně „Tož ty tak? Kujóne!“)

Hodnocení autora recenze: 90 %

Leoš Janáček:
Příhody lišky Bystroušky
Dirigent: Marek Šedivý
Režie, dramaturgie: Jana Andělová Pletichová
Scéna: Jaroslav Milfajt
Kostýmy: Michaela Savovová
Choreografie: Martin Tomsa
Orchestr, operní sbor a balet Slezského divadla Opava
Děti z Operního studia a Baletní školičky Violetta
Premiéra 22. dubna 2018 Slezské divadlo Opava

Bystrouška – Barbora Řeřichová (alt. Adriana Banásová / Tereza Kavecká)
Zlatohřbítek – Alžběta Vomáčková (alt. Katarína Jorda-Kramolišová)
Revírník – František Zahradníček (alt. Pavel Klečka)
Rechtor / Komár – Rudolf Medňanský (alt. Juraj Nociar)
Farář / Jezevec – Dalibor Hrda (alt. Peter Paleček)
Lapák / Pásková / Datel – Šárka Maršálová (alt. Ilona Tichá)
Revírníková / Sova – Lucie Hilscherová (alt. Olga Procházková)
Chocholka – Anna Sokolová (alt. Anna Začalová)
Harašta – Tomasz Suchanek (alt. Alexander Vovk)
Pásek – Jan Bednář
Kohout / Sojka – Monika Jägerová (alt. Markéta Zahnašová)
Frantík – Vojtěch Koubek (alt. Barbora Dudková)
Pepík – Andrej Kuľbaga (alt. Markéta Zahnašová)
Lištička – Sofie Klöslová (alt. Izabela Fitzková)
Skokánek – Veronika Studničková (alt. Jonáš Slovák)
Cvrček – Eva Holíková (alt. Anna Pavelková / Jana Pavelková)
Kobylka – Julie Šteyerová (alt. Barbora Tomášová)

www.divadlo-opava.cz