Pokračování nového Ringu v Linci: Valkýra

Pavel Horník, 30.05.2014 0:01

Po úvodním večeru Wagnerovy tetralogie Prstenu Nibelungova, Rýnském zlatě, které se představilo v listopadu loňského roku (naši recenzi najdete zde), uvedl operní soubor v Linci první slavnostní večer, Valkýru. Po své premiéře 22. března běží tato opera v sedmi reprízách až do června, pak se znovu objeví v příštím roce, kdy bude Ring již kompletní. Režií celého cyklu byl pověřen bývalý šéf operního domu v Kolíně Uwe Eric Laufenberg (od podzimu letošního roku nastupuje jako intendant Hesenského státního divadla ve Wiesbadenu). Jeho pojetí úvodního předvečera Rýnského zlata svým zasazením někam do arabských zemí Středního východu vzbudilo u diváků jistě hodně emocí a také zvědavosti na předvedení Valkýry v podobném stylu. Ale nebylo tomu vůbec tak. Žádné pouště arabského světa před mnoha stoletími, ale kraj středoevropského kontinentu v období mezi světovými válkami. V prvním dějství se dostáváme do pochmurného interiéru Hundingova domu, který je představen jako jakási hospoda s nálevním pultem, s pohybujícími se dvěma ženskými postavami navíc, samozřejmě kromě Sieglindy. Jsou to snad její sestra a Hundingova matka? Středem spodní rozsáhlé místnosti s loveckými trofejemi na stěnách a hospodským nálevním pultem prorůstá mohutný jasan, v jehož kmeni je zaražen meč Nothung.V úrovni patra je pak umístěno pět větších oken, za nimiž je vidět lovce Hundinga, jak udílí rozkazy svým podřízeným, majícím v rukou pušky a pistole, v honbě za neznámým mužem (Siegmundem). Ve druhém dějství je pak přes celé jeviště rozložen prostorný vojenský velitelský stan polního tábora. V čele dlouhého dubového stolu stojí Wotan v generálské uniformě, hodně podobné těm z druhé světové války. Přijímá hlášení velitelů a dává rozkazy svému štábu. Přichází sem také bohyně Fricka, aby mimo jiné přinutila Wotana, aby v následném souboji Hundinga se Siegmundem mladého hrdinu nechránil. V další části děje se plachta celého velkého stanu jedním pohybem sroluje, začne velmi hustě padat sníh a Siegmund prožívá milostné opojení se Sieglindou.Hunding a skupina jeho lidí se přichází se Siegmundem bít. Ten v nastalém boji zabije dva z bojovníků, ale nakonec umírá zasažen bodákem Hundingovy pušky. Ještě těsně před svou smrtí je svědkem, jak Hundingovi bojovníci dosti naturalistickým způsobem znásilňují na dubovém stole milovanou Sieglindu. Poslední dějství je pak situováno do prostorné, mírně ošuntělé jízdárny (zde se ukazuje velké jeviště nového divadla ve své celé velikosti), kam valkýry svážejí padlé (někdy i umírající bojovníky) – to jsou částečně figuríny, ale někdy i živí muži. Aby dojem byl ještě umocněn, jedna z valkýr přiváží mrtvoly hrdinů na statném černém hřebci Sharkanovi, vážícím čtyři sta padesát kilogramů. Kůň kupodivu neměl potíže s halasnou Wagnerovou hudbou a vůbec se neplašil, koneckonců má již své divadelní zkušenosti, účinkoval totiž na jevišti lineckého divadla v Schillerových Loupežnících. Někdy ale vše působí dosti drasticky, zvláště když na cválajícím koni jezdkyně vytahuje z mošen kusy lidských těl a hází je na zem. Valkýry naloží změť lidských těl na vůz a odváží je.V závěru dějství se přesune do středu jeviště monumentální socha valkýry, do které je uzavřena Brünnhilda, aby se uložila ke svému spánku do té doby, než se jí zmocní první kolemjdoucí muž. Wotan pak na její prosbu svým kopím zažehne kolem sochy legendární oheň, aby odradil toho, kdo nebude tím pravým hrdinou. Ohňovou scénu doplňují projekce ve válečném konfliktu bombardovaných měst.Scénografie Gisberta Jäkela není sice nijak převratná, nicméně zajímavá a inspirující. Rovněž kostýmy Antje Sternberg jsou celkovému pojetí odpovídající.

Hudební nastudování americkým dirigentem Dennisem Russellem Daviesem v čele fantastického Brucknerova orchestru, jehož je již dvanáct let šéfem, bylo velmi silnou devízou celého provedení. Této nesporně velmi vysoké orchestrální kvalitě už tolik neodpovídá v globálu složka vokální. Tím nechci říci, že by se nenašly v sólistickém obsazení některé velmi pěkné hlasy. Zde musím jmenovat výtečného představitele role Hundinga Dominika Nekela (v Rýnském zlatě zpíval obra Fafnera). Jeho krásný zvučný bas vskutku dominoval. Určitým zklamáním oproti jeho výkonu v Rýnském zlatě byl německý basbaryton Gerd Grochowski v náročné úloze Wotana. Herecky i zjevově působí dobře, ale některá exponovaná místa, obzvláště v druhé půli druhého dějství, byla někdy téměř nad jeho pěvecké možnosti; může to být ale třeba momentální indispozicí, je mnohdy zrádné hodnotit pěvecký výkon jen z jednoho představení. Je ovšem nutné dodat, že Grochowski nevládne až tak velkým hlasovým fondem, jaký je pro této roli více než žádaný; viděl jsem mnoho legendárních Wotanů na jevištích v Bayreuthu, Vídni, Mnichově, Berlíně a dalších městech, ale v této souvislosti nemohu nepřipomenout našeho báječného představitele této role, Antonína Švorce v Národním divadle v Praze v sedmdesátých letech minulého století.V náročném partu Siegmunda obstál celkem se ctí německý tenor Michael Bedjai, stálý člen zdejšího souboru. Sice ono druhé zvolání Wälse v prvním dějství, které bývá často kamenem úrazu představitelů Siegmunda, mu nevyšlo, ale jinak byl jeho výkon dobrý a viditelně se zlepšil ve druhém dějství. Jeho partnerkou na úrovni a přesvědčivou Sieglindou byla mladá Sonja Gornik (v Rýnském zlatě byla hezkou bohyní mládí Freiou); štíhlá a černovlasá (tuto barvu vlasů typické představitelky této role obvykle nemívají) německá pěvkyně je rovněž členkou místního operního ansámblu.Náročný part Wotanovy dcery Brünnhildy byl svěřen hostující dramatické sopranistce z Ruska, Eleně Nebera. Ta ztvárňuje na jevištích i jiné náročné role jako třeba Turandot, Sentu nebo Lízu v Pikové dámě. Ve svojí debutující Brünnhildě zpívala s maximálním nasazením, k ještě lepšímu zvládnutí role ale rezervy má.Bohyni Fricku za původně ohlášenou Karen Robertson převzala Litevka Vaida Raginskyté, která normálně zpívá jednu z osmi valkýr. To jsme již u legendárního, slušně sezpívaného oktetu bojovnic, tvořeného zpěvačkami nejrůznějších národností. (Pro zajímavost: linecké divadlo ve svém přehledu uvádí, že v něm pracují lidé pocházející ze třiačtyřiceti různých zemí! Při stále ještě přetrvávající české xenofobii by to u nás nejspíš bylo nereálné.)Závěrem je nutno konstatovat, že linecká scéna si nemůže dovolit angažovat takové sólistické obsazení jako třeba Vídeň, ale přesto udělala pro svůj náročný wagnerovský projekt maximum a velký krok kupředu. Jak jsem se již zmínil v hodnocení Rýnského zlata, uvedeného v tomto divadle na podzim loňského roku, byly na obrazovkách umístěných v opěradlech sedadel výborně přeložené titulky do češtiny, jejich autorkou byla Ludmila Tytykalová. Ve srovnání kvality s Valkýrou, kterou jsem viděl letos začátkem roku na velké operní scéně v Lipsku (naši recenzi najdete zde), to není až tak velký rozdíl a lineckým je třeba složit poklonu. Těšme se na další díl tetralogie, Siegfrieda, který bude uveden na podzim letošního roku.

Hodnocení autora recenze: 75 %

Richard Wagner
Die Walküre
(Der Ring des Nibelungen)
Hudební nastudování: Dennis Russell Davies, Daniel Linton-France
Dirigent: Dennis Russell Davies
Režie: Uwe Eric Laufenberg
Scéna: Gisbert Jäkel
Kostýmy: Antje Sternberg
Video: Falko Sternberg
Dramaturgie: Wolfgang Haendeler
Bruckner Orchester Linz
Statisterie des Landestheater Linz
Premiéra 22. března 2014 Landestheater Linz – Musiktheater am Volksgarten Linz
(psáno z reprízy 17. 5. 2014)

Siegmund – Michael Bedjai
Sieglinde – Sonja Gornik
Hunding – Dominik Nekel
Wotan – Gerd Grochowski
Fricka – Vaida Ragiskyté
Brünnhilde – Elena Nebera
Gerhilde – Christa Ratzenböck
Helmwige – Mari Moriya
Ortlinde – Gotho Griesmeier
Waltraute – Valentina Kutzarova
Schwertleite – Bernadett Fodor
Siegrune – Kathryn Handsaker
Grimgerde – Vaida Raginskytė
Rossweisse – Inna Savchenko